Opera PLUS - váš informační portál o opeře, baletu a vážné hudbě

    25.8.2011 00:00 Vlasta Reittererová

Lotyšský dirigent Mariss Jansons, v současné době šéfdirigent nizozemského orchestru Concertgebouw, poskytl obsáhlé interview listu Wiener Zeitung (20. – 21.srpna 2011), ve kterém hovoří o svém životě mezi třemi světy, Ruskem, Evropou a Amerikou.

V rozhovoru, jehož zkrácenou podobu otiskujeme, Mariss Jansons zmiňuje, že amsterodamské kanály mu sice velmi připomínají Petrohrad, kde studoval na konzervatoři, kulturní a společenské rozdíly i jejich proměny v čase však vnímá velmi zřetelně.

Z hudebního hlediska stojí v každém z těchto tří světů v centru jiný aspekt. Začíná to už vzděláním. V Rusku se od mých dob velmi změnilo, bohužel však musím říci, že ne k lepšímu. Já jsem ještě měl fantastické učitele. Konzervatoř byla v budově opery a mohli jsme pracovat s profesionálním sborem, baletem i zpěváky. Dvakrát týdně mohl každý student dirigovat „opravdovský“ orchestr! To byla úžasná praxe. Provozuje se to stále, ale už ne tak pravidelně, neboť je dnes méně studentů, zato ale víc profesorů, než tehdy. Učitelé se mohou stěží ze svého platu uživit, ekonomická situace je svízelná. Také studenti si musejí přivydělávat, stipendium nepostačuje. Já jsem jednou přišel pozdě do hodiny, protože jsem měl zkoušku se sborem, profesor však neprojevil pochopení a napomenul mě: „Nemůžeš dělat dvě věci najednou – učit se dirigovat a k tomu vést sbor, musíš se rozhodnout.“ Myslím, že dnešní studenti to mají snazší, koupí si taktovku a začnou. Za mě přijímali profesoři ke studiu jen ty skutečně nejlepší, ale dnes si to z finančních důvodů nemohou dovolit.

Kde bylo tehdy těžiště hudebního vzdělávání?

V Rusku se dodnes sází na emocionalitu. Technika a styl jsou pochopitelně také důležité, ale úplně jinak než v Americe. Tam je během vzdělávání technika na prvním místě, v Evropě se, tak jako dříve, dbá na jemnosti zvukové kultury a cit pro styl. V Rusku se může stát, že žák při zkoušce zahraje skladbu po emocionální stránce dokonale – a není žádná tragédie, když se například pianistovi přihodí nějaký ten přehmat. Falešný tón se nepřeceňuje. V Americe se podrobí kritice i nejmenší chybička. Když jsem se stal šéfdirigentem v Americe, hodně jsem těžil z obojího. V Pittsburgu jsem zjistil, že takový šéfdirigent je boss. Očekávají se od něj jasná rozhodnutí, v této pozici musí člověk každou vteřinu vědět, co chce, nesmí se dlouho rozmýšlet a dumat a už vůbec nesmí svá rozhodnutí revidovat. Time is money. Americké orchestry také však akceptují kritiku. Já osobně jsem člověk, který se vždy ptá na názor druhých, často diriguju v Evropě a tam bych s modelem „absolutního bosse“ nepořídil. V Evropě je i v uměleckém provozu demokracie, dirigent má jen jeden z hlasů. Ideální by bylo něco mezi, neboť příliš mnoho demokracie může vést k absurdním blokádám, a pak už nejde vůbec nic. Stejně aburdní je v kolektivu absolutistickým vedením vyvolávat strach. Musím vidět cíl a hráče přivést k tomu, abychom ho společně dosáhli.

Mariss Jansons vzpomíná na dětství v Rize.

Maminka byla zpěvačka a tatínek dirigent. Už jako malý kluk jsem si nejraději hrál na orchestr. Rozestavil jsem si kancelářské svorky a knoflíky jako orchestr, před sebou jsem měl nějakou knihu jako partituru a tužku místo taktovky. Myslel jsem na všechno, vymýšlel jsem si dokonce abonentní cykly a plánoval turné! V Rize byla význačná opera, kde dirigovali takoví umělci jako Hermann Abendroth nebo Erich Kleiber, tam jsem viděl opery a balety – a ty jsem pak doma předtancovával v kuchyni naší hospodyni. Když jsem předváděl Labutí jezero nebo Dona Quijota, odneslo to obvykle pár talířů. Tatínek získal druhou cenu v dirigentské soutěži a stal se asistentem Jevgenije Mravinského v Leningradě, roku 1952 jsme ho tam s maminkou následovali. Rusky jsem neuměl, v prvním ruském diktátu jsem měl 49 chyb, ale byl jsem velmi ctižádostivý a denně jsem se kromě školy, hudební školy a sboru pět hodin učil ruštinu. Vyvinul jsem si tehdy obrovskou pracovní disciplinu a dodnes jsem přesvědčen, že nikomu neprospěje, když bere školu a studium jen tak ležérně, později to vede k nebezpečnému diletantismu. Pracovní nadšení mi zůstalo. Nejen že se pečlivě zabývám skladbou, kterou mám dirigovat, čtu také hodně o jejím skladateli a jeho době, je potřeba proniknout nejen do not, ale i do světa, ve kterém byly ty noty napsány.

Šťastnou hodinou bylo setkání s Herbertem von Karajan.

Roku 1968 hostoval Karajan s Berlínskými filharmoniky v Sovětském svazu. V Leningradu mu bylo představeno dvanáct mladých dirigentů, já, student konzervatoře, mezi nimi. Po první větě z Brahmsovy Druhé symfonie Karajan řekl: Tenhle Jansons by se měl zúčastnit příští Karajanovy soutěže v Rakousku. Pomyslel jsem si: Bylo by to krásné, ale v našem politickém systému je to vyloučené. Ale s pomocí ministerstva kultury, které zorganizovalo studentskou výměnu, to přece šlo! Vyměnili mě za jednu baletku, která šla studovat do Lenigradu. Bylo to poprvé, co jsem vyjel na Západ. Přijel jsem do Vídně a první cesta byla na ruské velvyslanectví. Tam mě přijal příslušník KGB, který měl náhodou vztahy k Lotyšsku. Když se dozvěděl, že jsem se narodil v Rize, řekl: „Dobře, budeš studovat na univerzitě“, a dokonce jsem dostal stipendium 2000 šilinků. Z původně jednoho roku byly nakonec dva. Karajan nechal vzkázat, že mám přijet na salzburský festival a já byl v sedmém nebi. V Salcburku jsem „bydlel“ v knihovně sovětsko-rakouské společnosti, mezi regály se spisy Marxe, Engelse a Lenina. Jednou jsem si pozval asi čtrnáct kamarádů a spali jsme tam všichni, ale uprostřed noci jsem dostal strach, vzbudil jsem je a poslal pryč. Bál jsem se, že kdyby na to někdo přišel, mohlo by to znamenat Sibiř. Strach nevězel v kostech jen mě, měli jsme ho všichni! V každé diktatuře je třeba se mít stále na pozoru. Nadto všechno, co pocházelo z Ruska, bylo v bratrských komunistických zemích ve velké neoblibě. V roce 1968 jsem jako mladý sovětský dirigent hostoval v Ostravě. V jídle jsem našel skleněný střep. Orchestr mě ignoroval. Ale moje vytrvalost, věnovaná české skladbě, prolomila ledy. Ten druh přátelství, které lze navázat hudbou, je něco neuvěřitelného. Přesto mě strach všude doprovázel. Ale byly také jiné reakce. Jeden klavírista mě na tomto turné nechal chvilku řídit jeho mercedes – to byl pro mě absolutní sen. Zadržela nás kontrola a já měl jen pas, řidičský průkaz ne. Zase jsem se třásl. Ale spolujezdkyně policistovi řekla, že jsem umělec ze Sovětského svazu – a on zasalutoval a nechal nás jet.

A pozitivní vzpomínky na sovětskou dobu v Leningradu?

Ocenění velké kultury! Byl tam významný orchestr a bylo o něj pečováno. Také tradice spisovatelů, filozofů a vědců, všechno to mělo hodnotu. Na druhé straně to neměli v dělnickém a rolnickém státě intelektuálové snadné, podporován byl jen ten, kdo měl dělnický původ. Ale systém chtěl samozřejmě stavět ideální hodnoty, což byly výkony ve sportu a kultuře, jako protiklad materialismu Západu. Dnes je na celém světě stavěno všechno na jedno rovnítko: Kolik to stojí? Ďábel peněz všechno ničí. Východiskem je jen duchovno! Možná jsem příliš idealisticky založený, ale vidím tu stále se zvětšující propast: Lidstvo dělá neuvěřitelné pokroky v přírodních vědách, v medicině, razantně se rozvíjí počítačová technika. Ale nikdo už si nestaví existenciální otázku lidstva: Proč žijeme a proč umíráme? Co je naším úkolem na světě? Otázky víry, jaké se kladl například Gustav Mahler ve své Třetí symfonii, už jako by nikoho nezajímaly. V 21. století bychom měli duchovně stát mnohem, mnohem výš!

Jakou roli mají mít umění a kultura?

Kultura je dnes velmi málo podporována. Samozřejmě že jsou priority, že je důležitější postavit novou nemocnici než novou koncertní síň. Ale měli bychom mít na paměti, že umění, kultura a víra jsou potravou našeho duchovního vývoje. Po jedné zkoušce na Wagnerův Soumrak bohů s Karajanem jsem celou noc nemohl spát, takový to byl prožitek. Také film Doktor Živago, v Sovětském svazu zakázaný, mnou otřásl. Člověk potřebuje dotek ducha, víc než druhé nebo třetí auto. Pokud budeme duchovní oblast života dále zanedbávat, bude to mít tragické konce. Někdy mi naše společnost, pro kterou je mnateriální blahobyt důležitější než morálka a duchovní rozvoj, připadá jako pozvolna se potápějící Titanic. Nejsem pesimista. Ale podle staré definice je pesimista jen dobře informovaný optimista.

Související články

• Ovace pro Tomáše Netopila a další novinky z Berlína