Michal Mašek: O tom, co bylo, už mluvit nechci

  1. 1
  2. 2

Snažit se zbavit vlastní minulosti bývá obtížné. A to nejen v sobě samém, ale i před svým okolím. Minulost úplně vymazat vlastně ani nejde.


Své o tom ví jeden z našich nejtalentovanějších klavíristů řady posledních let, letos jednatřicetiletý Michal Mašek. Jeho životní příběh, v němž ke klavíru usedal už od tří let, a v němž urputná touha klavír ovládnout nakonec stála za zdravotním kolapsem posedlého hráče, s nímž se pak vypořádával bezmála deset let, utkvěl mnoha lidem nadlouho v paměti. Opakovaně se o tom psalo, tragický pád zázračného klavíristy, který tvrdě doplatil na svoji snahu být co možná nejlepší, neušel ani televizním publicistům.

Tím spíš se teď Michal Mašek – poté, co se mu nakonec přece jen podařilo znovu se vrátit do koncertních sálů a nahrávacích studií – snaží přesvědčit své okolí o tom, že není „jen“ ten, který trpěl chorobnou závislostí na klavíru a který nakonec nemohl dlouhé měsíce pořádně hýbat rukama. Ale že je znovu ve špičkové formě, že jeho výkony u klavíru si zase zaslouží obdiv, a že jeho nové projekty rozhodně stojí za pozornost…


Když jsme spolu začali domlouvat tento rozhovor, tak trochu jste si postěžoval, že se vás každý ptá na jedno a to samé – na vaše zdravotní problémy, které na řadu let přerušily vaši kariéru. Je to opravdu tak časté téma, které před vámi druzí otevírají?

Bohužel ano, sám jsem o tom nikdy nechtěl mluvit, novináři mne kontaktovali a přemluvili, že to je zajímavé téma (pořad Třináctá komnata nevyjímaje), že pomohu řadě lidem. Tak to je hezké, tedy proč ne, ale nechápu, proč více než dva roky od prvního rozhovoru, kde je řečeno naprosto vše, se každý nový rozhovor začíná a setrvává u tématu moje zdraví. Mám pocit, že mám nálepku, „to je ten, co ho bolely ruce“. Pak se nedostává na věci, které dělám teď. Přitom budoucnost a to co připravuji v současnosti je daleko zajímavější a hodnotnější, o minulosti již není třeba více hovořit.

Sám vím o vašich dvou rozhovorech s novináři na ono téma. Byl jste v nich nečekaně otevřený. Nemrzelo vás to dodatečně? Že jste si vlastně tu zvědavost dalších a dalších novinářů přivolal sám?

Otevřený jsem vlastně ve všem, když se mne někdo na něco zeptá, odpovím. Jsem takový, nekoukám tak na následky, to pak kalkulujete. Čili nemrzelo. Je ale pravda, že jsem se po tom prvním rozhovoru zařekl, že stačí, je toho až až. Pak mne ale přemluvili ještě redaktoři z Lidovek a taky již zmíněná Třináctá komnata a tím jsem za tím udělal definitivně tečku, další rozhovory už mě pak tím hodně štvaly, odmítal jsem již o tom mluvit. Proto jich ale taky tolik nebylo realizováno.


Prošla vám někdy hlavou po vašem návratu k profesionální dráze klavíristy myšlenka, do jaké míry je zájem posluchačů o vaše koncerty či nahrávky ovlivněn tím, že jste „ten Mašek“?

Stručně, ne :-). Dělám co dělám a věřím, že kvalita se dříve či později prosadí. A když ne, tak co… Já vím, co umím. Nekoukám se nalevo ani napravo, jinak to nejde, bere to energii na vlastní věci a čas běží.

Podle toho, jak to alespoň zdálky vypadá, se zdá, že jste v jednom kole. Nejen samotný klavír, ale i vlastní agentura s docela širokým záběrem, k tomu obyčejné každodenní starosti. Jak hodně jste si jistý sám sebou v tom, že to zase nepřeženete? Že si nenaložíte tolik práce, abyste na to nedoplatil zdravotně?

Absolutně, to nelze srovnat, bez práce bych umřel, dává mi energii a agenturní práce mě zejména v zahraničí baví. Potřebuji vstát ráno a vědět, že mám cestu někam, něco vyjednat. A odpočívat umím, to mi věřte.

Teď už jste zcela v pohodě? Vaše minulost už o sobě nedává vědět?

Ano, našel jsem svou cestu a nemám problém.


Abych vás svými otázkami na ono téma už déle netrápil, zeptám se na jinou věc, která mě zajímá: Vaší čerstvou novinkou je projekt Mašek/Martinů na labelu EMI Classics. Říkáte o tomto projektu, že je unikátní. Není to přece jen silné slovo?

Není. Podíváte-li se do celosvětové produkce, nic podobného nenajdete (výjimky jsou Leif Ove Andsnes a Robin Rhode a jejich velkolepý projekt Pictures Reframed). Mám celosvětový přehled, co se kde děje. I EMI zmíněný produkt považuje za výjimečný a každý, kdo byl u realizace, od výroby přes management, šéfa distribuce atd. byl v úžasu a potvrdil nám správnost cesty. Také doposud nikdo nevydal skladatelovy kresby takto uceleně. Knížka je vyrobena na zakázku v jedinečném formátu, vázaná v látce, je unikátně číslovaná, každý má tak originál. Není to běžné spojení CD a obrázků, která se již dělají. Výběr studia a klavírů trval více než půl roku, projeli jsme s partnerkou půl Evropy, než jsem byl spokojený se studiem, nahrávacím týmem, Steinwayem, ladičem. Mimochodem nahrávku realizovala společnost Emil Berliner Studios, a za režiséra jsem měl Rainera Maillarda, který natáčí s Zimmermanemm, Lang Langem, Alicí Sarou Ott, Pletnevem.
Víte, ono moc lidí Martinů nezná. Znají jméno. Ale myslíte, že někdo zná jeho klavírní tvorbu? Kdepak, ani se netuší, je potřeba udělat ještě velký kus práce k propagaci a tady vidím cestu. Propojovat, hledat příběh, duši. Každý projekt, musí mít duši. Ne hezký obal. A my jsme duši a příběh našli.

  1. 1
  2. 2

Související články


8 responses to “Michal Mašek: O tom, co bylo, už mluvit nechci

  1. Opět skvěle odvedený rozhovor. O chorobě a jejím překonání psal pan Mašek všude. O tom, co nového chystá se dozvídáme až tady. Jsem rád, že existuje serber, který umí takhle zajímavé a neklišovité rozhovory. Znovu opakuji: Máme tu dva dotované hudební časopisy, ale oba stojí za starou Belu :-)

  2. Také hluboká úklona, velice skromný a inteligentní mladý člověk.
    Přeji Michalovi mnoho, opravdu mnoho úspěchů a aby mu jeho štěstí, které má v sobě dlouho vydrželo. Jenom se bojím, aby tento mladý člověk, jako mnoho slavných neodešel do ciziny, protože o něj, tak jak je naší národní tradicí nebude u nás zájem a my jeho hudbu budeme slyšet pouze z dálky.
    Jsem rád, že společnost EMI vidí dál než Supraphon a nabídla Michalovi spolupráci. Pane Mašku, pane klavíristo už se těším až si Vaší knihodesku přečtu a poslechnu. MUDr.MB

Napsat komentář