Minkusův Don Quijote nestárne

Cervantesův Don Quijote má hodně “následovníků” v podobě dalších jeho zpracování. Určitě k nejúspěšnějším pokusům o jeho převyprávění patří ten z dílny Maria Petipy z roku 1869, uvedený o vánočních svátcích v Moskvě. Ohromný úspěch okamžitě přinášel další nastudování, která Petipu podnítila k “dopilování” původní verze. Už počátkem sedmdesátých let devatenáctého století tleská tomuto Donu Quijotovi Petrohrad – vedle efektní choreografie tam neméně oceňovali i hudbu Ludwiga Minkuse. Po dalších třech desetiletích pak na scénu Mariinského divadla přichází slavný hrdina podruhé, v inscenaci Alexandra Gorského, a i tentokrát nadšení publika nebere konce.

Bylo by to ještě na dlouhé povídání, líčit další osudy staromódního rytíře v baletním zpracování při jeho tažení po světových jevištích. V pražském Národním se Minkusův Don Quijote objevil pohříchu sneuvěřitelným zpožděním – poprvé a zatím naposledy až roku 1986, v klasickém zpracování Petipy a Gorského, v nastudování Borise Bregvadzeho. Inscenace se hrála více než deset let a vystřídalo se v ní tak hned několik generací tanečníků (od Marty Drottnerové přes Michaelu Černou až po Dariu Klimentovou, od Vlastimila Harabese přes Luboše Hajna až po Jiřího Pokorného). V paměti současníků je i nastudování Jaroslava Slavického v brněnském Národním divadle, na leden příštího roku ohlásilo premiéru Dona Quijota ústecké Severočeské divadlo opery a baletu.
My ale teď obraťme pozornost k poslední vydané nahrávce Minkusova a Petipova šlágru na DVD. Vydala ji letos Decca a pochází z roku 2006 z Marrinského divadla v Petrohradě.

Také tato inscenace přesvědčuje o tom, že tenhle “rytíř smutné postavy” rozhodně nestárne. Bravura, taneční jiskra, temperament a až neuvěřitelná technická jistota patří k výkonům všech protagonistů, v jejichž čele stojí Olesya Novikova jako Kitri a Leonid Sarafanov coby Basil.