Michal Kaňka: S cenou nástroje to je jak s autem

redakce, 19.11.2010 1:00

Je to už přece jen pár let, co mladý student hry na violoncello náruživě objížděl a také nejednou vyhrál nejrůznější méně významné i ty nejprestižnější národní a mezinárodní soutěže. Sečteno podtrženo jich za sebou má úctyhodných dvaatřicet. Mezi nejvýznamnější úspěchy přitom patří laureátský titul v Mezinárodní soutěži P. I. Čajkovského v Moskvě 1982, 1. cena na mezinárodní soutěži Pražské jaro 1983 a také vítězství na mezinárodní soutěži ARD v Mnichově 1986.

Dnes je tomuto přednímu českému violoncellistovi padesát a za sebou má stovky vystoupení zdaleka nejen u nás, ale i po celém světě, od Spojených států až po Japonsko. Teď je Michal Kaňka hostem Opery Plus.

Je to sice tak trochu otřepaná otázka, mířená na to, jak se u vás doma muzicírovalo…Ve vašem životopise mě zmínka, že jste se svými bratry hrál v klavírním triu, velmi zaujala. Takže – jak to s hudbou u vás v rodině bylo? A proč jste se rozhodl právě pro violoncello?

Můj otec byl houslista a působil přes padesát let v orchestru Státní opery Praha – dříve Smetanovo divadlo. Celkem přirozeně chtěl mít také ze svých dětí muzikanty. Moji bratři jsou o dvacet měsíců starší a tak začali s hudebním tréninkem o něco dříve než já. Otec jim vybral housle – ty Liborovi a klavír – ten Alešovi. Já jsem si svůj nástroj ve věku pěti let sám nevybíral, ale logicky padla volba na violoncello, abych se časem mohl připojit do domácí komořiny. Hráli jsme spoustu klavírních trií a společně s otcem i některé klavírní kvartety. Byla to obrovská průprava do života a komorní cítění se mi vrylo pod kůži již v dětství.

Prošel jste „rukama“ hned několika pedagogů. Na co hlavně vzpomínáte? A co se od dob vašich studií změnilo, ať už k lepšímu či horšímu?

Prošel jsem zcela obvyklým studijním procesem: na hudební škole se mě ujal Mirko Škampa, který mě obrovským tempem naučil orientaci na nástroji, takže jsem byl schopen již po pár letech hrát základní cellový repertoár. Na pražské konzervatoři jsem pokračoval u Viktora Moučky – člena Vlachova kvarteta, který mě naučil nejen o hře, ale i o skladbách přemýšlet. Studia jsem zakončil na pražské AMU u našeho předního sólisty Josefa Chuchro. Ten mi předal své zkušenosti ze sólové praxe. Krátkodobě jsem se setkal i s dalšími významnými cellisty na mistrovských kursech, ale to byla spíše zajímavá zkušenost než, že bych se sám něco nového přiučil.
Myslím, že samotná výuka na nástroji se za těch posledních třicet let nijak významně nezměnila. Za velikou výhodu současné doby považuji snadnou přístupnost k nahrávkám špičkových interpretů na internetu. Odtud je možné se hodně poučit.

Máte za sebou také hodně velký počet nejrůznějších soutěží. Jste hodně soutěživý typ?

Za dob studií jsem jezdil rád na nejrůznější soutěže, ať sólové nebo komorní. Vždy jsem usiloval o to, abych byl co nejpoctivěji připraven a zajímalo mě hlavně srovnání s ostatními vrstevníky z celého světa. Musím přiznat, že v osmdesátých letech to byl i nezanedbatelný finanční příjem.

Co ze své dosavadní kariéry považujete za největší úspěch?

Za velký úspěch považuji spolupráci s francouzskou CD firmou Praga digitals/ Harmonia Mundi, která mi umožnila během osmnácti let nahrát již třicet sólových CD a skoro dvojnásobný počet CD kvartetních. Z jednotlivých vystoupení musím jmenovat koncert s Českou filharmonií a dirigentem Zdeňkem Mácalem v minulém roce v Bruselu, kdy jsme zakončovali půlroční předsednictví České republiky v Evropské unii a zazněl Dvořákův cellový koncert.

Velmi si vážím pravidelné spolupráce s naším mezinárodním festivalem Pražské jaro, dále zmíním dlouhodobou nominaci na čestného sólistu Symfonického orchestru Českého rozhlasu.

Doslechl jsem se také, že už několik let hrajete na unikátní nástroj, který zhotovil francouzský houslař Christian Bayon jako přesnou kopii violoncella, vyrobeného v Miláně v polovině 18.století. Jak jste k tomu vůbec přišel? Jaká je cena takové repliky? A jak velký je to kvalitativní rozdíl oproti nástrojům,které jsou běžně k dispozici?

Myslím, že ani tak nejde o to, že současný houslař udělá kopii nějakého krásného starého nástroje – je to samozřejmě záležitost estetická, která je u uměleckého díla velmi důležitá, ale pro výkonného interpreta je prvořadá stránka zvuková. Já jsem během svého života hrál na desítky violoncell a musím přiznat, že není jednoduché si vybrat ten “pravý“ nástroj. S cellem trávím často více času než s manželkou – tím chci říci, že nástroj musí splňovat spoustu náročných kritérií. Musí uspokojovat moji představu co se týká barvy, sytosti, charakteru nebo síly tónu. V mém případě musí splňovat nároky na sólovou hru i na činnost ve smyčcovém kvartetu. Je ideální, když se na nástroj lehce tvoří, dobře se ozývá ve všech výškových polohách a není příliš náchylný na výkyvy počasí, aby se s ním snadno mohlo cestovat po světě….Takové cello jsem našel právě u francouzského mistra houslaře Christiana Bayona. Vytvořil ho na podzim roku 1996 a já měl to štěstí, že jsem si na něj mohl jako první zahrát a od počátku bylo jasné, že už mu ho nevrátím….Ptáte-li se na cenu, je to jako s auty. Kdo chce luxusní vůz musí luxusně zaplatit. Naštěstí violoncello po letech nerezaví a naopak získává na své hodnotě. Mistrovské nástroje se dají sehnat již od 35.000,- Euro, ovšem vrchní hranice je nekonečná.

Podle čeho vybíráte svůj repertoár? Jste spíš typ, který se řídí „poptávkou“ nebo se sám snažíte aktivně nabízet co, co vás zaujme nebo vám takříkajíc „sedí“? Dáváte přednost koncertům s orchestry nebo „komořině“?

Cítím se v první řadě jako sólový interpret, proto dávám přednost hraní koncertů s orchestry. Na druhou stranu potřebuji uspokojovat svoji vášeň ke komořině, proto mi vyhovuje moje současná situace, kdy kombinuji obě disciplíny. Repertoár se snažím nabízet co možná nejširší. Je to spojeno také s častým nahráváním CD, kdy je potřeba neustále hledat nové projekty. Dvořákův cellový koncert hraji samozřejmě nejraději a myslím, že jsem léty praxe a hledání dospěl k určité „čisté“ dvořákovské interpretaci. Ovšem nedá se hrát je Dvořák. Proto objevuji kvalitní díla i méně známých autorů. Teď například krásný koncert od Antonína Krafta nebo nádherně poetický koncert Nikolaje Mjaskovského.

Vaše nejoblíbenější skladby a proč? Hodně se váš zájem o konkrétní autory, resp. jejich obliba mění?

Již jsem zmiňoval Dvořákův druhý cellový koncert, ale se stejnou oblibou hraji například oba koncerty Bohuslava Martinů. A nejen koncerty, ale celou jeho tvorbu kde je zastoupeno cello. Martinů byl mimořádný a hlavně zcela osobitý skladatel, který stále čeká na úplné celosvětové docenění.
Stále více objevuji ruské a sovětské skladatele. Je tam hodně kvalitní a stále ještě málo známe literatury. Například Kabalevskij, Mjaskovskij, Weinberg, Čerepnin, ale i Chačaturjan, Borodin nebo i Šostakovič.

Jakými svými vystoupeními v současné době „žijete“?

Zmiňoval jsem provedení koncertů Krafta nebo Mjaskovského, k tomu jsem ještě „oprášil“ Beethovenův trojkoncert s PKO v Rudolfinu. Téměř celý listopad jsem s Pražákovci v USA a Kanadě. Potom přijde několik komorních koncertů v Nizozemí a každoroční pravidelné lyžování v Rakousku.

Jste typem umělce, který je se svojí profesí spojen takříkajíc od rána do večera? Nebo máte i nějaké další, od hudby zcela odlišné aktivity?

Připouštím, že jsem hudbou zcela vytížen a to nejen přípravou sólových projektů nebo nahrávek a dále činností v Pražákově kvartetu, ale také dohlížím na hudební vývoj mých dcer, které studují na pražské konzervatoři housle a violoncello a obě také navštěvují hodiny zpěvu. Abych nevypadal tak jednostranně, dopřávám si s rodinou v Alpách radosti každoročního sjezdového lyžování a také snažím se chodit pravidelně do fit centra.

Díky za rozhovor, ať se vám daří!