Kritika kritiky (2)

Nyní přikročíme k úvaze o tom, jak si kritici počínají v nouzi, tedy když se octnou na rozpacích, co mají napsat. Především se vynasnaží vyhnout vlastnímu tématu. Budou hovořit o všem možném, jen ne o kritizovaném výkonu nebo díle. Má-li být objektem kritiky umělkyně, pak je oblíbenou manýrou podrobit kritickému zkoumání její zevnějšek a garderobu. Skutečně existují pánové, kteří se, jakmile někde vystoupí paní Forsterová [sopranistka Elen Forster], rozplývají nad jejím půvabem a krásou.

Elen Forster

Stejně tak se často děje slečně Renardové [Maria Renard]. Na výkon oné dámy se pak většinou zapomene. U mnohých umělkyň to může být z důvodu zvláštních ohledů, pokud se chce o jejich výkonech spíše pomlčet. To však také není omluva. Kdo se vystavuje kritice, musí ji také umět přijmout.

 

Maria Renard

Jistý velmi známý vídeňský básník a hudební kritik kdysi psal o Berliozově opeře Beatrice et Benedict a vylíčil nádherně a poeticky letní noc, jejíž popis byl dlouhý téměř jako celý fejeton. Pokud se takové odchylky od předmětu dějí s tím záměrem, aby se došlo k nějaké souvislosti, nalezla paralela atd., pak je to v pořádku. Pokud k tomu však není hlubší důvod, pak nedělá taková recenze dobrý dojem.

Jiný velmi oblíbený prostředek vtipkování už byl zmíněn. Zadními vrátky, která pánové kritici velmi často používají, je slovíčko „zajímavý“. Nedá-li se o nějakém díle říci nic kloudného a pozitivního, tak je to v mžiku zajímavé. To může znamenat cokoliv. Samozřejmě, je to pohodlné! Celá knížka by se dala sestavit z kritik o „zajímavých“ dílech. Jaké skladby by se tu setkaly, které nemají jinak nic společného, než to, že jsou „zajímavé“. Když si kritik v Karlsruhe myslí, že je Straussovo Smrt a vykoupení spíš zajímavé než krásné, vylučuje to alespoň pojem „krásný“. Jestliže je však nějaké dílo jen zajímavé, pak to vzbuzuje nedůvěru – vůči kritikovi.

Již věcnější, avšak také ne zrovna ten pravý způsob kritizování je přirovnávání k dílům téhož druhu nebo téhož skladatele. Je to totéž, jako kdyby se nějaký hříšník utěšoval tím, že existují ještě větší hříšníci než je sám. Správná kritika musí vycházet z díla samotného, přiložit měřítko věčného zákona krásy; na druhé straně může být ovšem srovnávání velmi poučné, jen nesmí nahražovat samotnou kritiku.

Co mnozí kritici právě dnes bohužel do svých rozborů a úsudků houfně zatahují jsou nacionální rozmíšky, kterých by alespoň umění mělo zůstat ušetřeno. Naši vynikající recenzenti jsou z tohoto obvinění ostatně vyňati, protože například Moniuszko nebo Smetana jsou jimi hodnoceni jak jim přísluší, a nestranně. Kromě nich však také existují pisálkové, kteří své pochybné moudrosti i taktu vystavují vysvědčení sami. Nomina sunt odiosa.

V posledních letech si s jednou osobností mnoho kritiků lámalo hlavu a tonuli v rozpacích. Máme na mysli Mascagniho, vůči němuž dnešní kritika soustředila všechny své již vyjmenované slabosti: úzkoprsost i velkorysost, ignoranci i šovinismus. Zpočátku se nikdo neodvážil tohoto Itala veřejně uznat, jiní si zase mysleli, že projevují svůj kritický ostrozrak a důvtip, budou-li se stavět do opozice k publiku a mladého skladatele dokonale odsoudí – kritika byla zkrátka bezradná, nevěděla, jak se zachovat, ohlušena a oslepena leskem jevu, který se tu náhle objevil. Někdo jej považoval za pravé zlato, jiný za zlato kočičí a tak to šlo pořád. Nedokážeme si odpustit uvést alespoň několik elegantních příkladů. Tak se například možná onen největší kritik z našeho hlavního města domníval, že je bůhvíjak zajímavý, když během premiéry Cavalleria rusticana opustí lóži a zabouchne za sebou dveře s tím, že takový nesmysl nemá cenu poslouchat. Když se však před několika týdnu v jednom rozboru k I Pagliacci a Cavalleria rusticana vrátil, nazval je epochálními díly, jimiž začíná nové umělcké období. Přitom se nám vybavuje onen stařičký kritik, který se při premiéře Fidelia vyjádřil, že Beethoven je osel a ne operní skladatel; pak však chodil na každé z dalších představení a svůj výrok vylepšil: Ne Beethoven, ale on sám byl osel.

Pietro Mascagni

Zpátky k Mascagnimu, o němž se pan O. L. v Berlíně milostivě nechává slyšet, že „se mu nedá upřít talent“. Také ve Vídni se některým pánům líbí dívat se na ubohého Pietra pohrdavě přes rameno. Ale v mnoha brožurkách je také vítán jako hudební spasitel.

Francouzům se při každé příležitosti předhazuje šovinismus a v Berlíně to není o mnoho lepší. Jinde ostatně také ne. Šovinismus vůči Mascagnimu se projevuje částečně už v přeceňování Wagnerova vlivu na mladou Itálii. Žádnou čest nedělá jednomu listu, že se na jeho stránkách objevují většinou z Berlína zasílané šovinistické útoky proti Mascagnimu. Opět je to pan O. L., který ubohému skladateli nemůže odpustit, že byl podle statistického přehledu berlínské opery jen v uplynulém roce uveden častěji než Wagner. V č. 4 letošního ročníku nalezneme následující reklamu německé hudby:

„Doufejme, že němečtí skladatelé učiní na našich scénách brzy přítrž té záplavě děl italského skladatele . Také naši zkušení skladatelé – a máme jich dost – umějí svým dílům dodat vášnivost, která byla dosud tak oslavována v dílech italských maestri. Nadto jsou kantilény Němců ty nejvroucnější a nejpůvabnější na světě. Prastará manýra, dávat na německé půdě přednost cizímu, by se neměla znovu uchytit“ atd.

Měla by tedy každá země vytvořit pro své operní skladatele chráněné území? Byla by taková čínská zeď umění ku prospěchu? Jestli mají nyní v dějinách hudby vystoupit do popředí Italové – dosud se tak ostatně nestalo – pak se to stejně nedá kritikou zastavit. Že patří Němci k předním hudebním národům ví každý polovzdělanec; k tomu nepotřebují být německé kantilény „nejlepší na světě“, na způsob „nejlepšího koláče na světě“. Takový jarmarečnický tón velice poškozuje důstojnost umění. Italové se domnívají, že teď zaujímají prvenství v dramatické hudbě, ale po nějaké době je zase postoupí jinému národu. Je to důvod k tomu, aby se někdo cítil ve svých vlasteneckých citech uražen? Berlínští hudební šovinisté mohou vyletět z kůže, ale na hudebněhistorických událostech nic nezmění. Jen škodí svému zdraví!

Taková kritika, jak jsme ji vylíčili, jistě není určena k tomu, aby posluchačům nabízela oporu pro utáření jejich soudů. A to dnešní umělecká kritika ještě nadto sleduje nesmyslné směry v různých oblastech, místo aby se jim se vší vehemencí vzepřela. Jak zvrácený je vkus uměleckých učenců bylo vidět při poslední výstavě v Domě umělců (Künstlerhaus), kde byly vyznamenány dva nejpříšernější obrazy. Uznávat takové ohavnosti znamená , že se podporuje nevkus. A takovou kritikou má být publikum varováno před scestím!

„Pokud nemá kritika sama uměleckou hodnotu, pak časem zajde,“ napsal Heine. Ludwig Deckmann, Richard Strauss, Sudermann – pěkné vyhlídky! S takovou kritikou zajde i umění současnosti a budoucnosti!

Künstlerhaus Vídeň

Přeložila Vlasta Reittererová