Michal Mašek: O tom, co bylo, už mluvit nechci

Snažit se zbavit vlastní minulosti bývá obtížné. A to nejen v sobě samém, ale i před svým okolím. Minulost úplně vymazat vlastně ani nejde.


Své o tom ví jeden z našich nejtalentovanějších klavíristů řady posledních let, letos jednatřicetiletý Michal Mašek. Jeho životní příběh, v němž ke klavíru usedal už od tří let, a v němž urputná touha klavír ovládnout nakonec stála za zdravotním kolapsem posedlého hráče, s nímž se pak vypořádával bezmála deset let, utkvěl mnoha lidem nadlouho v paměti. Opakovaně se o tom psalo, tragický pád zázračného klavíristy, který tvrdě doplatil na svoji snahu být co možná nejlepší, neušel ani televizním publicistům.

Tím spíš se teď Michal Mašek – poté, co se mu nakonec přece jen podařilo znovu se vrátit do koncertních sálů a nahrávacích studií – snaží přesvědčit své okolí o tom, že není „jen“ ten, který trpěl chorobnou závislostí na klavíru a který nakonec nemohl dlouhé měsíce pořádně hýbat rukama. Ale že je znovu ve špičkové formě, že jeho výkony u klavíru si zase zaslouží obdiv, a že jeho nové projekty rozhodně stojí za pozornost…


Když jsme spolu začali domlouvat tento rozhovor, tak trochu jste si postěžoval, že se vás každý ptá na jedno a to samé – na vaše zdravotní problémy, které na řadu let přerušily vaši kariéru. Je to opravdu tak časté téma, které před vámi druzí otevírají?

Bohužel ano, sám jsem o tom nikdy nechtěl mluvit, novináři mne kontaktovali a přemluvili, že to je zajímavé téma (pořad Třináctá komnata nevyjímaje), že pomohu řadě lidem. Tak to je hezké, tedy proč ne, ale nechápu, proč více než dva roky od prvního rozhovoru, kde je řečeno naprosto vše, se každý nový rozhovor začíná a setrvává u tématu moje zdraví. Mám pocit, že mám nálepku, „to je ten, co ho bolely ruce“. Pak se nedostává na věci, které dělám teď. Přitom budoucnost a to co připravuji v současnosti je daleko zajímavější a hodnotnější, o minulosti již není třeba více hovořit.

Sám vím o vašich dvou rozhovorech s novináři na ono téma. Byl jste v nich nečekaně otevřený. Nemrzelo vás to dodatečně? Že jste si vlastně tu zvědavost dalších a dalších novinářů přivolal sám?

Otevřený jsem vlastně ve všem, když se mne někdo na něco zeptá, odpovím. Jsem takový, nekoukám tak na následky, to pak kalkulujete. Čili nemrzelo. Je ale pravda, že jsem se po tom prvním rozhovoru zařekl, že stačí, je toho až až. Pak mne ale přemluvili ještě redaktoři z Lidovek a taky již zmíněná Třináctá komnata a tím jsem za tím udělal definitivně tečku, další rozhovory už mě pak tím hodně štvaly, odmítal jsem již o tom mluvit. Proto jich ale taky tolik nebylo realizováno.


Prošla vám někdy hlavou po vašem návratu k profesionální dráze klavíristy myšlenka, do jaké míry je zájem posluchačů o vaše koncerty či nahrávky ovlivněn tím, že jste „ten Mašek“?

Stručně, ne :-). Dělám co dělám a věřím, že kvalita se dříve či později prosadí. A když ne, tak co… Já vím, co umím. Nekoukám se nalevo ani napravo, jinak to nejde, bere to energii na vlastní věci a čas běží.

Podle toho, jak to alespoň zdálky vypadá, se zdá, že jste v jednom kole. Nejen samotný klavír, ale i vlastní agentura s docela širokým záběrem, k tomu obyčejné každodenní starosti. Jak hodně jste si jistý sám sebou v tom, že to zase nepřeženete? Že si nenaložíte tolik práce, abyste na to nedoplatil zdravotně?

Absolutně, to nelze srovnat, bez práce bych umřel, dává mi energii a agenturní práce mě zejména v zahraničí baví. Potřebuji vstát ráno a vědět, že mám cestu někam, něco vyjednat. A odpočívat umím, to mi věřte.

Teď už jste zcela v pohodě? Vaše minulost už o sobě nedává vědět?

Ano, našel jsem svou cestu a nemám problém.


Abych vás svými otázkami na ono téma už déle netrápil, zeptám se na jinou věc, která mě zajímá: Vaší čerstvou novinkou je projekt Mašek/Martinů na labelu EMI Classics. Říkáte o tomto projektu, že je unikátní. Není to přece jen silné slovo?

Není. Podíváte-li se do celosvětové produkce, nic podobného nenajdete (výjimky jsou Leif Ove Andsnes a Robin Rhode a jejich velkolepý projekt Pictures Reframed). Mám celosvětový přehled, co se kde děje. I EMI zmíněný produkt považuje za výjimečný a každý, kdo byl u realizace, od výroby přes management, šéfa distribuce atd. byl v úžasu a potvrdil nám správnost cesty. Také doposud nikdo nevydal skladatelovy kresby takto uceleně. Knížka je vyrobena na zakázku v jedinečném formátu, vázaná v látce, je unikátně číslovaná, každý má tak originál. Není to běžné spojení CD a obrázků, která se již dělají. Výběr studia a klavírů trval více než půl roku, projeli jsme s partnerkou půl Evropy, než jsem byl spokojený se studiem, nahrávacím týmem, Steinwayem, ladičem. Mimochodem nahrávku realizovala společnost Emil Berliner Studios, a za režiséra jsem měl Rainera Maillarda, který natáčí s Zimmermanemm, Lang Langem, Alicí Sarou Ott, Pletnevem.
Víte, ono moc lidí Martinů nezná. Znají jméno. Ale myslíte, že někdo zná jeho klavírní tvorbu? Kdepak, ani se netuší, je potřeba udělat ještě velký kus práce k propagaci a tady vidím cestu. Propojovat, hledat příběh, duši. Každý projekt, musí mít duši. Ne hezký obal. A my jsme duši a příběh našli.

K hudbě se nebudu vyjadřovat, to nejlépe posoudí každý sám. Řeknu jen to, co mne opravdu potěšilo. Toto je první sólová věc, kterou jsem realizoval od roku 1999. Mezitím jsem natáčel pouze s orchestrem nebo komořinu. Vždycky se to celé protahovalo, zastavovalo kvůli někomu, kvůli střihu, tak že se v tom člověk nevyznal a mně to bralo jen chuť. Tady celé album vzniklo za několik hodin a celé bez střihu. Rainer mne pak velice potěšil, když mi řekl, že podobný styl práce zná pouze s Mikhailem Pletnevem, a že to nečekal. Doslova mi řekl: „Ty jsi schopný přijít a hrát a nedělat chyby. Nemám co režírovat a střihat. To se dnes už neslyší.“

K samotnému obsahu podrobněji: Co všechno na nahrávce je? A co v knížce?

Nahrávka je klasický recitál. Vybral jsem skladby mně nejmilejší, tak abych ukázal celý záběr Martinů. Tedy Etudy a polky, sestavil jsem vlastní cyklus devíti skladeb, Motýli a rajky, mám je strašně rád, škoda, že se málo hrají, Sonáta pro klavír, geniální, jedna z nejlepších skladeb 20. století, a přídavky. Lístek do památníku, Borová – Moderato, Black bottom a jako bonus Vítězný pochod sportovního klubu R.U.R v Poličce ve světové premiéře, jako legrace.

Knížka pak obsahuje podstatnou část autorových kreseb ve formátu 1:1. Ukazuje například cykly Zápas s klavírem, B.M. život posmrtný…, Mořské dojmy, komiks Vylíčení strašlivých útrap… atd.
Víte, když se Martinů představí takto komplexně, ty kresby o něm mnoho vypovídají. Hodně se pobavíte a poznáte zas o kousek více z jeho nátury, jak přemýšlel, jak bral život, co ho těšilo… Mně osobně kresby otevřely další obzory a utvrdily v tom, jak byl Bohuslav Martinů neobyčejně chytrý, bystrý, vtipný a kultivovaný mimořádný člověk.

Knížka je rozdělena na tři části, vše spolu souvisí. Nejprve hudba, pak kresby a nakonec málo o mně. Provázanost nalezne při listování a poslechu každý.

Jak dlouho jste projekt Mašek – Martinů připravoval? Kdy a jak se vůbec zrodil ten nápad? A bylo hodně těžké vedení společnosti EMI přesvědčit, aby na vaše plány kývlo? Přijali je se vším všudy?

Projekt – myslím tím jeho realizace – se připravoval přes rok. Byla to náročná práce, která ještě zdaleka neskončila, hned ze začátku jsem požádal EMI, jestli bych mohl zastávat i roli Executive producera, čili to všechno zařídit. Od pronájmů, přes klavír, ladiče, tiskárnu, zadání do výroby, tisíce věcí s tím spojených. Nikdy bych nevěřil, jak je to těžké a co se dá například zkazit při výrobě knihy. Ale baví mě to.

Nápad vznikl tak, že po letech omylů a investování do jiných lidí jsem konečně pochopil, že musím pomoci nejprve sobě. Navíc udělat dnes desku a rozmnožovat tak archiv nemá smysl, čili jsem se nechal vést intuicí a všechno se tak pospojovalo, že jsem se dostal do Poličky, prohlédl si skicář Martinů a řekl si, to je přeci škoda, že takové kresby nikdo nezná. V devatenácti letech jsme pak měli se Supraphonem domluveno, že se natočí martinůovské album. Martinů mne okouzlil už jako dítě, díky němu jsem šel na AMU k Emilu Leichnerovi, přehrál jsem většinu jeho skladeb, dokonce jsem je jako dítě cvičil tajně. Mimochodem moje první studiová nahrávka je Fantasie et Toccata, natáčela se snad před více než patnácti lety v Ostravě. V roce 1999 seděl v roli producenta pan Vít. Dnes mě ale vedení není nakloněno a projekt – ačkoliv byl celý zafinancován a zajištěn – odmítlo s velice chabým a pro mne směšným odůvodněním. Díky tomu jsem se ale dostal do Londýna a dnes jim za to děkuji. V Londýně jsem se představil, oni kývli. Pochopitelně osobní jednání trvala zhruba dva roky. V katalogu nic takového nemají, a teď když viděli, co vzniklo, sami byli překvapeni. Dokonce jsme použili nové technologie barev při lisování CD atd.

Jak si myslíte, že se nahrávka spojená s knížkou bude prodávat?

Věřím, že lépe než většina dnešních nahrávek na trhu, jinak bych to nedělal. Prodat 20 kusů za rok v Česku, což je běžné, nemá přeci smysl. K této limitované edici přibudou ještě další produkty, jako je úplně klasické CD, digitální download, atd. Mám navíc připravené koncerty s přenosnou výstavkou. A pochopitelně je zde EMI a naše domluvená dlouhodobá strategie prodeje. Kdyby se neprodávalo, nešli by do toho, platí zde tvrdý byznys.

 


A vaše další plány?

V první řadě dokončit projekt KOPT – Kultura a umění od první třídy pro děti základních škol. Projekt je celý hrazen Ústeckým krajem a EU. Tomu nyní věnuji nejvíce času. Pro děti vybraných dvanácti škol v Ústeckém kraji bude realizováno dvanáct projektových dnů, kde si děti zahrají divadlo. Ne ale ledajaké. Cílem je ukázat, co je to kultura. V tom nejširším smyslu slova. Co jsme bez kultury, jak ji potřebujeme, co o nás vypovídá, kam jdeme atd. Ukázat, co vše je kultura. Ve 12. století se nosilo jiné oblečení, než třeba o dvě století později, jinak se mluvilo, byla jiná hudba, jiný sloh, to vše si děti osahají. Představení jsou koncipována formou hry, i kulisy se budou skládat z krychlí a budou do sebe muset „kulturně“ pasovat. Nyní jsme ve stádiu příprav, čili se dokončují kostýmy, kulisy, hudba, scénáře, webové prezentace, interaktivní hra a hlavně jednání s řediteli škol a organizace.

Z vyloženě hudebních projektů jich mám také řadu, ale o těch nechci hovořit, dokud není vše vyjednané. Nyní se také soustředím na organizaci koncertů k Martinů s výstavou kreseb a povídáním.

Obecně pak platí, že cokoliv dělám nebo v agentuře děláme – a je to i moje životní poslání – má hlavní cíl: přibližovat kulturu lidem. Hledat příběh, duši a pochopitelně prvořadou kvalitu. Ne tedy laciné přibližování se masám, ale skutečnou kvalitou a příběhem oslovit každého zúčastněného.

Nedá mi to se nakonec tak trochu nevrátit k tomu, čím jsme začali: Dokázal byste si dnes svůj život bez klavíru představit? Pokud ano, byl byste i bez něj v životě stejně spokojený, jako s ním?

I na to jsem byl již připravený. Ano, dokázal, klavír zase není takový střed světa. A pak – co by mně zbývalo… Ale byla by to škoda. A jestli bych byl spokojený? Myslím, že ano. Ale těžko říci, vše je pokaždé jiné.

Děkuji za rozhovor, hodně úspěchů!

www.michalmasek.cz

Ptal se Vít Dvořák

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 votes
Ohodnoťte článek
8 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments