Minimalismus v hudbě, maximalismus v emocích

  1. 1
  2. 2

Hudební občasník jedné flétnistky
(14. března 2016 Smetanova síň Obecního domu)

Včera ve Smetanově síni jsem si dopřála zážitek, který se jen tak neslyší a nevidí. Clarinet Factory + Symfonický orchestr Českého rozhlasu. Sedím u svého počítače, před chvílí mi doznělo Glassovo Echorus, které koncert odstartovalo a já si ho vychutnala znovu v klidu svého vlastního prostoru. Pouštím si ještě jeho hudbu k filmu The Hours, kterou jsem nějaký ten pátek neslyšela… Vrací se mi pocity ze včerejšího večera a nevím, co psát dřív. Pokusím se čtenáři nastínit atmosféru krásy, která mi byla nabídnuta v daném okamžiku, a já za ni jako dočasný příjemce s vděčností poděkovala.

SOČR, Clarinet Factory - Obecní dům 14.3.2016 (foto SOČR)
SOČR, Clarinet Factory – Obecní dům 14. 3. 2016 (foto SOČR)

První věc, která mě udeřila, či vlastně neudeřila, bylo vplynutí jak orchestru do sálu, tak i první, již výše zmíněné, skladby. Odehrálo se to vše jakoby nic, posluchači nedostali jasný signál, že teď je ten začátek koncertu. Nechápejte mě špatně, bylo to kouzelně neohraničené a přitom nedošlo k žádné megalomanii, již atmosféra sálu a zvukový prostor nabízely. To byl pro mne první paradox. Druhý se pojí k tomu prvnímu. Vůbec jsem neměla pocit, že jsem v Obecním domě, ale spíš na místě, jako je zatopený lom v Nečíně, do kterého se na Clarinet Factory a jejich festival Ozvěny z kamene jezdí už roky pro zážitek úplně jiného druhu, než běžně známe z uzavřených sálů… Troufám si tvrdit, že to nebylo tím, že jsem seděla dosti blízko pódia, ale ovzduším, které kvarteto spolu se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu vytvořily.

SOČR, Clarinet Factory - Obecní dům 14.3.2016 (foto SOČR)
SOČR, Clarinet Factory – Obecní dům 14. 3. 2016 (foto SOČR)

Navíc večer moderoval nejen pro posluchače u rádia Jan Pokorný a dělal to tak citlivě, že se vůbec nestalo to, že mi obvykle slovní komentář k hudbě narušuje nějakou kontinuitu hudební produkce. Vynikající byly krátké rozhovory s pány kvartetními, kteří nejsou jen skvělými muzikanty, ale také oplývají humorem, což diváctvo ocenilo salvou smíchu a atmosféra se stala ještě rodinnější.

První blok kusů z tvorby ansámblu pokračoval v minimalistickém duchu, jemuž byl večer věnován. B-A-C-H, ano, inspirováno oním pánem, Vltava, využívající slavný  Smetanův motiv a živelný Luďa’s Dance byly dílem také Marko Ivanoviće, který původní skladby Clarinet Factory nádherně upravil pro orchestr. Kouzelná instrumentace. Nemůžu se ubránit hezkým vzpomínkám na své úplně první zkušenosti v Pražském studentském orchestru, se kterým Marko v té době pracoval, a vybavuji si i nějakou jeho kompozici, kterou jsme nadšeně prováděli kdesi ve Švédsku… Ale pojďme zpět do Prahy. „Na počátku (a na konci první půle večera) byl pulz.“ a Three Movements Stevea Reicha. Myšlenky mi proudí hlavou a po chvíli se přistihnu, že moc nevnímám muziku. Ze zasněnosti mě vytrhává zvuk marimb a vibrafonů. Tady si uvědomuji, co dělá komorně laděný minimalismus. Opakující se melodické a rytmické motivy mají u mne někdy za následek přesně to, co se stalo. Odnáší mě to neznámo kam… Asi na pauzu. :-)

Z toho zvláštního rozpoložení mě ale vytrhává Krátká jízda v rychlém stroji. S žádným jsem zatím neměla tu čest, ale teď už si to dokážu představit. Díky, Johne Adamsi.

„Tak už pozvěte zase ty klarineťáky!“ běhá mi hlavou. Přání se mi plní a kluci představují své the best of. Ptáčci z Birdsong poletují po síni, kluci je střídavě chytají a zase vypouštějí ze svých klarinetů…

Clarinet Factory - Obecní dům 14.3.2016 (foto SOČR)
Clarinet Factory – Obecní dům 14. 3. 2016 (foto SOČR)

Proboha, teď tím vůbec nemyslím, jak se mezi námi dechaři říká, „kanáry“, neboli kiksy, ale skvělé umění improvizační a výrazové, na které navazuje rytmicky zajímavé 5 steps. Je to čím dál lepší. Potlesky jsou dlouhé a páni klarinetisti s pokorným „děkujeme“ směrem k divákům ale někdy pokračují do potlesku, snad aby se příliš nenarušil tok muziky. Hoří pole lán ve mně probudilo něco dávno zapomenutého. Nádherný hlas jednoho z hráčů, Vojtěcha Nýdla, se nese jako vzpomínka, která probublala na povrch… Glass Story. Čistá, jasně definovaná, jednoduše krásná. L’Amour: romantika a samet. Zpěv není jen tak nějaký Vojtův doplněk. Je to jeho druhé profesionální já. Každé slovo a nota jsou procítěny. Ze srdce do srdce. A tak to má být. Husa divoká a Traincid, pro mě též divoký, vyměnily něžnou romantiku za neúprosnou rytmiku. Trocha Afriky. Hikari navodila pocit jako z jiného světa. Říká se, že Japonsko, které bylo skladbě předlohou, je právě takové. Byl to vrchol večera, šíře zvuku orchestru a opět onen sametový a zde i výrazný hlas se postaraly o prvotřídní zakončení koncertu cyklu Nové horizonty Symfonického orchestru Českého rozhlasu.

Víte, co mám ráda? Když slyším orchestr citlivě hrát, což je standard Symfonického orchestru Českého rozhlasu a povedlo se mu to i včera v čele s maestrem Tomášem Braunerem.

Tomáš Brauner - Obecní dům 14.3.2016 (foto SOČR)
Tomáš Brauner – Obecní dům 14. 3. 2016 (foto SOČR)

No, to se líbí asi každému, ale co mi rozehraje na tváři úsměv, je skutečné nadšení, čišící z muzikantů. Když se na sebe usmívají, nebo jen tak sami pro sebe. Má spolužačka z gymplu Markétka se u prvního pultu viol bavila náramně a to je prostě super. Nejhorší je pozorovat na koncertě znuděné obličeje hráčů. Vadí to mně jako muzikantovi a co si teprve musí myslet laik, co si jde pro hezký zážitek? Včera se ale konal přesný opak, tomu odpovídal i aplaus a halekající publikum, k jehož hlasovým projevům úcty a obdivu jsem se samozřejmě přidala…tak nám přidali i Clarinet Factory. Skladbu takovou, jak sami řekli, „aby se nám hezky usínalo“.

SOČR - Obecní dům 14.3.2016 (foto SOČR)
SOČR – Obecní dům 14. 3. 2016 (foto SOČR)
  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář