Magická atmosféra Verdiho Requiem

Málokdy se vidí zcela vyprodaný Svatý Vít – a to tak, že se lidé tísní i vzadu za lavicemi v prostoru ke stání. Přesně tak to bylo na nedělním koncertu České filharmonie s Pražským filharmonickým sborem (sbormistr Lukáš Vasilek), jež pod taktovkou Fabia Luisiho uvedly Verdiho Requiem (15. září). Večer se stal jedním ze zaručených dramaturgických vrcholů letošní Dvořákovy Prahy. Do ztemnělého chrámu se zlatě nasvícenými bočními loděmi nastoupil obrovský aparát hudebníků a sboristů, jen tak tak že se do čela chrámu vešli – sboristé stáli ve čtyřech řadách nad sebou na vysoké tribuně. K nim přibyli čtyři sólisté: ruská sopranistka Evelina Dobračeva, rumunská mezzosopranistka Ruxandra Donose, italský tenorista Massimo Giordano a ostravský basista Jan Martiník. I přes velký počet zúčastněných (na obou stranách – na jevišti i v auditoriu) začínalo Requiem v hrobovém tichu, do nějž se prostorem začal šířit téměř nezachytitelně jemný nástup orchestru, jakoby ty tóny přicházely odjinud, z jiné dimenze a postupně nabývaly konkrétní zvuk (Introitus. Kyrie). Tento mimořádný účinek se v průběhu večera ještě několikrát opakoval (například začátek Lux aeterna, nebo závěr Lacrimosy). O to bouřlivěji pak vyznělo Dies irae, kde byla dechová sekce posílena o další žestě umístěné na opačné straně vzadu u varhan, takže zvuky a hlasy nástrojů i pěvců divoce křižovaly chrámovou lodí ze všech stran. Nebo zvukový tajfun dechů a bicích v závěru Sanctus. To vše bylo nepochybně výsledkem silné imaginace a výrazné hudební koncepce dirigenta Fabia Luisiho, který vynikajícím způsobem zužitkoval mimořádný prostor Svatého Víta k posílení vyznění díla. Není to nic jednoduchého – už jsme zde zažili řadu provedení velkých oratorních děl, kdy akustika chrámu naopak zafungovala v jejich neprospěch a ve změti ozvěn se rozplynuly kontury skladby a veškeré detaily.

To dirigent Luisi nedopustil: pod jeho jasným a pevným vedením se orchestr i sbor proměnil jakoby v organicky spojený jediný nástroj, něco jako lidské varhany, které rozezníval svým poměrně střízlivým a nijak okázalým dirigentským gestem. Agnus dei byl v tomto podání doslova transcendentním zážitkem.

Jak do této koncepce zapadla čtveřice sólistů? Hlavní pozornost byla upřena na mezzosopranistku Ruxandru Donose, která je v Requiem hodně exponovaná, zvláště na začátku. Zpívala oduševněle, přirozeně, bez velkých dramatických efektů. Její hlas zněl lahodně ve výškách a velmi plně a průrazně i ve spodních polohách. V tom si byly hodně blízké se sopranistkou Evelinou Dobračevou, která na poslední chvíli nahradila onemocnělou Annu Samuil. I ona vládla překvapivě sytými tóny ve spodním rejstříku, měly zajímavou hrdelní barvu, zatímco její výšky spolehlivě svítily nad orchestrem i v nejvyšší dynamice. Také obávané vysoké zakončení sopránového sóla v části Libera me /Requiem aeternam zvládla hladce, možná jen mohla podržet vysoký tón o trochu déle. Spolu s Donose vytvořily hlasově kompaktní dvojici (krásný sladěný duet v Dies irae), spojení jejich hlasů v oktávách v Agnus Dei bylo až mrazivě dokonalé. Tenorista Massimo Giordano zaujal měkkým sametovým témbrem a lehkostí výšek, jeho naléhavý projev však byl občas exaltovaný až přes míru, unáhlený, rozvibrovaný a nepevný, jakoby Giordano trpěl trémou. O to klidněji a niterněji vedle něj působil výtečný Jan Martiník, který podal v sólech bezchybný výkon a jeho sytý, solidní a tvárný hlas byl pevnou oporou celého kvartetu.

Když po půldruhé hodině tato povznášející hudební seance skončila, ztišené a spokojené publikum se celkem v klidu a bez obvyklých tlačenic u dveří rozešlo do svých domovů. I tuto stránku – hladké organizace při tak velkém počtu diváků – je třeba ocenit. Dvořákova Praha nám připravila po všech stránkách vynikající festivalový zážitek.  

Dvořákova Praha 2013
Giuseppe Verdi:
Requiem
Dirigent: Fabio Luisi
Evelina Dobračeva (soprán)
Ruxandra Donose (mezzosoprán)
Massimo Giordano (tenor)
Jan Martiník (bas)
Česká filharmonie
Pražský filharmonický sbor 
Sbormistr: Lukáš Vasilek
15. září 2013 Katedrála sv. Víta Praha

www.dvorakovapraha.cz

Foto Petra Hajská