Mimořádné osobnosti české opery a Faust z roku 1950

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Československý rozhlas v Praze natočil v poválečné dekádě mnoho operních kompletů. Mnohdy paralelně s firmou Supraphon, která preferovala české opery, zatímco snímky pražského rozhlasu obsahují rovněž nahrávky oper světových. Díky úsilí Společnosti Beno Blachuta a její spolupráci s Radioservisem spatřila světlo světa, převedena na CD, nahrávka Gounodovy opery Faust a Markétka. Rozhlasový snímek vznikl roku 1950. Tedy v době, kterou nazýváme zpětně zlatou érou české opery, a to pro plejádu pěveckých, ale také dirigentských osobností, kterými byla poválečná éra klasické hudby doslova zahrnuta. Zároveň ale tato doba opeře a vážné hudbě přála. Tolik kompletních snímků operních děl, symfonií a kantát nikdy nevzniklo. Díky nim máme dobrý přehled o tehdejší úrovni Národního divadla, rovněž o České filharmonii pod dnes již legendárním Karlem Ančerlem, dokonce o tehdy dvou rozhlasových orchestrech. Šanci zvěčnit se pro historii dostaly nejen velké dirigentské hvězdy, ale rovněž dobově vnímaná takzvaná druhá garnitura. Díky Společnosti Beno Blachuta, její mravenčí práci, pilné snaze, shánění sponzorů, díky součinnosti s Českým rozhlasem v Praze, jeho vydavatelstvím Radioservis, máme již mnohé zvukové záznamy převedeny na CD.

Charles Gounod (1890) (foto archiv)
Charles Gounod (1890) (foto archiv)

Francouzská operní tvorba není v Čechách příliš preferována. Ani v meziválečné éře, kdy bylo nově vzniknuvší Československo svázáno s Francií na život a na smrt, kdy jeho existence závisela na síle či slabosti Francie, nebyla situace přes snahy Otakara Ostrčila o mnoho lepší. Z obsáhlé francouzské operní tvorby se u nás plně uchytily dva tituly. Gounodův Faust a Markétka a Bizetova Carmen. Tato díla patří ovšem mezi nejpopulárnější světová díla. Gounodův Faust a Markétka, provedený poprvé v březnu 1859 v Paříži, je dílo kulturně historicky závažné. Především hudebně, upřímnou lyrikou, zniterněním výrazu, jež se ve vrcholícím období meyerbeerismu jevilo do té míry objevné, že byl Gounod, žák českého skladatele Antonína Rejchy, pokládán takřka za wagneriána. Byla to ale jen rezonance opožděného německého vlivu na tehdejší vývoj francouzské opery.

Zajímavé CD nám představuje pěvecké obsazení vpravdě vysokých kvalit. Pokud dnes hovoříme o zlaté garnituře dvou poválečných dekád, máme na mysli především pěvce, jako je Beno Blachut, Václav Bednář, Maria Tauberová a Karel Kalaš. Toto zářné pěvecké kvarteto je páteří nahrávky. Dirigentem, který vždy nutně udává technický a výrazový charakter interpretace, je rozhlasový dirigent František Dyk, Plzeňan, žák slavného dirigenta Ludvíka Vítězslava Čelanského. Získal zkušenosti s operou již při působení v plzeňské opeře a poté v době angažmá v Praze v rozhlasovém studiu tyto zkušenosti zúročil.

Doktor Ladislav Šíp z pohledu jistě výborného hudebního režiséra doby hodnotí Františka Dyka s Pražským rozhlasovým orchestrem (pozor, nejedná se zde o Symfonický orchestr Československého rozhlasu, kterému šéfoval Alois Klíma) jako dirigenta spíše méně výrazného. Označuje dokonce některé rozhlasové snímky Beno Blachuta za akademicky chladné, což ale klade za vinu jisté výrazové šedivosti právě dirigenta Františka Dyka (kniha Pěvci před mikrofonem). Je to ale vždy generační otázka a její jednostrunnost vnímání. Každá generace si trochu „rozdává karty“ v podstatném tvůrčím věku a sortuje si sama sobě nejen dirigenty. Echo těchto rozdaných karet se poté nese éterem, neb člověk je často tvorem povrchním, aby si utvářel vlastní postoje. Raději opakuje, co se kolem něho často říká a traduje.

Nesdílím s odstupem doby daný pohled. František Dyk nejen zde, na snímku Gounodova díla, odvádí poctivou muzikantskou práci. Tempicky, dynamicky, ale také slyšitelným odstíněním dlouhodechých gounodovských frází. Jejich plastika je zřetelná v doprovodu pěvců, ale také v samostatných orchestrálních číslech Valpuržiny noci. Jsou zařazeny bez obvyklých škrtů, vypovídají o velmi dobré úrovni. S průběhy cítění vrcholů v jednotlivých frázích, čehož nebývám dnes častým svědkem live u operních orchestrů. Dykovo dirigentské vedení je tudíž na úrovni, tyto atributy nikdy netvoří v souhře orchestr sám od sebe, jsou vždy znakem dobrého dirigentského vedení. Ve sbormistrovské praxi to platí ještě mnohem více. Vzdor tomu, že tato nahrávka nepatří ryze technickými kvalitami k nejlepším, byla realizována jako monofonní, chybí jí potřebné alikvoty, tím mnohde pro mne větší jasnost, barevnost nástrojů, i hlasy trošku ochuzuje o větší míru lesku svrchních alikvotů. To může ale leckomu vyhovovat, pokud preferuje kulatý, sametový charakter zvuku hlasů a dechových nástrojů ze záznamů, nežádá kovovější špičku a delší dozvuk. Což není ovšem vůbec problémem Františka Dyka, nýbrž technického záznamu hudebních režií, možnostmi a prací režiséra, umění pohrání si zvukových mistrů s tónem, jeho barvou, dozvukem a podobně.

Již při vysílání tohoto Fausta před dvěma roky na stanici Vltava se tento problém omlouval, celkem z pozic nároků dnešní doby oprávněně. V témže roce 1950 však realizovala firma Supraphon dodnes slavného Krombholcova Dalibora, jenž je zvukově znatelně kvalitněji zachycen. To je pouze suché konstatování faktu, jde o historickou nahrávku, kterou zřejmě nebylo možno vylepšit moderními technickými prostředky naší doby lépe. Obraz interpretace je však čitelný v dostatečné míře u dirigenta, orchestru, samozřejmě i předních pěvců doby, kteří jsou nutně u Gounodova populárního díla podstatou.

Hvězdou snímku je Beno Blachut v titulní roli. Blachutův sametově krásný, pružný lyrický tenor tmavšího témbrového charakteru byl v roce 1950 na vrcholu svých pěveckých sil. Soudě dle snímků této etapy a pozdějších. Jeho hlas je zde svěží, pružný, plastický ve frázování a schopný jemných nuancí.

Ch. Gounod: Faust a Markétka - Beno Blachut (Faust) - ND 1955 (foto archiv ND)
Ch. Gounod: Faust a Markétka – Beno Blachut (Faust) – ND 1955 (foto archiv ND)
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Gounod: Faust a Markétka - Pražský rozhlasový orchestr, F.Dyk 1950 (CD)

[Total: 5    Average: 4.4/5]

Související články


Reakcí (5) “Mimořádné osobnosti české opery a Faust z roku 1950

  1. Pane abstergo – mnozí by řekli, co je Peter Schreier proti omamnému italskému lesku Fritze Wunderlicha. Ale zkuste si pořídit daný komplet Fausta s bonusem árií a poslechnout si árii Jiřího z Bílé paní, která je porovnávána s provedením téže árie na recitalu Petera Schreiera. Blachutovo mezza voce, jeho pianové nasazení vysokého béčka, je zde unikátní. Je to zachyceno v mladém období Blachuta. Nahrávka je svou výjimečností v rozhlasu již dlouho známa, jsem proto rád, že je konečně na CD! Musíme se oprostit od reálu Beno Blachuta konce 60. let, kdy byl již za zenitem, ale my jsme ho často slyšeli až v této době. Pamětníků konce 40. let a 50. let je asi dnes již málo. Blachut musel oborově zpívat postupně všechno, Schreier se specializoval na úzký obor – Bacha a Mozarta. Vezměte Zdeňka Švehlu. Vedle svého Mozarta musel zpívat celý italský obor, Mozartem se ani v Praze nedalo uživit. S pozdravem a díkem Jiří Fuchs

    1. Pane Fuchsi, děkuji za obdivuhodnou odpověď, díky které si uvědomuji subjektivitu svého názoru. Možná to byla jen příliš rychlá reakce milovníka krásných hlasů, pro kterého mezi tenory existují dvě jedničky, synonyma čistoty stylu, dokonalosti techniky a lahodnosti témbru – Peter Schreier a Zdeněk Švehla. A to dokonce i ve srovnání s Fritzem Wunderlichem (kterého ovšem bohužel znám jen z nahrávek), Vilémem Přibylem, Petrem Dvorským, o italských tenorech (Pavarotti a spol. ani nemluvě). Vždy jsem měl problém se popasovat se skvělou pověstí Beno Blachuta, ale to byl pravděpodobně důsledek toho, co píšete Vy: že většina jeho nahrávek pochází z konce 60. let. (Ostatně tu nahrávku z Bílé paní také znám.)
      Děkuji a slibuji, že se budu „krotit“. Srdečně Vás zdravím a těším se na Vaše další články!

  2. Připojím se k debatě svým názorem z hlediska „hudebně nevzdělané“ posluchačky. Tím chci říci, že nemám odpovídající profesní hudební vzdělání, a že tudíž nemohu posoudit hlasy zmíněných pánů z hlediska odborného (co se týče techniky zpěvu, tvoření tónů a podobně). Já jen poslouchám a buď mne daný pěvěc osloví nebo ne. Možná, že každý z nich „vysílá“ na jiné „vlnové délce“ a záleží na tom, jestli ten který posluchač „rezonuje“. Jinak řečeno máme asi každý jiné preference. Např. si ráda poslechnu pana Bednáře, hlas je to neoddiskutovatelně krásný, pěvecká technika dokonalá, ale mnohem raději mám hlas a přednes Zdeňka Otavy – to je pro mne docela jiný zážitek. Možná také záleží na tom, jak pěvci jeho role „sedne“ – srovnávala jsem přednesy Schubertovy Krásné mlynářky v podání Fritze Wunderlicha, Petera Schreiera a Beno Blachuta – a tady mi vítězně vyšel zrovna pan Wunderlich. Schreierova verze je také mimořádně vyvedená, ale Wunderlichova interpretace poslední písně „Guter Ruh“ vyvolává v posluchači pocit „uslyšet a zemřít“ – tak je to z MÉHO pohledu dokonalé. A z toho, že v tomto mém srovnání skončil Beno Blachut až na třetím místě, jsem byla – jakožto jeho ctitelka – docela „špatná“ :-) Naproti tomu Blachutův Zápisník zmizelého pro mne dosud zůstal zcela nepřekonán… Je dobře, že máme tolik krásných hlasů, že si každý může vybrat. A vám, pánové, skládám poklonu za vaši diskuzi na úrovni – bez urážek a s ochotou přijmout názor druhého. Kdyby tu takto diskutovali všichni, hned by bylo lépe na světě :-)
    Zuzana

    1. uj, uj, – Zuzano, z Vašeho srovnání Schubertova cyklu hodnotíte- opravdu velmi objektivně, Wunderlich je zde fantastický, Schreier výborný, Blachut natáčel písňovou tvorbu Schubertovu jen jaksi na okraji činnosti. Vedle pěvců specialistů na tuto tvorbu opravdu je až třetí.. Janáčkův Zápisník zmizelého Beno Blachuta je naopak famózní, vzorová nahrávka, která dostala i výroční Cenu za snímek roku v Londýně. Byla mustrem i Vilému Přibylovi, když Zápisník natáčel později. Jen pro přesnost, ono porovnání se Schreierem se týká árie z Bílé paní – „Pojď ó zjeve skvoucí“, z doby kdy zpíval lyrické obory.

Napsat komentář