Merci, Serge! aneb Serge Baudo naposledy (?) s FOK

Dirigent Serge Baudo (16. července 1927) je trvale spjat s novodobými dějinami Symfonického orchestru hlavního města Prahy. Poprvé tento orchestr dirigoval v roce 1959 a logicky a také trochu nostalgicky se rozhodl pro svůj rozlučkový koncert (8. a 9. října) zopakovat program tohoto prvého společného večera. Již jeho tehdejší vystoupení sklidilo jednoznačný úspěch u kritiky a obecenstva. A tak se brzy Serge Baudo stal neoficiálním ambasadorem francouzské hudby v Československu (respektive České republice). Přestože prováděl i autory jiné provenience, jeho dirigentská činnost je neodmyslitelně spjata především s francouzskými díly devatenáctého a dvacátého století. Mnoho francouzských skladeb provedl v české, respektive československé premiéře. Nespolupracoval jen s orchestrem FOK, ale také velmi úspěšně nahrával s Českou filharmonií a některé nahrávky (například díla Artura Honeggera) obdržela i nejvýznamnější ceny udělované v nahrávacím průmyslu. Rozlučkový koncert v prvé polovině obsahoval jedinou Symfonii d moll Césara Francka, rozsáhlé skoro čtyřicetiminutové dílo (složené v letech 1886–88). Stejně jako v kritikách prvního Baudova vystoupení je třeba vyzdvihnout až nezvykle dramatické pojetí s mohutným orchestrálním tokem. Temný dramatismus se střídal s kontrastními světlejšími plochami pečlivě nazkoušené skladby, kterou dirigoval s přehledem a mírnými gesty. Interpretoval opus s berliozovským záměrem základní „idée fixe“, která prochází celým dílem, místy zcela jasně, místy dovedně provázaná s ostatními motivy, ale vytvářející základní osu sluchové orientace. V Baudově výkladu nabývá toto dílo až existenciálního rozměru, postaveném na citaci v úvodu symfonie (Lento) z Beethovenova Smyčcového kvartetu op. 135. Orchestr, vědom si mimořádné události, hrál s velkým nasazením bez problémů, velmi hezky vyšla i nástrojová sóla (začátek druhé věty Allegretto). Snad jen až příliš hlasitý zvuk žestí v rychlých pasážích (hlavně 3. věty) byl vzhledem k někdy problematickým akustickým vlastnostem Obecního domu až rušivý na úkor ostatních nástrojů. Ale míchání jednotlivých nástrojových skupin právě v tomto koncertním sále je velmi rozdílné podle místa posluchače, takže možná zvuk v parteru (seděl jsem na balkoně) působil více homogenně. Právě v poslední větě jako by se Baudovo nastudování chtělo maximálně přiblížit orchestrálnímu zvuku Berliozových velkých symfonicko-vokálních skladeb, aby vyústilo ve velkolepé dramatické finále až extatického vzepětí.

Druhou část večera po přestávce tvořil výběr hudebních čísel z Le Martyre de Saint-Sébastien (Utrpení sv. Šebestiána) Clauda Debussyho, další dirigentovy milované kompozice. Mystérium v pěti aktech Le Martyre de Saint-Sébastien je výsledkem umělecké spolupráce tří mimořádných zdánlivě ale nesourodých uměleckých géniů na počátku dvacátého století. Excentrický básník, prozaik i dramatik Gabriele D´Annunzio napsal v polovině roku text pro uznávanou tanečnici Idu Rubinstein (1885–1960), pětadvacetiletou hvězdu Ďagilevova baletu (v letech 1909–1911), která ho okouzlila stejně jako mnoho jiných žen v jeho životě. Ida Rubinstein si zcela určitě nezadala v míře extravagantnosti se světovým proslulým literátem, momentálně žijícím v pařížském exilu, kde se „ukrýval“ před četnými italskými věřiteli. Ida Rubinstein studovala balet a pantomimu a také recitaci, primárně byla ovlivněna taneční školou Isadory Duncanové a kratší čas ji také školil Michail Fokine. Její umělecká všestrannost byla doplněna tělesnou krásou, mimořádným sex-appealem a nevídanou expresivitou jevištního projevu. Záhy již inspirovala řadu umělců, nejen k čistě baletním dílům, ale také dílům, ve kterých mohla uplatnit hlasové a herecké vlohy.

D´Annunziův text se ovšem ukázal jako velmi rozsáhlý a básník si představoval syntetické dílo – jakési scénické mystérium, spojující prostředky divadelní, baletní a hudební. Jako ve většině případů svého dramatického díla D´Annunzio poněkud přecenil svůj úsudek ohledně dramatické účinnosti hry a celý text předimenzoval nejen z hlediska počtu veršů, ale také nároků na obsazení a scénické vybavení. Samostatný rozbor by si zasloužil text, který kombinuje křesťanskou legendu s pohanskými motivy i formami středověkého divadla. Navíc námět nese určitý homoerotický aspekt, protože podle jiného výkladu Sebastian odmítl císařovy milostné návrhy, a nebyl tak potrestán jen pro svou víru. Text je napsán komplikovaným jazykem a D´Annunziova francouzština se ukázala navíc jako obtížně recitovatelná.

Skladatel Claude Debussy nebyl první volbou na zhudebnění jeho textu, Ida Rubinstein navrhovala Rogera Ducasse nebo Florenta Schmitta, ale po vzájemné dohodě D´Annunzio oslovil Debussyho dopisem v listopadu 1910. Claude Debussy byl ostatně logickou volbou, jeho opera Pelleas a Melisanda (1902) vzbudila svými novými výrazovými prostředky celosvětovou pozornost. Nabídka zastihla Debussyho v opakované životní situaci, kdy potřeboval vydělat peníze, bohužel se poněkud neprozřetelně dohodl na termínu uvedení v květnu následujícího roku. Toho záhy začal litovat, a proto se spojil se svým žákem a přítelem Andrém Capletem, také vynikajícím skladatelem (jehož dílo je pohříchu v Čechách neznámé), který mu stejně jako v dalších kompozicích pomohl s rozvedením náčrtů do partitury a především s orchestrací. Skladatel měl po důkladném přečtení problém i s charakterem libreta, protože křesťanská legenda mu nevyhovovala, už pro jeho vlažný vztah k víře, což mělo i privátní důvody.

Exaltovaný jazyk libreta (které bylo ostatně po premiéře kritizováno, už proto, že je napsal Ital ve francouzštině) mu nevyhovoval, a ani neměl dostatek času vytvořit zásadní koncepci hudebního doprovodu. Výsledné představení – pětihodinové mystérium na způsob výpravného středověkého divadla, na němž se podílely další známé osobnosti – Léon Bakst jako autor výpravy a kostýmu, Michail Fokine jako choreograf a André Caplet jako dirigent, jasně prokázalo kvality hudby a též nutnost drasticky text zkrátit. Nemilosrdnými kritikami se vlastně odstartoval koncertní život Utrpení sv. Šebestiána, přestože dílo bylo ještě několikráte ve zkrácených textových verzích jevištně znovu uvedeno – vždy s Idou Rubinstein v roli Sebastiana (1923 Opéra Paris, 1924 Brusel, 1926 v milánské La Scale v přítomnosti D´Annunzia a 1931 v Londýně). Určitý čas se v padesátých letech zdálo, že dílo na jevišti nabere nový s razantními přepracováními a skvělou všestranně disponovanou představitelkou Ludmilou Tcherinou (1957 Opéra Paris) nebo v italské verzi Véry Korene, která jako hlavní představitelka titulní roli dílo uvedla v Miláně nebo v antickém divadle Fourviere u Lyonu (1952).

Zajímavým pokusem byla filmová verze určená pro televizi režiséra Petra Weigla z roku 1984 (dvouhodinový film), i když určitá výtvarná popisnost a volba středozemských exteriéru se spíše vracejí k původnímu záměru tvůrců než k modernímu nadčasovému výrazu. Přesto dílo ve svém žánrově smíšeném tvaru baletu se zpěvem a recitací se ukázalo jako inspirační platforma pro řadu zásadních děl meziválečného hudebního neoklasicismu – pro Honnegrův scénický žalm Král David a další dramatická oratoria i balet se zpěvem Amphion, Rousselův balet se sbory Aeneas a operu-balet Padmavati, a především pro Stravinského díla na pomezí několika žánrů: Oedipus Rex, Persefoné a další. Debussyho hudba ale dávno již žila vlastním životem v koncertních síních. André Caplet ve spolupráci s Debussym upravil zásadní hudební čísla do krátké orchestrální svity (cca dvacet pět minut), jejíž podtitul „Fragments symphoniques“ vyjadřuje, jaký zlomek původního díla byl ve skladbě využit. Symfonické fragmenty mají čtyři části: 1. Dvůr lilií. Preludium, 2. Extatický tanec a finále 1. aktu, 3. Utrpení, 4. Dobrý pastýř.

Vedle toho již roku 1912 provedl dirigent Désiré-Emile Inghlebrecht vlastní koncertní úpravu partitury a v roce pak mladý Edgar Varese uvedl v Praze (!) 4. ledna 1914 s Českým filharmonickým orchestrem koncert z čísel (i vokálních) Debussyho partitury. Takže zároveň letos slavíme sto let od prvého uvedení této skladby do českého koncertního života. V současné době existuje více verzí koncertního programu z této hudby. V roce 1962 ji s doplňujícím anglickým textem adaptoval Leonard Bernstein, kdy dílo rozdělil analogicky podle pěti dějství do pěti úseků (chrámových oken) s recitátory a sopránovým sólem (nahrávka z roku 1966 Sony). Častěji je uváděná verze dirigenta Michaela Tilsona Thomase s recitátorem, sopránem a dvěma mezzosoprány, která shrnuje partituru do stylovějšího celku. Doporučuji nahrávku firmy Sony (1992), ve které je vedle skvělých zpěvaček ozdobou i nádherná francouzština herečky (a také tanečnice) Leslie Caron.

Serge Baudo prováděl Debussyho mystérium v Praze opakovaně a v různých podobách. V lednu 1999 bez spojovacího textu se sólistkami Marinou Vyskvorkinou, Editou Adlerovou a Hanou Černíkovou. Celovečerní program v červnu 2007 pak uváděl verzi s recitátorem (herec Daniel Bambas) a takřka obdobnými sólistkami (Kateřina Kněžíková, Jan Štefáčková, Jana Sýkorová). Rozlučkový koncert pak uvedl výběr hudebních čísel v délce cca třiceti pěti minut, což sice představí posluchači nejkrásnější části, ale zároveň svou útržkovitostí tak trochu zakrývá smysl Sebastiánova příběhu. Vynechání vypravěče zbaví hudbu původního příběhu a určité posvátnosti, kterou může dobrý překlad dát celé interpretaci díla. Samozřejmě výběr vhodného recitátora pro takový úkol je více než nesnadný. Herec musí balancovat mezi ještě únosným patosem předlohy a současnými výrazovými prostředky tak, aby neupadl do výrazové směšnosti. Při vzpomínce na výkon Daniel Bambase bylo tehdy třeba ocenit vynikající srozumitelnost slova a respektování rytmu, ale zároveň hyperkorektní výslovnost a přílišná stylizace frází působila až nadmíru uměle. Kdysi se tohoto úkolu zhostil úspěšně i Jan Tříska. Snad by bylo vhodné pro tyto recitátorské úkoly přizvat některé mladé herce (namátkou třeba Vojtu Dyka nebo Michaela Königa, kteří jsou zároveň hudebníky), kteří by snad dokázali spojit recitátorský projev a dát sílu slovu bez nadměrného patosu. V Paříži tak třeba slavily velký úspěch v obdobných opusech slavné i mladé herečky civilního výrazu jako Irene Jacob (v Stravinského Persefoné) nebo Slyvia Testud (jako Honeggerova Johanka z Arcu na hranici).

Velmi soustředěné provedení Debussyho hudby bylo jakýmsi posvátným aktem (ne nadarmo je občas tento Debussyho opus srovnáván s Parsifalem). Pod Baudovou taktovkou plynula Debussyho hudba lahodně v rychlém střídání kratších čísel (orchestrálních preludií jednotlivých aktů, sborových pasáží, dvou dvojzpěvů pro dva mezzosoprány a dvě sólová čísla pro soprán). Tři sólistky se dokázaly i na malém prostoru zcela ztotožnit s Debussyho osobitým tajemným a zároveň slavnostním stylem (mezzosoprány: Jana Wallingerová, Jana Sýkorová), a především sopranistka Kateřina Kněžíková vystihla závěr se zpěvem Sebastianovy duše s nebývalou spiritualitou a krásným jasným tónem. Kühnův smíšený sbor (sbormistr Marek Vorlíček) prošel obtížným úkolem bez zaváhání, krátká nesouhra tenorů na počátku čísla III/3 byla rychle napravena. Orchestr si známou partituru vychutnával a plně chápal význam těchto posledních chvil s dirigentem, který s ním účinkuje už neuvěřitelných padesát pět let. Dokázal také plně tlumočit zvukovou originalitu orchestrace se všemi nezvyklými kombinacemi (partitura například předepisuje tři harfy). Program snad proběhl až příliš rychle, a večer byl odměněn ovacemi ve stoje, při kterém Serge Baudo jen těžce zakrýval hluboké dojetí. Na jeho koncerty chodívala moje babička i moje matka, mnoho lidí i mě naučil milovat francouzskou hudbu. Nezbývá než opakovat: Merci, Serge!

Serge Baudo naposledy s FOK
Dirigent: Serge Baudo
Kateřina Kněžíková (soprán)
Jana Wallingerová (mezzosoprán)
Jana Sýkorová (mezzosoprán)
Kühnův smíšený sbor
Sbormistr: Marek Vorlíček
Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK
8. a 9. října 2014 Smetanova síň – Obecní dům Praha
(psáno z koncertu 9. 10. 2014)

program:
César Franck: Symfonie d moll
=přestávka=
Claude Debussy: Utrpení sv. Šebestiána (výběr)

www.fok.cz

Foto Petr Dyrc