Malá mořská víla vplula do Stavovského divadla

Andersenovy pohádky jsou prodchnuté melancholií a tragikou, stesky jeho vlastního života. Příběh o Malé mořské víle, která obětuje svou nesmrtelnost a vábivý hlas vodní nymfy pro lásku k Princi, jenž její cit neopětuje a křehké nadpřirozené stvoření odsoudí k záhubě, má zvláštní osud i moc – stal se nesmrtelným motivem jak ve výsostně elitistické oblasti vysoké kultury, tak v populárním kulturním průmyslu: do té první sféry jej uvedla už v devatenáctém století česká hudba, když se vodní žínka z moře převtělila v Dvořákovu Rusalku z hlubin lesních tůní, v té druhé sféře je přítomen prostřednictvím kreslených filmů z dílny studia Walta Disneyho. Tragédie zoufale oddané ženy na straně jedné a rozverná pohádka na straně druhé. K jakému řešení se uchýlit pro případ taneční inscenace?

Malá mořská víla na scéně Stavovského divadla líčí příběh o nešťastné přepjaté lásce, přitom svým pojetím nabízí divákům vizuální podívanou ne nepodobnou postupům filmové tvorby. Co je na ní nejsilnější? Především soudobá hudba Zbyňka Matějů, která dosahuje obdivuhodné kvality a barvitosti, ona je tím, co udržuje skutečnou dramatičnost děje. Ačkoli jde, zřejmě z praktických důvodů, o spojení nahrávky a živé hry, vzniká materiál monumentální i minimalistický současně. Z hudební plochy vždy jasně vystupuje základní rytmická linka, nad níž se klenou motivy svěřené tu jednotlivým nástrojům, tu celé sekci. Na první poslech zarazí její trvalá disharmoničnost, s níž si musí poradit jak diváci, tak interpreti. Ačkoli se počítá i s dětským publikem, není tu ani stopa po podbízivých melodiích, skladatel staví atmosféru inscenace na zvukových prostředcích, které jsou někdy i mimohudební, nebojí se v některých místech elektroakustické postprodukce. Reprodukovaně zaznívá zpěv mořských vil, ale také ruchy, pak ale vzduch prochvěje živě konejšivý melodický zvuk harfy. Perkuse a drnkání na smyčcové nástroje se nesou prostorem jako skřípot ráhnoví na princově škuneru. Hudba je velikou devizou tohoto díla a je v ní obsaženo nejvíce fantazie.

Choreografie je stylově trochu zdrženlivá. Jan Kodet opatrně pracuje s dědictvím moderního tance, s estetikou krásných těl tanečníků, které staví do geometrických formací a čistých linií. Jistěže, estetická podívaná je cosi, co se od pohádkového baletu očekává, takže forma byla očekávatelná a přesně naplňuje to, co naplňovat má, jenom jde o kontrast vůči hudbě, v níž Zbyněk Matějů využil ty nejsoučasnější trendy, zatímco pohybová stránka inscenace je o mnoho uměřenější. Nevyužívá ani docela všechny možnosti, pokud jde o rytmické změny v hudbě a možnosti přiřadit nové progresivní pohybové prvky k rozličným hudebním motivům (jakkoli nepochybuji o tom, že choreografova fantazie by se v tomto směru mohla rozletět mnohem dál, kdyby tvořil na nějaké alternativnější scéně). Velký důraz klade na práci paží, rukou.

Podvodní svět sám o sobě inspiruje k nápodobě pohybu mořských chaluh a právě tak se vlní celé paže tanečnic, směřující především vzhůru k pomyslné hladině. Některá gesta však odkazují spíš k inspiraci orientálním tancem, což je zvláštní řešení. Gestem je popisován také jinak pohybem těžko vyjádřitelný atribut, jakým je zpěv, okouzlující hlas mořských panen (jinak se ale choreografie tradiční baletní pantomimě pokud možno vyhýbá). Při duetech, kterých bohužel není mnoho, ačkoli jsou pohybově nejbohatší, má také důležitou roli gesto, vzájemné dotýkání rukou muže a ženy především. Jak snový duet spící Malé mořské víly s Princem, tak duet Prince a Cizí princezny (odkaz na Cizí kněžnu z Rusalky?), by mohly posloužit jako koncertní čísla na mezinárodní galapředstavení, v nichž mívá Balet Národního divadla ambice předvádět nová autorská čísla ze svého repertoáru. Tanečníci na scéně tráví čas také manipulací s dekoracemi, je to trochu něco za něco – funkční části scénografie jsou jistě zejména pro dětské publikum okouzlující jako velké hračky.

První část baletu se odehrává v podmořském království a je především předlouhou expozicí tohoto světa a postav – při vší malebnosti sborů a jejich kruhových formací, tanec mořských vil a tvorů začne být v jisté chvíli dosti monotónní. Je však třeba vyzdvihnout sehranost tanečníků. Kromě Malé mořské víly, jež není signifikantně odlišena kostýmem, ale po většinu času se na ni upíná výraznější bodové světlo, jsou akcentovány další role. Jednak postava Babičky (na druhé premiéře tančené křehkou Miho Ogimoto), postavy v symbolické bílé říze, jež se snaží nejen rozmluvit dívce její probuzenou vášeň, ale později i riskuje život pro její záchranu, jednak postava kamaráda Serafína (druhý obsazený Jonáš Dolník) – to je zřejmě inspirace Disneym, protože přímo v Andersenovi žádná další mužská postava tohoto typu nevystupuje. Ačkoli se chová hravě a Malou mořskou vílu škádlí, jako kdyby byl její bratr, nakonec v tragickém finále při snaze o její záchranu dobrovolně zemře, zřejmě byl tedy také nakažen vášnivou láskou… (Jen by možná nebylo zcela zřejmé, že skutečně umírá, kdyby to nebylo zdůrazněno v programu.) Není jasné, proč režiséři vložili do baletu tuto epizodu, která ještě znásobuje tragičnost příběhu, a co jí chtěli vyjádřit. Jako by tím na postavu Malé mořské víly padl stín viny a výčitky za jiný zbytečně zmařený život.

Malý prostor – po herecké stránce téměř žádný – má Otec víly, král hlubin, který je de facto jen velmi sošným a estetickým zjevem (druhý obsazený Michal Štípa), ale v ději nemá žádnou praktickou úlohu, ačkoli za jeho kostým a líčení by se nemusel stydět ani přední stylista hollywoodských sci-fi velkofilmů. Větší prostor je věnován Čarodějnici, jejíž roli autoři rozšířili o celou její minulost – i ona byla vílou zamilovanou do člověka, ale nebyla tak velkorysá jako její mladší následovnice: milence, jenž ji zradil, zabila a jeho mrtvolu uchovává neporušenu na dně mořských hlubin, kam se vrátila žít mezi polypy. Ti jsou ztvárněni skvěle nechutnými kostýmy a pohybují se opravdu s měkkou bezpáteřností primitivních organismů. Téměř hororová postava Čarodějnice na sebe strhne celou pozornost a zastíní hlavní hrdiny baletu i díky krvavě rudému kostýmu a extravagantnímu líčení. Na druhé premiéře ji tančila s velkým nasazením a evidentně i potěšením Klára Jelínková. Samozřejmost, s níž co chvíli nechala vyniknout své fyzické dispozice, v kombinaci s prožitkem této role a s energií, která z jejího těla plyne téměř hmatatelně, způsobily, že se stala hvězdou večera. Je jednou z tanečnic, které v sobě mají přirozené charisma i cit pro současný tanec, pro autentický a intuitivní fyzický projev. Je zřejmé, že si je dokonale vědoma napětí v každém svalu a ovládá své tělo s přirozeností, v níž není nic mechanického. Doufejme, že se ještě najde choreograf, který pro ni vytvoří velkou sólovou roli v nějaké současné taneční inscenaci.

Role Malé mořské víly a Prince stojí na pomezí baletu a tanečního divadla, částečně jsou postaveny na herecké akci. Tanečníci jsou občas nuceni na scéně spíš postávat než se skutečně pouštět do fyzické akce. Ve druhém obsazení Alina Nanu a Matěj Šust ztělesňují dva mladé lidi, z nichž každý je ještě bezelstný jako dítě, a proto tragické vyústění baletu je jaksi neočekávané (ve smyslu logiky inscenace, tak jak je vystavěna, divák samozřejmě ví, že příběh má skončit tragicky). Nejasně je interpretována Princova vina či jeho podíl na neštěstí mladé víly. Z baletu totiž vůbec není zřejmé, že by jí věnoval větší přízeň, a tedy že by ji posléze mohl zradit. Žádné zásnuby a přísahy stvrzené jasným gestem, jen vlídné a kamarádské chování. Ani svatební věneček pro budoucí nevěstu nevloží do vlasů Malé mořské víly v žertu on sám, ale jeho přátelé. Je tedy trochu zvláštní považovat takový akt za závazek, asi jako kdyby v situaci, kdy se o některém náhodném páru kolegů kamarádi žertem baví ve smyslu: „Vy byste se k sobě skvěle hodili“, považovala takové popichování dívka za oficiální zásnuby… Proč by měla pro záchranu svého života Princi probodnout srdce, když jí nikdy žádnou lásku neslíbil? Dalším překvapujícím prvkem inscenace je neobvyklá krutost mořských vil, které jsou sice zobrazeny jako něžné dívky tančící na mořském dně, ale přitom jsou schopny rozpoutat bouři a chystají se utopit celou princovu družinu hned na začátku baletu (scéna s regatou je jinak dosti vtipná, neinspirovali se náhodou tvůrci u Losers Cirque Company a jejich letošních Beach Boys?).

Kdo je Malá mořská víla z psychologického hlediska? Ačkoli akcentování některých vztahů komplikuje poněkud převod Andersenovy pohádky na jeviště a bez pročtení programu může vyvolat zmatek, možná, že autoři třebas nevědomky a intuitivně vytvořili plastický obraz ženy takové, jaká velmi často je, a ve skutečnosti vytvářejí drama ne pohádkové, ale reálné. Někdo to nazývá láskou až za hrob, někdo závislostí a patologickým vztahem, ale nezanedbatelné množství žen takto své lásky skutečně prožívá. A nemusí to být jen ženy alkoholiků a násilníků, jejichž život a rozhodnutí zůstávat ve svazcích s tyrany se zdají těm „vyrovnaným“ a „sebevědomým“ jako naprosto nepochopitelná a aspirující na Darwinovu cenu. Žena absolutně oddaná, vše odpouštějící a vše obětující, která svým citům podřizuje v životě vše, i kdyby se obětovala jen pouhému snu, není dnes nazírána jako romantická hrdinka, ale spíš s despektem a opovržením. Je to žena, která obětuje cokoli pro sladkou i bolestnou euforii, kterou nachází už v samotné touze, a přitom možná přehlíží nejednoho oddaného Serafína, který by byl ochotný pro ni žít, jenomže ona hraje o velké city ve svém vlastním nitru, chce všechno – nebo raději vůbec nic. Je v tom jistý prvek sobectví vůči okolnímu světu… Ale činí toto rozhodnutí s plným vědomím a rozhodnutá přijmout následky, jakkoli nelogické to jejímu okolí může připadat. Malá mořská víla je alegorií ženy, pro niž je euforický prožitek lásky esencí života. Jen se v reálném životě taková žena obvykle nerozplyne v mořskou pěnu – mimochodem ani to ale není skutečný konec Andersenovy pohádky, on Malou mořskou vílu nechal vystoupat do oblak jako novou družku vil žijících v povětří, protože na zemi prožila příliš mnoho žalu, a nakonec si tedy věčný život nadpozemského stvoření vykoupila zpět, jen v jiném živlu.

Inscenace je vizuálně velmi působivá. Kostýmy a masky Alexandry Gruskové jsou propracovány do detailů, proměny scény s realistickými prvky, jako je maják a molo na pobřeží (Jakub Kopecký) akcentuje projekce – korály na mořském dně, vzduchové bublinky a skaliska, ale také oblaka a hvězdy na noční obloze, kterou dvakrát rozčísne bouře. V závěru pak je do výše vyzdvihnuta sama Malá mořská víla a projekce jí vytváří nekonečnou „sukničku jako z bílých pěn“, řečeno slovy českého romantika. Tento závěr trochu navozuje dojem „nanebevstoupení“ mezi vzdušné víly, i když autoři asi skutečně chtěli vytvořit obraz dívky rozplývající se v čepičkách mořských vln. Inscenace je laděna do jemných pastelových barev, modrozelená vévodí mořskému světu a šedobílá a posléze růžová světu lidí. Růžové jsou kostýmy dívek z družiny Cizí princezny (možná až trochu přeslazené), jejichž kolové sukně připomínají španělský styl. Působivá výprava je prvek, který vyrovnává některé dramaturgické mezery a nastoluje harmonii. Stejně tak jako nasazení tanečníků potvrzuje jejich oddanost této inscenaci, kterou Balet Národního divadla rozšiřuje portfolio pro rodinné publikum (ačkoli na repertoáru chybí kratší prostší titul či tituly pro skutečně malé děti). Přesto je těžké ubránit se srovnání s Čarodějovým učněm, jeho propracovanou dramaturgií a gradací. Je těžké překročit svůj vlastní stín…

Hodnocení autorky recenze: 75%

Zbyněk Matějů:
Malá mořská víla
Libreto: Jan Kodet, Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský
Choreograf: Jan Kodet
Režie: SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský)
Hudební nastudování: Andreas Sebastian Weiser
Dirigent: Andreas Sebastian Weiser (alt. David Švec)
Scénografie: Jakub Kopecký
Kostýmy: Alexandra Grusková
Balet Národního divadla
Orchestr Národního divadla
Premiéra 10. a 11. listopadu 2016 Stavovské divadlo Praha
(psáno z druhé premiéry 11. 11. 2016)

Malá mořská víla – Alina Nanu (alt. Magdalena Matějková)
Princ – Matěj Šust (alt. Ondřej Vinklát)
Babička – Miho Ogimoto (alt. Tereza Podařilová)
Čarodějnice – Klára Jelínková (alt. Michaela Wenzelová)
Serafín – Jonáš Dolník (alt. Mathias Deneux)
Cizí princezna – Kristina Kornová (alt. Aya Watanabe)
Král/Otec – Michal Štípa (alt. Marek Svobodník)
Mladá čarodějnice – Alice Petit
Milenec – Giovanni Rotolo
Královna/Matka – Michaela Černá
Strážce majáku – Dadja Altenburg-Kohl

www.narodni-divadlo.cz