Milánská La Scala včera a dnes (2)

1. 2. Změna statutu divadla v průběhu staletí

V březnu roku 1776 arcivévoda Ferdinand, který byl v té době místodržícím města Milána, dostal od Marie Terezie následující pokyn: nalézt pro publikum dobře položené místo pro stavbu nového divadla a lidu přenechat, aby si jej postavilo na své náklady a bez spoluúčasti státní pokladny. Majitelé lóží shořelého Nuovo Teatro Ducale a jiní finančníci pověřili dvorního architekta Giovanni Piermariniho vyhotovením plánů budoucí divadelní budovy.

Marie Terezie k budování tohoto divadla finanční příspěvek neposkytla. Dne 15. července 1776 však vydala výnos, kterým nařídila, aby všechny výlohy spojené se stavbou malé i velké budovy divadla nesl stát, tj. Vévodství Milánské. Za dva roky, přesně 3. srpna 1778, bylo Il Nuovo Regio Ducal Teatro alla Scala otevřeno. Tím byla odstartována činnost operní scény, která se zakrátko stala nejslavnějším operním domem Itálie.


Teatro alla Scala spravovalo třicet šlechticů. Za připsání určitého obnosu na účet divadla měl každý subskribent volnou lóži. Ostatní lóže se pronajímaly po částech, a to na celou sezónu (bližší informace o financování divadla nejsou k dispozici).

Ve spolupráci s Teatro alla Scala založil roku 1808 Beauharnais Milánskou konzervatoř, vysokou školu zpěvu, deklamace, instrumentální hudby a tance. Později, roku 1813, byla založena baletní škola Teatro alla Scala a roku 1879 se ustanovila společnost stodvacetičlenného orchestru Teatro alla Scala.

Roku 1815 rakouská vláda začala zasahovat do managementu divadla. Poskytla 200.000 lir jako roční příspěvek, který byl důsledkem vládního rozkazu uzavřít herny (herny byly součástí divadla). Herny umožňovaly správní radě inkasovat ohromné obnosy peněz. Tyto zisky byly využívány k financování nových operních inscenací. Tím, že vláda zavřela herny a poskytla managementu divadla roční příspěvek, sama regulovala příjmy. Tento krok měl pozitivní dopad na divadelní provoz, který v souvislosti s jistotou plynulého přísunu finanančních prostředků mohl lépe plánovat průběh divadelní sezóny. Teatro alla Scala se stalo prvním evropským divadlem s plně operním repertoárem.

V roce 1859 bylo Rakousko poraženo královstvím Sardinie a donuceno opustit Lombardii. Piemontská vláda tehdy zvýšila původní roční příspěvek na 239.000 lir určený pro divadelní provoz a přidala částku 44.000 lir určenou pro správu baletní školy.


Roku 1867 propukla v Itálii krize. V té době se vyostřily rozdíly v názorech mezi státem a vlastníky lóží na finanční podporu divadla byly značné. V důsledku krize byl stát přinucen předat divadlo městu Milán, které pak pozastavilo poskytování ročního příspěvku na činnost divadla. Toto období bylo nejtěžší v celé historii Teatro alla Scala. Jako jediné řešení problému se ukázalo vytvoření jakési v rámci dnešní terminologie společnosti s ručením omezeným (přesnou dataci této změny nebylo možno nalézt). Mezi členy nové společnosti bylo možno nalézt bývalé vlastníky lóží, předsedou se stal vévoda Guido Visconti di Modrone a místopředsedou Arrigo Boito. Uměleckým ředitelem se stal Giulio Gatti Casazza a ředitelem divadla Arturo Toscanini.


Následující, z uměleckého hlediska, plodné sezóny skončily v okamžiku, kdy budoucnost Teatro alla Scala začala být opět nejistá. Situace se vyhrotila v roce 1921, kdy byl na post starosty města Milána jmenován Emilio Caldara. Caldara měl jiný pohled na problematiku financování Teatro alla Scala, a tak v důsledku jeho vlivu byla skupina majitelů lóží zrušena. Divadlo přistoupilo na nový model: „náleželo“ divákům, kteří platili za jednotlivá představení. Původním vlastníkům lóží byla nabídnuta možnost, zakoupit si roční lístek (jakýsi druh předplatného). Tento experiment byl uplatňován po devět let. Měl pozitivní dopad z uměleckého hlediska, nikoli však ekonomického. Důsledkem toho vláda divadlo donutila změnit organizační strukturu jmenováním zástupců, kteří pak krok po kroku přeměnili divadlo na samosprávnou organizaci. Předseda organizace zastával zároveň funkci starosty města Milána. Superintendant získal odpovědnost za management a programovou stránku (dramaturgii), zatímco stát přinášel finanční podporu. Teatro alla Scala tak získalo podobu organizační struktury, kterou si udrželo až do roku 1997.

Dne 8. března 1913 bylo otevřeno Museo Teatrale alla Scala. V tomto muzeu je uložen vzácný historický materiál. Základem muzea se stal rozsáhlý archiv, který divadlo odkoupilo od pařížského starožitníka Julese Sambona.


Dne 26. prosince 1955 byla otevřena komorní scéna Teatro alla Scala Piccola Scala s kapacitou 600 míst. (Svou činnost uvedením Cimarosovy buffy Tajné manželství.) Piccola Scala spadala pod samosprávu Teatro alla Scala a nacházela se stranou od historického komplexu. (V současné době již Piccola Scala není součástí Teatro alla Scala. Bohužel, se mi nepodařilo vyhledat informaci, kdy byla PS jako druhá scéna Teatro alla Scala zrušena).

V roce 1997 Teatro alla Scala prošlo významnou právní transformací, kdy se ze samosprávné organizace stalo soukromou nadací. Tato změna umožnila získávání nových finančních prostředků z oblasti privátní sféry, a tak vyrovnala snížení finančních prostředků přidělených veřejnými subjekty.

Příště: Umělecká historie operního souboru

Reakcí (2) “Milánská La Scala včera a dnes (2)

  1. Děkujeme za zajímavé čtení – ví někdo, jakou má La Scala kapacitu diváků?
    Jenom osobní poznámka – z postranních lóží (na rozdíl od Vídně, Covent Garden nebo MET) je bohužel velmi špatně vidět na scénu. Téměř 1/3 hlediště i z první řady v postranních loží není vidět, protože hlediště má tvar ne U, ale velmi uzavřené podkovy. V ceně vstupenky to bohužel zohledněno rozhodně není.
    Dalším "specifikem" La Scaly je bučení na zpěváky i dirigenty, i když si to mnohdy rozhodně nezaslouží…

Napsat komentář