María de Buenos Aires – Tango operita

16.6.2010 00:00 Václav Tom Šlajer

Nedávné znovuotevření operního domu Teatro Colón v Buenos Aires a dva s ním související články na Opeře Plus (najdete je zde, resp. zde) mě přivedly k tomu, abych si znovu poslechl operu-tango María de Buenos Aires od Astora Piazzolly (1921-1992).
Tango jako hudební žánr je spjato s Buenos Aires jako máloco jiného. Začalo vznikat s příchodem evropských přistěhovalců do Argentiny a Uruguaye od druhé poloviny devatenáctého století.

Tradičně je hraje orchestrální sextet známý jako orquesta típica, kde kromě všeobecně známých hudebních nástrojů má významné zastoupení i nástroj neobvyklý – bandoneon.

Tango se hraje jako čistě instrumentální hudba nebo se sólovým zpěvem a jako tanec je dnes známé po celém světě.
První generace hráčů tanga v Buenos Aires se nazývala guardia vieja (stará garda) a jejich směs salónní, evropské a africké hudby bylo možné slyšet prakticky všude. Počátkem dvacátého století si tango oblíbili gangsteři a další pochybné existence, pravidelně navštěvující „domy lásky“ ve městě, kde v roce 1914 žilo o sto tisíc více mužů, než žen. Obyčejně nacvičovali tanec na hudbu tanga ve skupinách a na dobových dokumentech se nelze nevšimnout silně emotivních výrazů určité agresivity, spojené s mužskou sexualitou.

Zlatý věk tanga připadá na období mezi lety 1935 až 1952. Zhruba ve stejném čase dominoval v USA big band orchestra. Následovala éra tango nuevo (nového tanga), v níž se krátce po smrti svého otce Vicente „Nonino“ Piazzolly proslavil právě Astor Piazzolla vlastní skladbou z roku 1959 Adiós Nonino (Sbohem Nonino).

V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století se v Buenos Aires objevilo spojení tanga a jazzu a v poslední době je také často slyšet tzv. electro tango a tango fusion od generace následovníků Piazzolly.
Tango se stalo nevyhnutelnpu součástí repertoáru mnoha klasických hudebníků. Celista Yo-Yo-Ma, argentinská klavíristka Marta Argerich, v Argentině narozený dirigent Daniel Barenboim, Gidon Kremer, Plácido Domingo i argentinský tenor Marcelo Álvarez – ti všichni zahrnuli tango do svého repertoáru, včetně svých nahrávek. Eric Satie zkomponoval Le Tango perpétuel (1914). Melodie tanga nebo celé kompozice jako Adiós, muchachos nebo La Cumarsita se objevily v repertoáru amerických populárních zpěváků i v holywoodských filmech.

V květnu 1968 mělo v Buenos Aires premiéru Piazzollovo mistrovské dílo María de Buenos Aires. Je to takzvané tango operita (opera-tango), na Piazzollovu hudbu stylu nuevo tango a na libreto Horacia Ferrera. Děj první části je soustředěn na život prostitutky Marie z nejchudší části Buenos Aires, druhá část se pak odehrává po její smrti (Marii nahradí její stín). Svoje místo zde mají i členové podsvětí, básník-vypravěč, kontrolující loutky, zastoupeny jsou prvky z oblasti psychoanalýzy. V libretu je možné vystopovat souvislosti mezi Marií z Buenos Aires a biblickou Marií, matkou Ježíše a Ježíšem samotným.

Jako mnohé italské nebo německé opery byla i María de Buenos Aires komponována pro konkrétní představitelku – tehdejší Piazzollovu milenku Egle Martin. Během vzniku této operity se však tento vztah rozpadl a Piazzolla našel náhradu ve zpěvačce z nočního klubu Nuestro Tiempo Amelitě Baltar. Její krása i schopnost se plně identifikovat s postavou Maríi z ní nakonec učinily ideální představitelku této role.
Kdo byla ona María? Podívejme se do libreta:

Yo soy María de Buenos Aires
María de Buenos Aires, yo soy mi ciudad!
tango María, María de tugurios
María noche, María pasión fatal,
María del amor de Buenos Aires, soy yo!

Jsem María z Buenos Aires
María z Buenos Aires, jsem moje město!
María tango, María slum
María noc, María fatální vášeň,
María lásky z Buenos Aires, to jsem já!

Dílo je napsáno jen pro tři hlasy, z nichž jedna role je mluvená. Obvyklý Piazzollův kvintet, ve kterém on sám hrál na bandoneo, byl rozšířen o violu, cello, flétnu, bicí, vibrafon, xylofon a další kytaru. María de Buenos Aires se často inscenuje s taneční skupinou. Toto dílo sice nelze v uzším smyslu slova považovat za operu-balet, protože jde zde o tango a tedy nikoli o balet v pravém slova smyslu, ale nepochybně zapadá do skupiny operních děl s tanečními čísly, jakými je třeba Ponchielliho La Gioconda (s Tancem hodin), ale také vlastně i Straussova Salome (s Tancem sedmi závojů).
Původní verze této operity z roku 1968 se po Piazzollově smrti dočkala několika úprav, mnohdy považovaných za značně kontroverzní, které s původním dílem měly jen málo společného, jako třeba verze z roku 1987 na počest (!) Piazzolly. V roce 1998 vyšla „původní“ verze v úpravě Gidona Kremera (sám hraje houslový part) a Leonida Desyatnikova. V edici „deluxe“ ji vydalo nakladatelství Teldec na 2 CD s tištěným libretem a průvodní esejí v překladu do několika světových jazyků.

Vybraná ukázka Yo soy Maria je ze současné doby a je na ní možno vystopovat výše zmíněné hudební prvky včetně electro tanga.

Slavná kompozice Adiós, muchachos je zde prezentována ukázkou z roku 1959 a vévodí jí nezaměnitelný hlas Louise Armstronga a jeho trubka.

Melodii tanga La Cumparsita zná snad každý. Shae-Lynn Bourne, kanadská mistryně světa v krasobruslení z roku 2003 v tancích na ledě (medaili získala společně s partnerem Victorem Kraatzem), si tuto melodii vybrala o dva roky později pro svoji neuvěřitelně expresivní kreaci na ledě, a to tentokrát s partnerem značně neobvyklým.

Díky stále častějšímu překračování hudebních žánrů a vlastně i globalizaci tango žije a těší se oblibě i v 21. století…

Komentáře: 6

Anonymous dne 16.6.2010 v 06:26

Zdravím Václava z horkých Athén a děkuju za zajímavý příspěvek, který pomůže všem, jenž se o operu zajímají rozkrýt i netradiční díla. Stejně jako u nás jazzová opera, je pro Latinskou Ameriku tango opera kultovní uáležitostí.
AB

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 16.6.2010 v 06:27

Děkuji za další zajímavý článek.
Latinskoamerická hudba má jistě pro Evropany (zvlášťe pak pro Středoevropany) docela zvláštní kouzlo a přispívá k utváření pohledu lidí na celkovou místní atmosféru, kolorit. To je ostatně pro hudbu nejtypičtější, že na člověka působí nejbezprostředněji a nejmocněji ze všech umění, neboť hudba ideu nekopíruje, nýbrž je ideou samou o sobě, jejím vtělením prostým prvopočátečně okras, tvarů, forem – ty může až postupně dostávat a jimi se může měnit její ,,povrch", její ,,vnější" tvar, nikoli však její samotný náboj, obsah, ona idea. Právě proto ani nejozdobnější a nejvirtuoznější hudba neznamená vždy nesmrtelnost v historii z hlediska významu či poselství. Z uvedeného důvodu totožnosti ideje s hudbou samou vyplývá, že se na ni nevztahují stejné hodnotící prvky lidské estetiky jako na malířství či sochařství, což jsou totiž umění materiální, jejichž idea je vždy tvarem přímo dána! Hudbu tudíž nelze hodnotit podle formy, podle ,,hávu" a ,,tvaru" zvuku, nehodnotíme ji podle libosti, krásy, neboť tyto nemají s její podstatou tolik společného, spíše ji jen přizpůsobují do co nejlahodnější podoby pro lidské ucho.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 16.6.2010 v 06:38

Pokračování:
Jak jsem již naznačil, hudba ,,jižanských" zemí Evropy, ale i Ameriky má pro masy lidí uvězněné v panelácích a ,,chladných" čtvrtích ,,vyspělých" měst neodolatelnou přitažlivost, šarm, vášeň, atmosféru. Právě ona lidová hudba a její nápodoby, zejména umělá tvorba písňová, kterou po čase jaksi již vnímáme jako svým způsobem také již ,,tradiční", nesou nezaměnitelného ducha daných místních hudebních tradic, povahy. Buenos Aires má tango, Lisabon má fado, Neapol má své canzonetty, Řecko má své ,,Sirtaki" atp. Když se podobných hudebních stylů chopí skutečně velcí interpreti, stávají se na koncertech výbornou protiváhou kusů tzv. oficiálních, jak nás o tom přesvědčil např. legendární španělský tenor Alfredo Kraus, jehož repertoár obsahoval mnoho desítek španělských písní a hudby spjaté s jeho rodnými Kanárskými ostrovy. Koho podobně neovane středomořský vzduch při poslechu italských písní v podání Giuseppe di Stefana či Carla Bergonziho?
Závěrem lze říci, že každá země má své kulturní tradice, svou hudbu, vycházející z těchto tradic i klimatu přírodního a že je jen dobré, že se můžeme těšit rozmanitostí těchto tradic, protože asi málokterý Neapolitán si zamiluje Wagnera a málokterý Bayreuthťan Pucciniho. Osobně se snažím obsáhnout obé, protože bez každého z uvedených bych se cítil velmi ochuzen.
Martin Bojda

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 16.6.2010 v 07:01

Díky za krásný článek! Tu Kremerovu verzi mám doma a musím přiznat, že už několik let patří k mým oblíbeným nahrávkám. Ideální protiúnavová terapie – využívaná především ve dnech, kdy máte pocit, že se z toho neudržitelného životního tempa brzy zblázníte:-))

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Michal dne 16.6.2010 v 09:04

Hodně zajímavé, zase na těchto stránkách něco jiného. Díky za tip!

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Rudi dne 19.6.2010 v 11:35

Tohle je něco, co by dokázalo přitáhnout mladé lidi do divadla. Přitom je to vlastně už legendární opera. Zkuste zařadit do repertoáru páni dramaturgové z větších operních divadel! Když uděláte dobrou propagaci bude úspěch zaručený a ještě dostanete lidi na kvalitu. Nemusí se pak dávat takové paskvily jako Nagano.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.