Mnichovská La straniera s Editou Gruberovou

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Vystupování v koncertním uvádění oper tvoří nemalou položku v itineráři Edity Gruberové. Z posledních dvou let jmenujme Belliniho Normu na Salcburském festivalu v srpnu 2010 (kam se pěvkyně vrátila po téměř dvaceti letech) pod taktovkou Friedricha Haidera, Donizettiho Lucreziu Borgiu v Dortmundu, Drážďanech a Kolíně, Normu v Kolíně, pařížském Sále Pleyel, Nice, Státní opeře v Berlíně, v Teatro Massimo v Palermu, Mannheimu a Duisburgu, Donizettiho Roberta Devereux ve varšavském Velkém divadle a v Mannheimu, z nadcházejících titulů pak Lucreziu Borgiu v berlínské Německé opeře (duben až květen 2013) či Roberta Devereux v Teatro Real v Madridu (březen 2013) – všechny s Andrejem Jurkevičem, s nímž spolupracovala i při letošním pražskojarním koncertě.V Mnichově zpívala Edita Gruberová koncertně Violettu a Normu, k nimž v červenci 2012 přidala v osobní premiéře roli Alaidy v opeře Vincenza Belliniho La straniera (Cizinka). Po koncertním provedení v mnichovském Gasteigu vystoupí v této roli – stále ještě v koncertní verzi opery – v Baden-Badenu (24. listopadu 2012) a v příštím roce již v jevištním provedení, v curyšské opeře v červnu a červenci (23.6.–14.7.) a v září a říjnu 2013 v nové inscenaci režiséra Christofa Loye a dirigenta Fabia Luisiho. Bude se jednat o koprodukci s Theater an der Wien, kde bude inscenace představena v lednu 2015.

Skutečný příběh
Libreto La straniery má historický základ. Francouzský král Philippe II. Auguste se v roce 1193 oženil s  princeznou Ingeborg, dcerou dánského krále Valdemara I. Z neznámého důvodu ji den po svatbě opustil a požádal papeže Celestina III. o anulování sňatku. Ingeborg však trvala na tom, že manželství bylo naplněno, a že je proto nadále manželkou Philippa Augusta a právoplatnou královnou Francie. Philippe získal souhlas k anulování sňatku od francouzských biskupů a pilně hledal novou manželku. Našel ji v Margaretě, dceři ženevského hrabětě Viléma I., tu však při její cestě do Paříže unesl hrabě Thomas I. Savojský a promptně se s ní oženil. V roce 1196 se Philippovou ženou stala Agnes z Meranie („cizinka“), dcera dalmatského šlechtice Bertolda IV. Dánsko ovšem ve svých protestech proti zavržení princezny Ingeborg neustalo a nový papež Innocent III. prohlásil manželství Philippa s Agnes za neplatné. Když Philippe tento verdikt odmítl, papež pohrozil exkomunikací. Devět měsíců na to, v roce 1200, Philippe souhlasil s rozlukou s Agnes. Ta rozchod neunesla a v roce 1201 zemřela. Přesto trvalo ještě 12 let, než Philippe na trvalý nátlak papeže i svého dánského švagra Valdemara II. uznal Ingeborg za svou manželku. Vincenzo Bellini a libretista Felice Romani naložili s tímto velmi neobvyklým příběhem značně volně. V jejich zápletce pošle král, aby dočasně vyřešil problém své bigamie, Agnes na venkov do Bretagne a zároveň pověří jejího bratra Leopolda, aby na ni v tajnosti dohlížel. Oba si změní jméno, Agnes na Alaide, Leopold přijme jméno Valdeburgo. Obyvatelé v celém okolí se záhadné cizinky bojí a věří, že je posedlá ďáblem. Zvěsti se donesou i k hraběti Arturovi a i když Alaide ukrývá svou tvář permanentně pod závojem, Arturo se do ní zamiluje, byť má těsně před svatbou s Isolettou, dcerou knížete Montolina. V tomto okamžiku opera začíná.

La straniera na jevišti a nahrávkách
Italský básník Felice Romani (1788–1865) patřil ve své době k nejvyhledávanějším autorům libret. Spolupracoval s celou plejádou skladatelů včetně Rossiniho, Donizettiho, Belliniho (Il pirata, La straniera, Zaira, Kapuleti a Montekové, Náměsíčná, Norma a Beatrice di Tenda) a také Verdiho (Jeden den králem). Ve svých libretech inspiroval literárními díly; tentokrát si zvolil jako předlohu román L’étrangère, jehož autorem byl tehdy velmi úspěšný francouzský spisovatel Charles-Victor Prévot, vicomte d’Arlincourt (1788–1856). Román vyšel v roce 1825, v témže roce byl uveden v Neapoli jako drama a už o tři roky později byla Belliniho opera na světě.

Premiéra se uskutečnila v milánské La Scale 14. února 1829; hlavní role zpívali Henriette Méric-Lalande a Domenico Reina.Následovaly – kromě Itálie – Drážďany (1830), Graz a Vídeň (1831), Berlín, Londýn, Paříž (1832), New York (1834), Lisabon (1835)… V Praze byla opera poprvé uvedena 26. ledna 1832 ve Stavovském divadle. Ještě několik let po předčasné Belliniho smrti v roce 1835 se La straniera těšila velkému domácímu (například Palermo 1840) i zahraničnímu úspěchu, i když už tehdy byl opeře vytýkán nedostatek árií. A tak po skvělém startu La straniera z repertoáru zmizela. Teprve v roce 1935 dochází k jejímu znovu vzkříšení v La Scale s francouzsko-italskou sopranistkou jménem Gina Cigna (1900–2001, opravdu zemřela ve 101 letech). Následuje v roce 1954 inscenace v Belliniho rodišti, sicilském městě Catania. V roce 1968 ji uvádí Teatro Massimo v Palermu s Renatou Scotto, která je hlavní protagonistkou i inscenace v Teatro la Fenice v Benátkách (1970). V koncertní verzi zazněla opera v roce 1969 v newyorské Carnegie Hall s Montserrat Caballé, rovněž následující dvě provedení byla koncertní: v roce 1993 v Carnegie Hall s Renée Fleming a v listopadu 2007 v Londýně s Patrzií Ciofi. K úplnému výčtu doplňme čtyři produkce v Catanii (1971: Elena Souliotis, 1980: Olivia Stapp, 1988: Lucia Alberti a 2001: Alexandrina Pendachanska), v Terstu (1990: Lucia Alberti) a v Charlestonu, Spoleto festival, USA (1989: Carol Neblett). Na nahrávkách je opera zaznamenána s Renatou Scotto (1968 a 1970),  Montserrat Caballé (1969),  Elenou Souliotis (1971), Lucií Aliberti (1989 a 1990), Carol Neblett (1989), Renée Fleming (1993), Adelaide Negri (2000) a konečně s Patrizií Ciofi (studiová nahrávka ze zmíněného londýnského uvedení 2007, vydala Opera Rara v roce 2008).

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Bellini: La straniera (2012 Mnichov Gasteig)

[Total: 10    Average: 4.1/5]

Související články


Napsat komentář