Milovník života Gioachino Rossini (2)

(Dokončení) Léta utrpení

V roce 1822 Rossiniho sláva definitivně překračuje hranice Itálie a maestro dostává řadu nabídek na hostování v evropských metropolích. I v soukromém životě se mu daří. Žení se se zpěvačkou Isabellou Colbran, která právě triumfovala v jeho opeře Zelmira, a pro níž chystá další monumentální operu Semiramide. Ať už Rossini na své cestě zavítá do Vídně, Londýna či Paříže, těší se obrovské přízni obyčejného publika i velkých státníků. Ve Vídni mu tak hold vzdává samotný kancléř Metternich, který pro něj mimo jiné nechá uspořádat i banket, na nějž bylo prý pozváno až tři a půl tisíce lidí. Jedna z historek říká, že při jedné ze slavnostních večeří, kterými Rossiniho poctili příslušníci rakouské šlechty, se pod okny rezidence shromáždil dav, jež právě v divadle zhlédl vídeňskou premiéru Zelmiry. Výkřiky „Evviva Rossini!“ se donesly až k uším hostů a Rossini dojat projevy takové přízně požádal, aby byl na balkón donesen klavír. Poté společně se svou ženou uspořádal jásajícímu davu malý koncert, který by trval snad do rána nebýt taktního upozornění, že ostatní hosté v sále už hlady šilhají.

Návštěva Paříže se nese v poněkud skromnějším duchu, přestože i tam si novomanželé předbíhají představitelé nejvyšších kruhů pařížské smetánky. Naopak vídeňský scénař se opakuje se vší parádou v Londýně, kde Rossiniovy přijímá i samotný král Jiří IV. Cestu z Paříže do Londýna však poznamená jedna nepříjemná epizoda, která je do jisté míry předzvěstí věcí příštích. Prosincová plavba přes kanál La Manche na poštovní lodi, kterou není možné přečkat jinak než na otevřené palubě, je pro Rossiniho natolik traumatizujícím zážitkem, že zažívá nervový kolaps, z něhož se po příjezdu do Londýna týden vzpamatovává.

Své matce, se kterou si celý život pravidelně dopisuje a jíž se svěřuje téměř se vším, však tentokráte skutečný stav věcí zatají. Pravděpodobně jí nechce přidělávat starosti, protože si je dobře vědom jejích problémů se srdcem, které se neustále zhoršují. Po jedné ze synových návštěv v roce 1826 se její stav prudce zhorší a trvá několik týdnu než se opět ustálí. I to byl možná důvod, proč lékař na začátku roku 1827 naléhá na otce Rossiniho, aby syna neinformoval o tom, že matce už zbývá jen několik málo týdnů života, a neriskoval tak, že zemře Gioachinovi přímo v náručí. O jejím skonu se tak Rossini, jež v té době působí jako šéf Théâtre Italien v Paříži, dozvídá až s týdenním zpožděním a navíc od přátel. Rossini starší k tomu nenašel odvahu možná i proto, že si uvědomoval nesmírně silnou citovou vazbu, která mezi oběma panovala. Byla to právě matka, která svého syna od malička plně podporovala, byla to ona, kdo vydělával zpěvem na živobytí, když byl otec kvůli svým prorevolučním postojům poslán do vězení, což vedlo k tomu, že o svůj krásný, avšak neškolený hlas brzy přišla, a byla to také ona, kdo se velmi tvrdě postavil proti návrhu Gioachinova strýce, aby nechali hudebně nadaného chlapce vykastrovat a na jeho budoucí kariéře kastráta se tak mohla celá, věčně strádající rodina finančně zahojit. Během pěti let tak Rossini současně vystoupal na absolutní vrchol své profesní kariéry a přitom se mu zcela zhroutil jeho osobní život. Manželství s Isabelou v době matčiny smrti už dva roky nefungovalo a do vztahu otce se synem se vklínila nedůvěra. I přesto si ho však Gioachino vzal na rok k sobě do Paříže, aby nebyl v Bologni sám.

Rok 1827, resp. výše popsané události, označují hudební vědci a Rossiniho životopisci jako například Richard Osborne za okamžik, kterým padly poslední zábrany, jež bránily plnému propuknutí nemoci, která se u Rossiniho doposud projevovala jen velmi mírně. Maniodepresivní psychózy. V následujících dvou letech sice ještě pro Théâtre Italien dokončuje opery Le comte Ory a Guillaume Tell, ale práce ho přestává těšit. Připojují se k tomu i obavy, že nebude schopen držet krok s nově nastupující generací skladatelů. Ze zábavného a veselého společníka se stává melancholický a zádumčivý muž, kterého začínají dohánět i důsledky jeho nevázaného a nezdravého mladického životního stylu. V roce 1831 při své cestě po Španělsku přijímá zakázku na zhudebnění Stabat Mater. Přestože podle Richarda Osborna chtěl tímto hudebním dílem s největší pravděpodobností vzdát poctu své matce, rapidně se zhoršující zdraví mu nedovolí zkomponovat více než šest částí tohoto opusu. 

V roce 1832 se poprvé setkává se svou třetí osudovou ženou, o pět let mladší modelkou známých pařížských malířů, příležitostnou zpěvačkou a exmilenkou Honoré de Balzaca, Francouzkou Olympe Pélissierovou. Právě jí, ženě se silnými mateřskými city, bude Rossini v budoucnu mnohokrát děkovat za to, že se vůbec dožil zralého věku. První poděkování v podobě kantáty Giovanna D´Arca, kterou jí věnoval, přichází již několik měsíců od seznámení, kdy Rossini zápasí s nesmírně bolestivým a vleklým zánětem močového ústrojí a Pélissierová o něj pečuje.

Drobné skladby podobné této, jsou tím jediným, co Rossini v nedepresivních fázích komponuje. Přestože po tom moc touží, uvědomuje si, že se skládáním oper je díky chatrnému zdraví, konec. Když se psychicky i fyzicky dá v roce 1835 po několika těžkých letech konečně trochu do pořádku, přichází další obrovská rána. Umírá jeho chráněnec Vincenzo Bellini, jehož podporoval a v němž spatřoval svého nástupce. I díky podpoře přátel jako byl baron Rotschild, který ho v roce 1836 vzal na cestu po Porýní a Belgii, se však jeho duševní stav znovu stabilizuje a na konci tohoto roku přesídluje i s Olympe natrvalo z Paříže do Bologně, aby byl mimo jiné i nablízku stárnoucímu otci. Opět je z něj veselý a zábavný společník, přesto však nevede tak bohatý společenský život jako kdysi. Lepší se i vztahy s Isabellou, které se i přes vzájemné odcizení a rozchod snažil vždy zajistit důstojné živobytí.

V roce 1838 přichází další krutá zpráva. Při požáru Théâtre Italien v Paříži je těžce zraněn Rossiniho přítel Édouard Robert, tehdejší intendant a ve snaze uniknout plamenům se smrtelně zraní jeden z přátel nejbližších, Carlo Severini. Rossini je tragickým osudem svých blízkých naprosto zdrcen, navíc si postupně začíná uvědomovat, že v troskách divadla zůstaly pohřbeny nejen některé jeho dokumenty a partitury, ale především jeho profesionální spojení s Paříži, kterou tolik miloval. O rok později přichází definitivní rána, která ho nadlouho uvrhne do temnoty, z níž nevidí úniku. V dopise příteli informuje o smrti svého otce následovně: “Z toho, co jsem na této zemi vlastnil, jsem ztratil to nejcennější. Jen si představte jak trávím své dny, bez iluzí, bez budoucnosti!” Těžké Rossiniho deprese trvající několik týdnů přiznává v dopisech přátelům i Olympe, která hovoří o nekontrolovatelných záchvatech pláče: “… zachvátil ho smutek, který odolává i jeho sebelásce, je velmi nemocný, nejí a nespí.” Nebýt toho, že ještě těsně před otcovou smrtí souhlasil s nabídkou stát se čestným předsedou Hudebního lycea v Bologni, pravděpodobně by se byl Rossini schopen usoužit k smrti. Práce s mladými talentovanými zpěváky a hudebníky mu dala nový smysl života a především rozptýlila jeho chmury. V roce 1840 však začíná být na pováženou Rossiniho fyzické zdraví. Za většinou jeho potíží stojí kapavka, kterou se nakazil v mládí. K jejím typickým projevům se přidává opět těžký zánět močové trubice, hemeroidy a několikadenní záchvaty průjmů. Rossini trpí obrovskými bolestmi kloubů, na čemž nese značnou vinu i nadměrná váha. Jídlo se stává berličkou, která mu pomáhá překonávat nepřízně osudu, a Olympe mu v tomto směru zdatně sekunduje.

Přes stupňující se fyzické potíže je jeho duševní stav natolik ustálený, že dokončí chybějících šest částí Stabat Mater, a dílo se tak v celé své kráse dočká po deseti letech, v roce 1842, premiéry. O rok později pak doslova za pět minut dvanáct odjíždí na konzultace za předním evropským urologem Jeanem Civialem do Paříže. Průkopník katetrizace a litotripsie svými zákroky konečně přináší Rossinimu vytouženou úlevu a zdá se, že největší fyzické potíže jsou jednou provždy překonány. Maniodepresivní psychóza má však stále navrch a navíc se připravuje na svůj největší útok. Ten dokonale prověří skutečnou hloubku vztahu s Olympe, která se v roce 1846, rok po smrti Isabelly, stala Rossiniho ženou.Revoluční rok 1848 byl v Bologni hodně divoký a Rossini sledoval nekontrolovatelné počínání davů s velkým znepokojením. Otřesen osobní zkušeností s revoltujícími, opouští město a útočištěm se mu na následujících sedm let stává Florencie. Jeho psychický stav se však od roku 1850 začíná prudce zhoršovat a v roce 1852 se dostavují zatím nejsilnější deprese vůbec. Milánem a Paříží se začínají šířit zvěsti, že Rossini zešílel, zatímco on v přítmí svého bytu prožívá nepopsatelná duševní muka. Doprovází je nechutenství, nespavost a chorobná podrážděnost. Příležitostné návštěvy jsou šokovány tím, že jindy výřečný muž a současně pozorný posluchač, téměř není schopen komunikovat. Dostavují se dny, kdy se bez pomoci Olympe a věrných sluhů není schopen ani obléci. Hudba se z jeho domu line jen příležitostně, večeře s přáteli se konají výjimečně a jen v přítmí. Jen zřídkakdy se donutí k tomu, aby usedl za svůj milovaný klavír. Když už se tak stane, pak preludování většinou přeruší návaly zoufalství a smutku. 

Marný boj s nemocí ho vysiluje natolik, že si nepřeje nic jiného než umřít. Ve světlejších chvilkách se snaží udržovat korespondenci se svými přáteli a jednomu z nich, svému chráněnci, mladému tenorovi Nikolaji Ivanovovi, se svěří se svými myšlenkami na sebevraždu. Na život si nakonec nesáhne, protože mu podle jeho pozdějších slov, chybí odvaha. Olympe se ze všech sil snaží svému manželovi ulehčit jeho trápení, ale kromě láskyplné péče mu jinak pomoci neumí. Dochází k závěru, že v Itálii už není nikdo a nic, co by Rossinimu dalo důvod a naději znovu žít. Obrátí se proto na jeho přátele a známé v Paříži, kterou měl tolik rád, a po dohodě s nimi vsadí vše na jednu kartu. V roce 1855 manželé Rossiniovi nadobro opouští Itálii.

Rossiniho duševní zdraví se v Paříži začíná velmi pozvolna zlepšovat. V roce 1856 se už opět směje, hovoří se zanícením o hudbě a z hlavy je znovu schopen zahrát či zazpívat jakoukoliv známou árií svých oblíbených autorů. O rok později už začíná znovu sám komponovat krátké skladby do cyklu, který nazve Les péches vieillesse. Prvních šest kusů na báseň Mi lagnero tacendo od jeho oblíbeného básníka Metastasia věnuje pod názvem Musique anodine Olympii: “Tyto prosté písně předkládám své drahé ženě Olympe jako drobnou ukázku vděčnosti za její láskyplnou a rozumnou péči, kterou mi poskytovala v průběhu mé předlouhé a strašné nemoci.”

Prožitá utrpení a postupná úmrtí jeho přátel jej vedou v roce 1863 k rozhodnutí zkomponovat Le petite messe solennelle. Vlastnoruční ironický nadpis na partituře vedle samotné hudby dokazuje, že Rossini je opět sám sebou. “Ty víš pane Bože moc dobře, že jsem byl zrozen pro komickou operu. Málo vědomostí, trochu srdce, toť vše. Tak buď požehnán a zajisti mi ráj!”

Poslední léta Rossiniho života se dají označit za velmi šťastná. Kromě hudby ho po dva roky zaměstnávala i projektová příprava a následná výstavba jeho vily v Passy. Každý jeho den se nesl ve velmi pozvolném, ale přesně stanoveném rytmu. Opět mohl žít plnohodnotným  společenským životem, i když se stýkal jen s uzavřeným kruhem přátel a nabídky na účast na akcích mimo domov většinou odmítal. Od roku 1858 až do své smrti pořádal pravidelné sobotní hudebně – gastronomické večery pro své přátele a známé, jejichž cílem nebylo nic jiného než vzdát hold životu a radostem, které nabízí. 

Gioachino Rossini umírá v pátek 13. listopadu 1868 v krutých bolestech na sepsi, která se do jeho těla dostala při pokusu lékařů odstranit zhoubný nádor. Jeho hudební odkaz budoucím generacím tvoří třicet devět oper, sto padesát písní a skladeb převážně pro klavír, a dvě monumentální skladby sakrální.