Madame Butterfly a její starší sestry

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Madame/Madama Butterfly, Čo-Čo-San, Paní Motýlek, obětující se japonská dívka v Pucciniho opeře se stala trvale kodifikovaným typem hrdinky v literatuře, hudbě a přeneseně i ve výtvarném umění. Patnáctiletá hrdinka z Nagasaki z éry Meidži bez práva vstupuje do manželství s bezskrupulózním „hrdinou“, který ke sňatku podle japonského obyčeje přistupuje jen jako k dalšímu dobrodružství bez závazku. Kontury této postavy se rodily v rozsahu jednoho desetiletí. Vlastní geneze námětu opery Madame Butterfly je velmi zajímavá. Operní jeviště dostihly orientalismy, oblíbené v poslední čtvrtině devatenáctého století a zasahující hlavně výtvarné umění, až relativně pozdě – v devadesátých letech předminulého století. I když první inspirační impulsy japonským prostředím se již objevily v Saint-Saënsově rané opeře La princesse jaune (Žlutá princezna; 1877), jejímž základem je fantazie (sen) o japonské ženě, a na anglickém jevišti pak ve dvojici velmi úspěšných operet v Sullivanově Mikádu (1885) a v Jonesově Geiše (1896). Velký vliv na náměty těchto operet měly světové výstavy a na nich zastoupené obsáhlé expozice a různé etnografické podívané z japonského císařství. Podrobněji se ale musíme zastavit u dvou operních prací, bez nichž by Pucciniho opera i její hrdinka vypadaly asi zcela odlišně. Ale již jejich názvy je spojují ve snaze o poeticko-přírodní srovnání, evokující křehkost, zranitelnost a pomíjivost.

Madame Chrysanthème Pierra Lotiho a Andrého Messagera
Na samém počátku příběhu mladičké Japonky provdané za egoistického bílého cizince, kterému obětuje vše, stojí spisovatel Pierre Loti (1850–1923).

Pierre Loti (zdroj en.wikipedia.org)
Pierre Loti (zdroj en.wikipedia.org)

Tento spisovatel doby koloniální expanze Francie podnikl množství námořních cest jako důstojník francouzského válečného loďstva. Záhy ho pouhé cestování přestalo uspokojovat, a k námořnickému řemeslu přidal i literární činnost. Začal zpracovávat dojmy a zážitky ze svých cest, většina jeho prací má autobiografické rysy nebo zachycuje zážitky a vyprávění okruhu jeho přátel a známých. Inspiroval se světem Orientu v knize próz Orient (1891, česky Fantom Orientu), Tureckem (Aziyadé, 1879), Afrikou (Tři ženy v Kasbuhu, 1884), ostrovy Tichého oceánu (Lotiho manželství, 1880), Persií (Kolem Ispahanu, 1904), Indočínou (Poutník Angkorský, 1912), Indií (Indie bez Angličanů, 1903) a další. Pro jeho knihy je typická chudá zápletka, často i schematický děj. Ani jazyk nevyniká přílišnou invencí. Zato dokáže zachytit nekonvenční postavy z exotického prostředí, které dokáže detailně, se znalostí místních poměrů vykreslit. Ve svých nejlepších pracích se přibližuje k impresionistickému pojetí literatury, což je dáno vysokou senzibilitou autora k atmosféře prostředí.

Lotiho prózy, jejichž „úspěch spočíval spíše v intensivní barvitosti, v čisté visuální poesii, s jakou popisoval podívanou na exotické kraje“ (Marcel Aymonin), byly jen z menší části přeloženy do češtiny, ve Francii se dočkaly opakovaných vydání. Při bližším zkoumání Lotiho prací moderního čtenáře trochu zaráží skálopevné přesvědčení o civilizačním poslání Francie, spojené s určitým nadřazeným až pohrdavým postojem vůči domorodcům. Jeho zájem o exotiku maskuje určitý skrytý a možná neuvědomělý rasismus. Lotiho dílo mělo ve Francii několik napodobitelů, ovšem daleko podřadnější úrovně, jako například Clauda Farréseho nebo bratry Tharaudovy. V Čechách byl velkým obdivovatelem Lotiho Joe Hloucha, který v roce 1919 publikoval v obdivu k němu svou knihu Moje paní Chrysanthema.

V roce 1887 vydal Loti částečně autobiografický román Paní Chrysantema (Madame Chrysanthéme), v němž obšírně a dosti rozvláčně zachycuje své zážitky se zakoupenou japonskou dívkou, se kterou se podle japonských zvyklostí oženil a několik měsíců s ní žil. Tato slabost pro domorodé ženy je zachycena v celé řadě Lotiho prací, ovšem než začal v druhé polovině života dávat přednost mladým námořníkům. Další japonské zážitky rozvedl v knize Podzimní japonerie (Japoneries d’automne), vydané o dva roky později.

Na román se trochu v mnohačetné Lotiho produkci začalo pozapomínat, i když dráždivé osobní téma bylo ve své době často diskutováno. Novou slávu Lotiho knize dala opera francouzského skladatele Andrého Messagera (1853–1929). Toto „lyrické vyprávění“ (jak žánr opery nazval skladatel a libretisté) zpracovalo román do prologu, čtyř aktů a epilogu. Opera sama není příliš dramatická. Osou příběhu jsou námluvy, svatba, líbánky a rozchod námořního kapitána a Japonky. Prolog a epilog tvoří vzpomínkový rámec opery. Opera je lokalizována do Nagasaki stejně jako pozdější Madama Butterfly. Cílem dvou zkušených libretistů (Georgese Hartmanna a Andrého Alexandra) bylo maximální předvedení zvyklostí a obřadů exotické země.

André Messager: Madame Chrysanthème (foto Nancy Steinbock Vintage)
André Messager: Madame Chrysanthème (foto Nancy Steinbock Vintage)

Zařazeny jsou i komické scény dohazovače sňatků Kangouroua (komický tenor operetního typu). Opera obsahuje několik velmi líbivých sólových čísel i duetů hlavních hrdinů – gejši Chrysanthemy (soprán) a námořního poručíka Pierra (tenor). K tomu všemu byla přidána rafinovaně orchestrovaná Messagerova lehká hudba (místy ovlivněná impresionistickým zvukem), která sice neměla s japonskou hudbou mnoho společného, ale dovedla se trefit do současného vkusu. Opera měla premiéru 30. ledna 1893, u příležitosti otevření Théâtre de la Renaissance (v divadle, kde slavila úspěchy vzápětí Sarah Bernhardt). Opera měla slušný úspěch, několik let se udržela souvisle na francouzských jevištích, v roce 1906 byla nastudována v Bruselu, 1912 v Montrealu a poslední významnější inscenace se konala v roce 1920 v New Yorku a Chicagu (obojí soubor Chicago Opera Company). K dispozici je záznam rozhlasového vysílání ORTF v Paříži z roku 1956.

 

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Související články


Reakcí (2) “Madame Butterfly a její starší sestry

Napsat komentář