Milánská La Scala včera a dnes (1)

Dnešním dnem otevíráme náš nejnovější seriál, věnovaný jednomu z nejvýznamnějších světových divadel, milánskému Teatro alla Scala. Jednotlivé části tohoto seriálu vás zavedou zdaleka nejen do historie tohoto slavného operního domu, ale objasní též základní principy jeho současného fungování, včetně financování operního systému v Itálii se zaměřením na Teatro alla Scala. Jsme rádi, že souhlas k prvnímu publikování své práce dala její autorka Jana Winter, v současné době v La Scale na pracovní stáži, právě našemu portálu.

ÚVOD

Teatro alla Scala patří již po staletí k předním celosvětově uznávaným operním domům. Divadlo dává prostor pro tvůrčí setkání maximálně profesně vybavených a talentovaných umělců. Zároveň po staletí vědomě buduje svoji pověst výjimečnosti a světovosti, na jejímž základě vystavělo dokonalý systém financování svého provozu. Díky těmto dvěma strategicky rozvíjeným liniím získalo Teatro alla Scala v Evropě mimořádné postavení.

1. HISTORIE

1. 1 Teatro Ducale, předchůdce Teatro alla Scala

Éra operního života města Milána je jednou z nejrozsáhlejších a nejslavnějších v historii italské opery. Teatro alla Scala je operním domem, který vždy patřil a bude patřit mezi ty nejvýznamnější. Ve stínu Teatro alla Scala žila všechna další milánská operní divadla, především Teatro della Canobiana (toto divadlo postavil roku 1780 architekt Piermarini, architekt hlavní budovy Teatro alla Scala), Teatro Carcano (vybudováno bylo roku 1805 na místě bývalého kostela Canonica), Teatro Ré (vybudováno roku 1814; patřilo mezi nejvýstavnější divadla v Miláně, rekonstruováno roku 1838).

 

Giuseppe Piermarini

Roku 1598 dal guvernér Don Giovanni Ferdinandodi Valesco zbudovat v Palazzo Ducale divadlo. Tímto gestem chtěl oslavit příchod Margarety von Osterreich do Milána. Palazzo Ducale (Vévodský palác) stál na místě dnešní Villa Rastrelli. Divadlo, které dal guvernér postavit, bylo nazváno Teatro Ducale (Vévodské divadlo). Nikdy však nedosáhlo velké obliby, a to částečně i vlivem “konkurence ve vlastním domě”, tzn. vlivem druhého, pro diváky velmi sympatického divadla, které se rovněž nacházelo v Palazzo Ducale. Toto divadlo bylo malé, a proto se mu říkalo Il Teatrino (Divadélko). Šlechta Il Teatrino upřednostňovala a díky tomu Teatro Ducale brzy pozbylo svého významu, upadalo a chátralo. Nakonec zde byla zřízena jízdárna. Princ Vaudemont si však předsevzal, že vrátí Teatro Ducale bývalý lesk a počal jej restaurovat. Restaurační práce probíhaly od roku 1699 do 5. ledna 1708. Jakmile byla rekonstrukce dokončena, divadlo shořelo.

Okolnosti požáru nejsou známy. Je však velmi pravděpodobné, že v pozadí požáru stály politické boje o moc, neboť Vídeň reagovala na zprávu o požáru rozkazem, aby bylo neprodleně postaveno nové divadlo, a to na místě, kde stálo původní Teatro Ducale. (V té době bylo divadlo velmi důležitým prostředkem vnější reprezentace všech panovníků, v tomto případě rakouských Habsburků, kteří byli pány severní Itálie. Jejich představitelé měli svou rezidenci právě v Miláně.)

Zjistilo se však, že dostupné finanční prostředky na projekt tohoto druhu nestačí. Finanční otázkou se začal zabývat patriciát města Milána, který nakonec za tímto účelem vypsal veřejné sbírky. Roku 1717 bylo nashromážděno dostatečné množství finančních prostředků, aby se mohlo přikročit k realizaci stavby. V čele projektu stál architekt Domenico Barbieri, technického vedení se ujal hrabě Francesco Corio. Ještě téhož roku bylo divadlo otevřeno pod názvem Nuovo Teatro Ducale.

 

Nuovo Teatro Ducale
Nové divadlo bylo velmi prostorné a bohatě zdobené. Na každé straně hlediště bylo umístěno pět řad lóží (v každé řadě sto). Souběžně s nimi probíhala široká galerie, jako příchod ke každé řadě lóží, okolo celého hlediště divadla.

V lóži mohlo sedět až šet osob (vždy po třech proti sobě). Ke každé lóži náležel zvláštní pokojík s krbem, zařízením pro občerstvení (kde bylo možné ohřát jídlo uvařené doma) a karetní pro hru. Od lóže byl pokojík oddělen spojovací chodbou. V parteru ve čtvrté řadě byly umístěny stolky pro hru Farao, vždy po jednom na každé straně hlediště (v průběhu představení se jich skutečně užívalo). Přímo proti jevišti se nacházela velká lóže, která byla vyhrazena pouze pro velkovévodu z Modeny (milánského místodržitele) a jeho dceru (korunní princeznu). K velkovévodské lóži byl připojen přijímací pokoj a soukromá ložnice.

Nuovo Teatro Ducale spravovalo třicet šlechticů. Finanční prostředky divadla plynuly především z pronájmu lóží. Za připsání 60 zecchinů na účet divadla měl každý subskribent k dispozici celou lóži. Ostatní lóže se pronajímaly po částech, a to následovně: první pořadí za 50, druhé za 40, třetí za 30 zecchinů. Všechny lóže byly pronajímány na celou sezónu. Další mimořádné příjmy plynuly z míst v parteru nebo ze sedadel nahoře na bidýlku.

Mimo karnevalové období se v Miláně vážná opera neuváděla. Produkce zpravidla začínala v osm hodin večer a končila po půlnoci.

K osvětlení jeviště byla použita tehdejší novinka osvětlovací techniky, tzv. Lampioni coloriti (barevné lampy). Tyto lampy byly umístěny jak na rampě a na horní části jeviště, tak i v bočních částech jeviště.

Hluk při představení byl značný. Obecenstvo mlčelo pouze tehdy, když byly zpívány árie a dueta. Bylo zde zvykem žádat oblíbenou árii ještě jednou. Orchestr byl velmi početný. Nápověda byla umístěna na jevišti (doslovná citace Charlese Burneye z popisu návštěvy divadla: “ hlava mu vykukovala z díry na jevišti ”). O přestávkách se diváci přecházeli z přízemí nahoru do poschodí a korzovali na galeriích.

V Nuovo Teatro Ducale se hrálo šedesát let. Na scéně vystoupili umělci takových jmen, jako byla Faustina Bordoniová, Vittoria Tesiová, Caterina Gabrielliová, Farinello nebo Angelo Amorevoli. Uváděna byla díla Goldoniho, Buranella, Porporyho, Glucka, Johanna Christiana Bacha, Picciniho, Paisiella, Jommelliho a dalších. Po slavnostním bálu dne 25. února 1776 Nuovo Teatro Ducale lehlo popelem.

Příště: Změna statutu divadla v průběhu staletí

Související články


Komentáře “Milánská La Scala včera a dnes (1)

Napsat komentář