Mnichovský Don Giovanni aneb Potrestané publikum

8.7.2010 00:01 Pavel Šimáček

I když nese Mozartův Don Giovanni podtitul Potrestaný prostopášník, je v současné inscenaci Bavorské státní opery potrestáno především publikum. Don Giovanni celkem rychle a banálně zemře na infarkt, zatímco obecenstvo je nuceno sledovat klasickou ukázku německého „Regietheateru“. Odměnou budiž naděje, že v pekle neskončí, protože si prošlo více než tříhodinovým očistcem.

Úvodem si dovolím zevrubněji popsat dění na jevišti, aby měli naši čtenáři a čtenářky představu o režijním pojetí Stephana Kimmiga, jenž je ceněným činoherním režisérem (Don Giovanni byl jeho operní debut). Ještě při předehře se roztáhne opona – scénu (autorkou je Kimmigova manželka Katja Haß) představuje soustava několika kontejnerů, jaké se používají v mezinárodní přepravě. Pokud se celá scéna zrovna neotáčí, některé kontejnery se pohybují ze strany na stranu. Jejich přední stěny se během opery odklápí a odhalují různá prostředí. Po stranách je vidět jevištní techniku, popředí tvoří úzká rampa z europalet. Uprostřed ní stojí nahý stařec s povislou kůží a mastnými vlasy, třese se a kroutí do rytmu předehry. Scéna se otočí, takže spatříme kontejner s nápisem Welcome to Espaiñ. Leporello i dlouhovlasý Don Giovanni jsou oblečeni ve sportovnějších oblecích, Donna Anna v černém kostýmu. V následující hádce se Komtur dostane do kontejneru, kde Giovanni zřejmě přebývá (má na zemi matraci). Ve výšce visí promítací plátno, kde lze právě sledovat muže, jak běží dlouhým tunelem. Komtur je zastřelen.

Úvodní scéna. tato a následující fotografie pochází z generální zkoušky, interpreti jsou stejní jako při recenzované repríze – kromě Donny Anny, tu v premiérové sérii zpívala Ellie Dehn.

Leporello a Don Giovanni

Don Ottavio, Komtur a Donna Anna

Přichází Donna Elvira. Pravděpodobně hledala svého nevěrného manžela v horách, případně si zašla na ryby, neboť má na sobě kromě růžového kostýmku vysoké pohorky, na zádech batoh a v ruce tašku a rozkládací stoličku. Při árii Ah chi mi dice mai vytáhne lihový vařič a nerezový koflík a začne si připravovat (pravděpodobně) instantní polévku. Při rejstříkové árii ji Leporello pošle do jednoho z kontejnerů, co tam viděla, se nedozvíme, Leporello jí však mezitím prohrabe kabelu, ze spodního prádla vytáhne jedny kalhotky, ke kterým čichá a nakonec si je ponechá. Celou dobu předvádí kopulační pohyby.
Svatebčané hopsají a trsají do rytmu, Masetto zřejmě jen tak pro nic za nic na svatebčanky hodí podnos s plastovými kelímky. Giovanni pozve Zerlinu do jednoho z horních kontejnerů s romantickou tapetou, kde ji svádí. Donna Anna a Don Otavio po té stojí před kontejnerem plným hraček a kočárků. Vzápětí Giovanni chystá večírek, převlékl se již do zlatého obleku a šampaňskou árii odzpívá se sekáčkem v ruce. Zerlina zatím svádí Masetta v kontejneru s matrací, na které je halda šatstva. Árie končí tak, že „na to skočí“, ale zřejmě si to na poslední chvíli rozmyslí, protože po sobě začnou šatstvem házet. Vstupuje Giovanni, znovu Zerlinu svádí, večírek začíná. Přichází šlechtická trojice v lyžařském oblečení, místo škrabošek si nasazují lyžařské brýle – u Giovanniho se totiž pořádá „ledová party“ – spoře oděné ženy v kostýmech sněhových vloček eroticky tančí, kapela jakoby přiletěla z Měsíce, nad tím vším chodí od stěně ke stěně starý muž z předehry, tentokrát v kostýmu á la karneval v Riu. Vše vrcholí tancem trojice s figurínami tučňáků v lidské velikosti. Zerlina křičí (projekce zachycuje dorty, po kterých leze hmyz) a masky odkrývají svou identitu (projekce: býk bojuje s lvicí).

Pohled na scénu. Vlevo Leporello a Don Giovanni, vpravo Donna Elvira

Zerlina a Don Giovanni

Crudele?… Donna Anna a Don Ottavio

Leporello a Don Giovanni

Masetto a Zerlina

Večírek u Dona Giovanniho

Na začátku druhého dějství má Giovanni znovu jiný „look“: krátké vlasy, bílý oblek. Objevuje se Elvíra v teplákové soupravě s batohem. Na něm a na bundě má německou vlajku (v den představení vyhrálo Německo nad Argentinou). Při Deh vieni stojí Elvira mezi Giovannim a Leporellem, osahávají ji oba, občas i sebe navzájem. K „akci“ však nedojde. Po záměně Leporello/Don Giovanni se ubohý sluha musí svléct do slipů, aby dokázal, že není Don Giovanni – zřejmě ho ostatní nepoznají podle tváře. Na konci Mi tradi si Elvira omývá tvář vodou z PET lahve, aby si v zápětí na hlavu vylila její zbylý obsah. Prakticky celé druhé dějství na projekčním plátně vidíme pouliční lampy, jak se při pohledu z auta střídají jedna za druhou. Hřbitovní scéna se odehrává v kontejneru s pověšenými půlkami hovězího, zřejmě představuje chladicí box nebo jatka. Nápis na hrobě Komturově přečte Leporello z jednoho kusu dobytka. Na závěrečnou hostinu se přesuneme do luxusní kuchyně, kde Giovanni v přítomnosti několika plastových figurín vlastnoručně připravuje večeři. Na zemi si čte stařec dopisy. Komtur vkráčí v kardinálském rouchu v doprovodu kněží a vojáků. Potřese si s Giovannim rukou, ten se chytá za srdce a umírá pod kuchyňskou linkou.

Sólisté se postaví na rampu a zatímco pějí o konci prostopášníka, na horním kontejneru sedí nyní opět nahý muž a střídavě fouká do dvou větrníků. Zpěváci si připnou černé stužky a vrhnou se proti kněžím a vojákům.

Masetto s kumpány hledá Dona Giovanniho

Zerlina „léčí“ Masetta

Donna Elvira, Donna Anna, Don Ottavio, Leporello, Zerlina a Masetto.

Hřbitovní scéna – Don Giovanni a Leporello

Hostina u Dona Giovanniho – Leporello, Donna Elvira a Don Giovanni

Příchod Komtura

Smrt Dona Giovanniho

V Kimmigově režijním pojetí lze vystopovat určité myšlenky: Giovanni neustále měnící chudoby je vyvržencem dnešní globalizované společnosti (kontejnery mezinárodní přepravy), jeho život je neustálý útěk. V dnešní době by jej však za pouhé sukničkářství asi nikdo nepronásledoval. Ledová párty může znamenat jak konzumní společnost, která již neví, co si vymyslet pro pobavení, tak fakt, že nálada na večírku je „na bodu mrazu“ – podobně jako při hřbitovní scéně. Kočárky a hračky Donny Anny symbolizují svět jejího dětství, se kterým se jen nerada a zdráhavě loučí. Nahý muž může být jak zestárlý Giovanni, tak symbol člověka – smrtelného tvora, anebo úplně něco jiného. To jsou však jen jednotlivé nápady, s nimiž režisér dál nijak nepracoval. Často dokonce nechal účinkují jen stát na úzké dřevěné rampě, kde zpívali čelem k publiku, lomili rukama a předváděli další stokrát viděné pohyby. Osobně vůbec nejsem proti modernizačním výkladům oper, konkrétně např. Don Giovanni Jany Kališové z pražského StD mi přišel poměrně zdařilý, podobně když hostovalo SND před pár lety v Praze. Kimmigův Giovanny byl jen otravný a nudný. Po skončení prvního jednání se v hledišti rozlehlo velice hlasité bučení. O přestávce obecenstvo o inscenaci živě diskutovalo, pán sedící nedaleko mne téměř křičel, že je to největší sr…, kterou kdy viděl, neuvěřitelná drzost a že nechápe, jak mohli zpěváci toto pojetí přijmout.
Poněkud šedé a nevýrazné mi přišlo i hudební pojetí Kenta Nagana (při příchodu jej uvítal dlouhý potlesk – publikum mu tak vyjadřovalo sympatie ve sporu s vedením opery. Čtěte zde). Orchestr hrál spolehlivě, ale pořád stejně, bez větších změn dynamických v jakémsi unaveném tempu – již od předehry. Interpreti však odvedli výkony světové úrovně. Mariusze Kwieciena jsem již jednou jako Dona Giovanniho slyšel (před pěti lety ve Vídni) a ani teď nezklamal. Na jedné straně dokáže být sebejistý a sobecký, na patřičných místech (Deh vieni) však projeví cituplnou lyriku. Výslovnost v rychlé šampaňské árii byla příkladná, což se vždy nestává. Jeho sluhu zpíval Alex Esposito, méně hřmotné než bývá u Leporella zvykem. Pavol Breslik sklidil za svůj výkon jeden z největších aplausů, roli zvládá technicky naprosto spolehlivě, moc pěkná jsou jeho kultivovaná piana. Mladý Levente Molnár byl „správně“ rozdrážděný, ale ne přitroublý, Masetto a Komtur Philippa Ense zase dostatečně „dunící“.
Podobně vyrovnaná byla i ženská část ansámblu: Anja Harteros zvládla všechny koloratury včetně výšek, přitom disponuje sytou spodní polohou. Uškodilo jí (ale i ostatním) dirigentovo pojetí: tak třeba Or sai chi l´onore zazpívala moc pěkně, ale v nemastném neslaném tempu bez jakéhokoliv dramatického náboje. Po Non mi dir ji publikum ocenilo dlouhým potleskem a voláním. Maija Kovalevska pěkně vyjádřila rozpolcenost Elviry mezi láskou a vztekem (skvělá árie Mi tradi). Laura Tatulescu podala solidní výkon pěvecký i herecký. U účinkujících je třeba ocenit i jejich fyzičku, kterou prokázali při lezení po žebřících na kontejnerech.
O prodlouženém víkendu bylo v Mnichově na opeře i několik návštěvníků a návštěvnic z Česka. Před představením jsem v davu zahlédl i jednoho spolupracovníka našeho webu, o přestávce se setkal s jednou z diskutujících a druhý den si vedle mne v restauraci sedla jistá česká sopranistka. Budu rád, pokud se také podělí o zážitky z této produkce.

PS: Na níže uvedené internetové stránce naleznete i upoutávku k inscenaci. Bavorská státní opera je uveřejňuje ke každé produkci.

Wolfgang Amadeus Mozart:
Don Giovanni
Dirigent: Kent Nagano
Režie: Stephan Kimmig
Scéna: Katja Haß
Kostýmy: Anja rabes
Video: Benjamin Krieg
Sbormistr. Andrés Máspero
Bayerisches Staatsorchester
Chor der Bayerischen Staatsoper
Premiéra 31. října 2009 v Národním divadle Mnichov
(psáno z reprízy 3 července 2010)

Don Giovanni – Mariusz Kwiecien
Komtur – Philip Ens
Donna Anna – Anja Harteros
Don Ottavio – Pavol Breslik
Donna Elvira – Maija Kovalevska
Leporello – Alex Esposito
Zerlina – Laura tatulescu
Masetto – Lavente Molnár

www.staatsoper.de

Související články

Komentáře: 5

Anonymous dne 7.7.2010 v 23:13

Tuto recenzi jsem ocekaval s jeste vetsim zajmem, kdyz se jiste pravem rozcilena Leonora3 vyjadrila v komentari pod clankem o potizich KN o tomto predstaveni "bol to hnus." Nejsem zdaleka zadny puritan, on the contrary, ale tahle inscenace vypada spis jako Porn Giovanni a obecenstvo muselo byt sokovano. U foto Prichod Komtura je videt cirkevni hodnostar. Pavle, jak se dostal do teto produkce a jakou tam mel ulohu? KN bude mit v Mnichove horke leto. O to vreleji bude privitan v zari v Montrealu na zahajeni dalsi sezony L'Orchestre symphonique.

Chtel jsem tohle doporucit jedne navsteve z Montrealu v Praze (do Mnichova je blizko), ale nastesti se opozdila a byla tohohle usetrena. Poslu ji v Praze na Hello Dolly, na tom se snad neda moc zkazit.

Ted si dam double scotch, abych ztravil toto uprimne napsane podvecerni cteni.

VT

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Pavel Šimáček dne 8.7.2010 v 06:17

Milý VT,
u toho Komtura – biskupa moc smyslu nehledejte. Prostě přišel Annin otec (pokud si vzpomínám, v titulcích Komtura označovali jako Annin otec) převlečený za biskupa. Vzhledem k té suitě, co měl s sebou, by byla možná interpretace, že Giovanniho k infarktu dohnaly usměrňující síly společnosti (tj. církev a armáda), ale to by se dnes asi nestalo.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Khail dne 8.7.2010 v 07:34

Bylo to naturalistické, ale odráželo to naši dobu a naše vnímání hříchů … Prostě dobrá moderní produkce.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 8.7.2010 v 07:52

Po přečtení obsáhlé recenze i dosavadních komentářů bych tím spíš chtěl mnichovského Giovanniho vidět! VD

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 8.7.2010 v 20:37

Leonora3:
Po napisani prvej reakcie na toto predstavenie (k clanku o Kent Naganovi) som uz trochu vychladla, ale text a fotografie z tejto recenzie mne to zas vsetko pripomenuli. Viem, ze hranice tolerancie mame vsetcia niekde inde, ale ozaj nemozem suhlasit s tym, ze to bola dobra moderna produkcia. Vizualne to bolo az na hraniciach perverznosti. Samozrejme, kazdy obraz si mozete nejak vysvetlit, napr."ledovou party" s Giovannim s tucniakmi. Preco tucniaci a nie napr. tulene alebo nieco ine? Tucniakov som uz videla v Landestheatru v Salzburgu. Tucniaci boli Papageno s Papagenkou, ale ti aspon boli vtacnici a ( a pokial viem, tucniak nie je cicavec (savec) ale patri do rise vtakov). Nepripadalo mi to az tak vtipne, ale obecenstvu sa to pacilo naramne.

Otaznikov by bolo hodne, V.Tom sa spytal, preco bol Komtur kardinal? Ozaj preco? Preto, ze je to otec Donny Anny a hriechy a poklesky cirkve su dnes oblubenym tercom spolocnosti? Kto vie.
Minuly rok som v lete videla v Caracallovych kupeloch Toscu a kardinalom bol i baron Scarpia. Preco a aku to malo logiku, policajny prefekt v sutane kardinala?
A takych hadaniek bolo i tu dost, a nad vsetkym kraloval neporiadok a spina slumu. Nad pribehom Giovanniho dalsie a dalsie pribehy. Napr. chameleonsky exot, na zaciatku nahy stary muz (dalsia oblubena sucast inventaru modernych reziserov), ktory onedlho vystupil ako transvestita, a potom zas ako niekto iny, az na zaver ako infantilny stary muz s detskymi zabavkami. Ale dost tohto lamentu o rezii.

Po hudobnej stranke ma to dostalo,
solisti svojimi vykonmi predviedli velky kus emocii napriek tomu, co museli predvadzat na scene. Klobuk dolu! Prvy krat som pocula Anju Harteros a Pavla Breslika.Oboja boli bajecni. Zvlast som bola zvedava na Breslika a superlativy, ktore som citala o nom v amer. novinach nijak neprehanali.
Inak temer vo vsetkom suhlasim s recenzentom, len pri hudobnom hodnoteni, by som tak prisna nebola.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.