Mladí jsme jen jednou: Pucciniho Vlaštovka ve Státní opeře

  1. 1
  2. 2

Úvodní sdělení z názvu článku kupodivu nepochází z libreta zmíněného díla a nejedná se ani o můj pokus poučovat čtenáře o životních pravdách. Titul Mladí jsme jen jednou nese poslední kapitola z románu Henriho Murgera Ze života pařížské bohémy, jehož svérázní pařížští hrdinové učarovali Puccinimu dvacet let před kompozicí Vlaštovky. Dodnes zastiňují své literární předobrazy v jeho možná nejpopulárnější opeře Bohéma… S jejími protagonisty se v ní loučíme ve chvíli, kdy básníku Rudolfovi umírá v náručí jeho milovaná švadlenka Mimi. Murgerova předloha jde však v líčení příběhu ještě dál. Rok po Mimině smrti se malíř Marcel stává vyhledávaným umělcem, dostává státní zakázku a zařizuje si „slušný byt a obstojný ateliér“. Skladatel Schaunard se proslaví albem písní, jež mu okamžitě získávají reputaci, a básník Rudolf napíše knihu, která „poutá pozornost kritiky celý měsíc“. Pokud vás zajímá, jak postoupil ve společenském žebříčku filosof Colline, tedy vězte, že „dědil, uzavřel výhodný sňatek a pořádal večírky s hudbou a koláčky“. Musetta (v románu pod jménem Viola) navštíví jednoho dne teď už zámožného Marcella s prosbou, aby s ní strávil poslední noc její svobody, neboť se chystá vdávat. „Ach příteli, zažili jsme spolu hrozně smutnou noc, to už nebylo vůbec ono, ale vůbec ne,“ líčí později malíř situaci Rudolfovi, a dodává, že u příležitosti onoho posledního rozchodu složil malou elegii, která začíná těmito slovy:

S vlaštovkou, která přiletěla,
vrátila se mi nazpět zas
vzpomínka na tu, která měla
mne ráda, když jí vybyl čas.
Tak proseděl jsem přes den celý,
civě na starý kalendář,
rok, ve kterém jsme se rádi měli,
připomenul mi její tvář.

(přebásnil Josef Brukner)

Po plačtivém odzpívání dalších pěti slok dochází Marcello k definitivnímu prozření: „Jsme vyřízeni, starouši, jsme mrtvi a pochováni. Mladý je člověk jen jednou! Kde dneska večeříš?“ (překlad Tamara Sýkorová, Praha 1972).

Paříž za druhého císařství, salonní prostředí, nostalgické vzpomínky na mládí, hořké poznání, že čas opravdu vrátit nelze, trocha cynismu – a symbol vlaštovky… Je to jen náhoda, nebo stárnoucí a životem poučený Giacomo Puccini zkomponoval vědomě v roce 1916 pokračování své Bohémy? Vlaštovku s velkým „V“, tedy operu, kterou 14. května 2014 uvedla v poloscénickém provedení pražská Státní opera, lze každopádně charakterizovat prakticky totožně.Za opožděnou pražskou premiéru hořkosladkého díla slavného skladatele můžeme vděčit především novému hudebnímu řediteli divadla, dirigentu Martinu Leginusovi. Ve své první sezoně ve funkci se pochopitelně zpočátku zaměřil především na organizační a komunikační úkoly a s výjimkou dirigování několika běžných repertoárových titulů zatím o svých uměleckých schopnostech neměl možnost publikum výrazněji přesvědčit. K jeho prvnímu vlastnímu hudebnímu nastudování v Státní opeře Praha pak došlo z víceméně pragmatické nutnosti. Původně avizovanou novou inscenaci Lehárovy Veselé vdovy totiž bylo třeba z různých důvodů zrušit, a operetně laděná Pucciniho rarita se pro soubor s permanentní zkušeností se čtyřmi dalšími autorovými operami jevila jako adekvátní náhrada.

Chce-li se však dirigent poprvé představit divákům v de facto jen koncertní verzi zvoleného titulu, je na místě očekávání, že ho nabídne v podobě, která plně obstojí i bez důrazu na vizuální stránku. Relativně malé množství nahrávek Vlaštovky navíc uchovává v jejich znalcích poměrně konzervativní představu, jak by měla tato opera ideálně znít. Shodou okolností se dva nejpopulárnější audiozáznamy díla, tedy Maazelův pro společnost CBS a Pappanův pro EMI, opírají oba o špičkový výkon London Symphony Orchestra.

Z tohoto hlediska považuji Leginusovo hudební pojetí Vlaštovky za malý zázrak. Orchestr zněl pod jeho vedením v premiérový večer vzácně soustředěně a bylo znát, že formování výsledného zvuku věnoval dirigent nemalé úsilí. Pečlivá příprava se ovšem vyplatila; oproti uvedeným „londýnským“ nahrávkám ztratila pražská Vlaštovka cosi ze své opojně nostalgické atmosféry s charakteristicky sladkým zvukem smyčců, ale získala na dramatičnosti a propracovanosti detailů. Měl jsem pocit přeci jen dominantněji znějící žesťové sekce, než jsem byl z předchozích posluchačských zkušeností zvyklý, ale nejednalo se o zjištění nikterak nepříjemné. Subjektivně se domnívám, že Martin Leginus dodal na zajímavosti i pasážím, které jsem dosud považoval za hudebně poměrně banální a divadelně málo účinné. V podstatě se jedná o většinu scén, kde hlavní dějovou linii mileneckého páru Magda–Ruggiero dominantněji nahrazuje příběh dvojice Lisette–Prunier. „Pražská verze“ však dodala jiskru a esprit i scénám hádání z ruky a mileneckému dialogu Lisetty a Pruniera z prvního dějství nebo za jiných okolností trochu zdlouhavé scéně obou protagonistů z dějství třetího. Několik nepřesností v souhře, které se na prvním (a bohužel zároveň předposledním) představení Vlaštovky dalo zaslechnout, by se při větším množství repríz dalo jistě snadno odstranit, a jsem přesvědčen, že plně doladěné provedení by jistě stálo alespoň za rozhlasovou nahrávku.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Puccini: Vlaštovka (ND Praha)

[Total: 47    Average: 3.1/5]

Související články


Komentáře “Mladí jsme jen jednou: Pucciniho Vlaštovka ve Státní opeře

Napsat komentář