Mladí jsme jen jednou: Pucciniho Vlaštovka ve Státní opeře

Robert Rytina, 15.05.2014 20:52

Úvodní sdělení z názvu článku kupodivu nepochází z libreta zmíněného díla a nejedná se ani o můj pokus poučovat čtenáře o životních pravdách. Titul Mladí jsme jen jednou nese poslední kapitola z románu Henriho Murgera Ze života pařížské bohémy, jehož svérázní pařížští hrdinové učarovali Puccinimu dvacet let před kompozicí Vlaštovky. Dodnes zastiňují své literární předobrazy v jeho možná nejpopulárnější opeře Bohéma… S jejími protagonisty se v ní loučíme ve chvíli, kdy básníku Rudolfovi umírá v náručí jeho milovaná švadlenka Mimi. Murgerova předloha jde však v líčení příběhu ještě dál. Rok po Mimině smrti se malíř Marcel stává vyhledávaným umělcem, dostává státní zakázku a zařizuje si „slušný byt a obstojný ateliér“. Skladatel Schaunard se proslaví albem písní, jež mu okamžitě získávají reputaci, a básník Rudolf napíše knihu, která „poutá pozornost kritiky celý měsíc“. Pokud vás zajímá, jak postoupil ve společenském žebříčku filosof Colline, tedy vězte, že „dědil, uzavřel výhodný sňatek a pořádal večírky s hudbou a koláčky“. Musetta (v románu pod jménem Viola) navštíví jednoho dne teď už zámožného Marcella s prosbou, aby s ní strávil poslední noc její svobody, neboť se chystá vdávat. „Ach příteli, zažili jsme spolu hrozně smutnou noc, to už nebylo vůbec ono, ale vůbec ne,“ líčí později malíř situaci Rudolfovi, a dodává, že u příležitosti onoho posledního rozchodu složil malou elegii, která začíná těmito slovy:

S vlaštovkou, která přiletěla,
vrátila se mi nazpět zas
vzpomínka na tu, která měla
mne ráda, když jí vybyl čas.
Tak proseděl jsem přes den celý,
civě na starý kalendář,
rok, ve kterém jsme se rádi měli,
připomenul mi její tvář.

(přebásnil Josef Brukner)

Po plačtivém odzpívání dalších pěti slok dochází Marcello k definitivnímu prozření: „Jsme vyřízeni, starouši, jsme mrtvi a pochováni. Mladý je člověk jen jednou! Kde dneska večeříš?“ (překlad Tamara Sýkorová, Praha 1972).

Paříž za druhého císařství, salonní prostředí, nostalgické vzpomínky na mládí, hořké poznání, že čas opravdu vrátit nelze, trocha cynismu – a symbol vlaštovky… Je to jen náhoda, nebo stárnoucí a životem poučený Giacomo Puccini zkomponoval vědomě v roce 1916 pokračování své Bohémy? Vlaštovku s velkým „V“, tedy operu, kterou 14. května 2014 uvedla v poloscénickém provedení pražská Státní opera, lze každopádně charakterizovat prakticky totožně.Za opožděnou pražskou premiéru hořkosladkého díla slavného skladatele můžeme vděčit především novému hudebnímu řediteli divadla, dirigentu Martinu Leginusovi. Ve své první sezoně ve funkci se pochopitelně zpočátku zaměřil především na organizační a komunikační úkoly a s výjimkou dirigování několika běžných repertoárových titulů zatím o svých uměleckých schopnostech neměl možnost publikum výrazněji přesvědčit. K jeho prvnímu vlastnímu hudebnímu nastudování v Státní opeře Praha pak došlo z víceméně pragmatické nutnosti. Původně avizovanou novou inscenaci Lehárovy Veselé vdovy totiž bylo třeba z různých důvodů zrušit, a operetně laděná Pucciniho rarita se pro soubor s permanentní zkušeností se čtyřmi dalšími autorovými operami jevila jako adekvátní náhrada.

Chce-li se však dirigent poprvé představit divákům v de facto jen koncertní verzi zvoleného titulu, je na místě očekávání, že ho nabídne v podobě, která plně obstojí i bez důrazu na vizuální stránku. Relativně malé množství nahrávek Vlaštovky navíc uchovává v jejich znalcích poměrně konzervativní představu, jak by měla tato opera ideálně znít. Shodou okolností se dva nejpopulárnější audiozáznamy díla, tedy Maazelův pro společnost CBS a Pappanův pro EMI, opírají oba o špičkový výkon London Symphony Orchestra.

Z tohoto hlediska považuji Leginusovo hudební pojetí Vlaštovky za malý zázrak. Orchestr zněl pod jeho vedením v premiérový večer vzácně soustředěně a bylo znát, že formování výsledného zvuku věnoval dirigent nemalé úsilí. Pečlivá příprava se ovšem vyplatila; oproti uvedeným „londýnským“ nahrávkám ztratila pražská Vlaštovka cosi ze své opojně nostalgické atmosféry s charakteristicky sladkým zvukem smyčců, ale získala na dramatičnosti a propracovanosti detailů. Měl jsem pocit přeci jen dominantněji znějící žesťové sekce, než jsem byl z předchozích posluchačských zkušeností zvyklý, ale nejednalo se o zjištění nikterak nepříjemné. Subjektivně se domnívám, že Martin Leginus dodal na zajímavosti i pasážím, které jsem dosud považoval za hudebně poměrně banální a divadelně málo účinné. V podstatě se jedná o většinu scén, kde hlavní dějovou linii mileneckého páru Magda–Ruggiero dominantněji nahrazuje příběh dvojice Lisette–Prunier. „Pražská verze“ však dodala jiskru a esprit i scénám hádání z ruky a mileneckému dialogu Lisetty a Pruniera z prvního dějství nebo za jiných okolností trochu zdlouhavé scéně obou protagonistů z dějství třetího. Několik nepřesností v souhře, které se na prvním (a bohužel zároveň předposledním) představení Vlaštovky dalo zaslechnout, by se při větším množství repríz dalo jistě snadno odstranit, a jsem přesvědčen, že plně doladěné provedení by jistě stálo alespoň za rozhlasovou nahrávku.

Jako další nepochybný klad pucciniovského večera ve Státní opeře je třeba vyzdvihnout i poloscénický tvar provedení. Bílé závěsy na obou stranách jeviště, proměnlivý zadní prospekt pro každé ze tří dějství a elegantní nábytek navozovaly poměrně přesvědčivou iluzi regulérní inscenace. Pěvečtí sólisté rozhodně nezůstávali staticky u notových pultů (jakkoli ani ty na scéně nechyběly), ale v rámci možností se snažili o maximum herecké akce. Jak bude uvedeno dále, většina pěvců se s charaktery postav opery bez potíží sžila a „hrou na divadlo“ se evidentně dobře bavila, takže většinou opravdu bylo i na co se dívat. Vkusně vyzněly i několikeré vstupy tanečního páru do děje; obavy z prvoplánového pokusu inscenátorů o laciný efekt se naštěstí nevyplnily, protože opera typu Vlaštovky se jevištní ilustraci tohoto typu nikterak nevzpírá. Zbývá dodat, že za režií, návrhem scény i choreografií stojí Petr Jirsa. Nápaditost, s níž dokázal za nepochybně minimální finanční prostředky dosáhnout maximální působivosti, si zaslouží slova uznání.

Se zveřejněním pěveckého obsazení si dávalo divadlo poměrně načas, a to z toho důvodu, že Martin Leginus hledal představitele rolí ve Vlaštovce dlouho a pečlivě. Výsledný výběr následně působil – při vědomí finančních a organizačních možností Státní opery – více než slibně. A jaká byla realita? Hlavní hrdince Magdě to v podání Evy Hornyakové nesmírně slušelo už na plakátech; scénu pak naprosto přirozeně opanovala půvabem i promyšleným herectvím. Nejprve se zdálo, že jevištní akci občas obětuje krásu tónu svého jinak dobře vedeného tmavého sopránu; obě árie z prvního dějství, slavný Dorettin sen (se stylovým klavírním doprovodem korepetitorky Šárky Knížetové) i vzpomínková Ore dolci e divine jí však vyšly příkladně a právem se jí za ně dostalo potlesku na otevřené scéně. Později se ovšem ukázalo, že problém bude patrně vážnějšího rázu, protože s postupem představení se soprán Evy Hornyakové jevil stále zastřeněji a méně zněle. Ve vypjaté scéně na konci druhého dějství, kdy Magda vmete svému dobrodinci Rambaldovi do očí, že jej opouští s jiným mužem, se hlas pěvkyně dokonce v orchestru téměř ztratil. Snad s vědomím momentální indispozice hospodařila Hornyaková ve třetím dějství se silami do té míry svědomitě, že vypjaté finále opět odzpívala plným hlasem a zejména její zásluhou vyznělo ztvárnění osudového rozchodu Magdy a Ruggera velmi působivě.V žádné jiné opeře Giacoma Pucciniho se nevyskytují dvě prvooborové tenorové role. Vlaštovka je výjimkou; protějškem k romanticky zamilovanému venkovanu Ruggerovi se zde stává životem protřelý a cynickým pohledem na svět oplývající básník Prunier, jakási salonní verze Rudolfa z Bohémy, jak ho zobrazuje poslední kapitola Murgerovy knihy. Pro Luciana Mastra nepředstavovala úloha Ruggera technicky žádný problém; i on sklidil za svou ústřední árii Parigi é la cittá dei desideri z prvního dějství zasloužené ovace. Nemohu se však zbavit dojmu, že bych raději Mastra slyšel v této roli už někdy před deseti lety, kdy měl jeho hlas přesně onu mladistvou průraznost a autentickou italskou barvu. Později, než měl, potkal podle mého názoru také básník Prunier Jaroslava Březinu. Ani jeho tenor už nemá v sobě onu sebevědomou lehkost, jaká by Prunierovi dokonale slušela, ale na druhou stranu nelze pominout neoddiskutovatelné Březinovy silné stránky: dokonale ví, co a proč zpívá, a dokáže to náležitě prodat. Co do hereckého ztvárnění byl jeho pozérský, ale přesto sympatický básník jednou z nejlépe vykreslených postav této „koncertní inscenace“.

Oběma dalším představitelům hlavních rolí se sice v opeře dostává menšího prostoru než předešlým, ale tím spíše si dovoluji tvrdit, že se s nimi vypořádali na úrovni přinejmenším evropské. Jana Sibera si s trochu nevděčnou rolí „second lady“, tedy s Magdinou komornou Lisettou, poradila zjevně s chutí; koketní a sebevědomá dívka jí herecky dokonale sedla a pěvecky si jí se svým koloraturním sopránem (Lisetta mimo jiné pomýšlí na kariéru zpěvačky) a s vrozeným smyslem pro humor báječně vychutnala. Hluboce smekám před Zdeňkem Plechem v roli Rambalda; Magdin milenec a protektor má sice v opeře podstatný význam pro příběh, ale skutečný prostor pro jeho pěvecké vyjádření vskutku minimální. Přesto předvedl svůj báječný bas v dokonalé formě, a dokonce se mu představitelsky podařilo docílit i něčeho navíc: když ve druhém dějství nechává odejít Magdu za jiným osudem, opouští ji jako zcela věrohodně zlomený a hluboce zamilovaný muž. V tuto chvíli jsem litoval, že se Martin Leginus nerozhodl použít poslední verzi Pucciniho opery, v níž se Rambaldo, zde opouštějící scénu na konci druhého dějství, objevuje i ve třetím a je mu přisouzen krátký duet s Magdou a elegantní arioso…

Vynikající úroveň mělo obsazení menších rolí: Gabrijela Ubavić, Yukiko Šrejmová-Kinjo i Jana Horáková Levicová si našly svůj prostor v charakteristice Magdiných přítelkyň a v sérii menších mužských rolí se neztratili ani Jan Ondráček a Ivo Hrachovec. Velmi dobře se tentokrát uvedl i Sbor Státní opery, připravený Adolfem Melicharem.Jak tedy hodnotit první přistání Vlaštovky Giacoma Pucciniho na scéně Státní opery? Kromě splacení starého dluhu k léta opomíjené opeře považuji za jeho zásadní přínos především pečlivé a inspirativní hudební nastudování a zdařilý pokus o jeho zajímavou jevištní prezentaci. Obojí vypovídá jen málo o tom, jakým směrem se bude dále ubírat umělecké a dramaturgické směřování zmíněného divadla, ale i kdyby byl v každé sezoně podobnou formou uveden některý z málo hraných operních titulů, osobně bych patřil k těm, kteří by to přivítali. Koneckonců, na světě jsme jen jednou a zajímavých oper, které by bylo dobré alespoň jednou za život slyšet, je ještě dost a dost…

Hodnocení autora recenze: 70 %

Giacomo Puccini:
La rondine (Vlaštovka)
(koncertní provedení)
Dirigent: Martin Leginus
Sbormistr: Adolf Melichar
Dramaturgie: Jitka Slavíková
Asistent režie, scéna, choreografie: Petr Jirsa
Světelný design: Hynek Dörner
Orchestr Státní opery
Koncertní mistr: Štěpán Kaniak
Šárka Knížetová (klavír)
Světlana Janová (celesta)
Sbor Státní opery
Premiéra 14. května 2014 Státní opera Praha

Magda de Civry – Eva Hornyáková
Ruggero Lastouc – Luciano Mastro
Lisette – Jana Sibera
Prunier – Jaroslav Březina
Rambaldo Fernandez – Zdeněk Plech
Yvette / Georgette – Gabrijela Ubavić
Bianca / Gabrielle – Yukiko Šrejmová Kinjo
Suzy / Lolette – Jana Horáková Levicová
Gobin / Mladík / Adolfo – Jan Ondráček
Périchaud / Rabonnier / Majordomus / Crébillon – Ivo Hrachovec