Opera PLUS - váš informační portál o opeře, baletu a vážné hudbě

    15.10.2011 00:00 Redakce

Nepřehlédnutelné charisma a až nakažlivá radost z každého představení či koncertu utkví v paměti snad každému, kdo se ať už osobně či zprostředkovaně setká u dirigentského pultu s Italem Marcem Armiliatem, v posledním desetiletí jedním z nejžádanějších a také neuznávanějších operních dirigentů. Jenom v newyorské Metropolitní opeře má od svého tamějšího debutu v roce 1998 na svém kontě bezmála už tři stovky představení. Právě v Met, kde v těchto dnech řídí svoje nové nastudování Donizettiho Anny Boleny s Annou Netrebko v titulní roli, jsme Marca Armiliata oslovili.

Působíte dojmem nesmírně pozitivně naladěného, velmi optimistického člověka, který má spoustu energie na rozdávání. Jaký jste vůbec ve skutečnosti?

Já jsem přesně ten typ člověka, který energií v práci hýří! Jsem od přírody pozitivně naladěný, zapálený pro svou profesi, navíc se těším podpoře své energické, veselé rodiny.

Řada zpěváků si spolupráci s vámi velmi pochvaluje. Dokázal byste sám odhadnout, proč to tak je? Proč s vámi tak rádi spolupracují? Co si myslíte, že je pro dobrou spolupráci dirigenta a zpěváka nejdůležitější?

Vztah, který vznikne mezi dirigentem a pěvci je základem dobrého výsledku. Já myslím, že jsem schopen „dýchat za toho, kdo se mnou zpívá“ a oni si to uvědomují, takže z nich pak dokážu„vydolovat“ to nejlepší.

Kdesi jsem se dočetl, že jste už ve čtyřech letech začal hrát na klavír. Proč tak brzy? Jak se vám to teď, s odstupem řady let vybavuje? Byl to ten hlavní impuls, proč jste se ve své profesi rozhodl věnovat hudbě?

Hudba byla první formou logického a inteligentního písemného projevu, s níž jsem se v životě setkal. Nejprve noty, a pak slova… Nevzpomínám si na jediný den svého dětství, kdy bych nebyl zcela pohlcený klasickou a operní hudbou, kterou si můj otec pouštěl v celém domě. Nevím, zda hra na klavír byla mým osudem, ale bylo tak přirozené hrát si s notami!

Pokud se nemýlím, studoval jste nejdřív na konzervatoři právě hru na klavír. Proč jste nakonec přešel k dirigování?

Ano, hrál jsem na klavír, připravoval jsem se na klavírní soutěže, ale chtěl jsem řídit zvuk celého orchestru. Vždycky mě fascinovala představa, že se halím do zvuků různých nástrojů.

Určitě máte svá oblíbená divadla, kde pracujete obzvlášť rád. Která to jsou a proč zrovna ona?

Jsou to divadla a jejich orchestry. Já zbožňuji budovu a orchestr Metropolitní opery, Vídeňské státní opery a Bavorské státní opery v Mnichově. Pokud jde o ty ostatní, cítím se dobře všude, protože si vždycky najdu nějaký moment, který mě zaujme.

Jaký repertoár dirigujete nejraději a proč?

Přitahuje mě romantický a veristický repertoár, čili Verdi, Puccini, Giordano, Cilea, ale pochopitelně miluji Mozarta, belcanto a také velký německý repertoár.

Máte nějaké pracovní zkušenosti s českou hudbou? Neměl byste chuť nějakou českou operu v divadle nastudovat?

Vaše hudba mě stále velmi okouzluje. Některé kusy jsem uvedl na svých velkých operních koncertech, protože mně jejich orchestrace připadá velice kultivovaná a náročná. Upřímně řečeno si ale nemyslím, že bych byl pro ni povolaný, i z jazykových důvodů. Velmi rád proto poslouchám nahrávky určitých zkušených dirigentů.

Poměrně často také dirigujete různá operní gala, letos v létě třeba to s Annou Netrebko, Erwinem Schrottem a Jonasem Kaufmannem. Právě Anna Netrebko se nedávno nechala slyšet, že ji to už moc nebaví zpívat pořád ty samé melodie, které lidé chtějí stále znovu a znovu slyšet. Nemáte někdy při podobných příležitostech také podobné pocity?

Myslím, že Anna má úplnou pravdu, když nechce stále znovu nabízet stejná čísla. Vzhledem k tomu, jak je Anna populární, je proto také každý její koncert událostí a je zaznamenán – například na na DVD, zkrátka nějaký dokumentární záznam o něm zůstává. Myslím, že posluchačům by měly být předkládány nové kusy. V každém případě jsou to vždy pečlivě vybraná čísla pro její hlas, někdy to může být až provokativní volba, ale výsledky jsou pokaždé překvapivě šťastné.

Prozraďte prosím alespoň něco o vašem soukromí a rodině. Kde je vůbec váš domov a jak často se za svými blízkými dostanete?

Žiji velmi obyčejný život. Mám velkého syna, který studuje na univerzitě, a manželku, jež stojí stále při mně. Nejpřirozeněji se cítím v Itálii, v mém Janově, kde jsem se narodil, vystudoval konzervatoř, jsem tam citově zakotvený a mám tam rodiče. Své město velmi ctím, pro to, jak je seriózní, pracovité, mám tam své zázemí. Je krásné, že ačkoli se tam vracím zřídka, má pro mne v sobě všechny vůně, které mám v životě rád: voní tam slaný koláč focaccia, pesto, pizza, kterou si dávám cestou na stadión, když jdu na zápas svého oblíbeného mužstva (Sampdoria!), cítím tam vůni stadiónu a moře. Ve volném čase jezdím na Sardinii, také k moři, které má úžasnou barvu. Mám tam malou farmu, kam se uzavírám se svou hudbou, manželkou a také zeleninou ze zahrádky. V podvečer si chodíme zaplavat, žijeme tam velmi prostě. Jako bych si nabíral do zásoby barvy na zimní období plné šedi, které mě pak čeká na cestách světem.

Díky za rozhovor!

Ptal se Vít Dvořák
Překlad Marie Kronbergerová

Související články

• Ze zákulisí: Netrebko, Schrott a Kaufmann