Moc je nejsilnější afrodiziakum aneb Agrippina od Carsena ve Vídni

Do Theater an der Wien se vrátili Nero, Poppea, Ottone, navíc přibyli i Agrippina a Claudius, příslušníci julsko-klaudijského rodu, který ovládal panovnický trůn v Římě od počátku císařství. Na začátku této divadelní sezony byl císař Nero a Poppea hlavními postavami Monteverdiho Korunovace Poppei, teď jsou důležitými postavami i v příběhu Agrippiny mladší, antihrdinky ze stejnojmenné opery Georga Friedricha Händela, která baví publikum ve vtipné režii Roberta Carsena.

Dramma per musica in tre atti, Hudební drama ve třech aktech Agrippina pochází z rané Händelovy tvůrčí etapy a je jedním ze dvou operních děl, která měla premiéru během tříletého pobytu v Itálii. I když podle výzkumů většina partitury vznikla zřejmě ještě před příjezdem do Benátek, kde byla opera poprvé uvedena 26. prosince 1709 v Teatro di San Giovanni Grisotomo, které patřilo do majetku rodiny kardinála Vincenza Grimaniho. Dílo vzniklo nejen na přímý popud a objednávku toto vzdělance a diplomata, ale Vincenzo Grimani je i autorem výtečného operního libreta. Vincenzo Grimani jako diplomat ve službách rakouského císaře Josefa I. vytvořil libreto, které je plné satirických ostnů a výpadů, které kritizují poměry papežského dvora i samotného papeže Klemense XI.

Vincenzo Grimani (foto Albion Prints)
Vincenzo Grimani (foto Albion Prints)

Podle historiků libreto obsahuje mnohé narážky na tehdejší situaci na španělském dvoře s četnými peripetiemi nástupnictví, do kterých tehdejší papež velmi aktivně zasahoval.  Samotná libretní látka byla operními básníky již předtím vícekrát použita, většinou se však pozornost spíše soustředila na Nerona jako krutovládce se zachycením jeho vztahu ke dvěma manželkám – Octavii, kterou zavrhl a nechal zavraždit, a pak k vášnivému vztahu s Poppeou, která těhotná zemřela po kopnutí císařským manželem zřejmě na vnitřní krvácení. Grimaniho libreto stylově i dramaturgií navazuje na libreto Monteverdiho Korunovaci Poppei, setrvává též ve výsměšném a ironickém tónu a výstavba se soustředí na systém intrik, které ruší jedna druhou. Libretisté nejen těchto dvou oper vycházeli ze dvou běžně dostupných antických literárních památek, které se hojně právě dějinami prvních císařů zabývaly, a to včetně mnoha pikantních detailů. Suetoniovy a Tacitovy historické spisy jsou nepřebernou zásobárnou příběhů z dějin císařského Říma. Sedm postav z libreta má své historické vzory, oba římští historikové letmo zmiňují i propuštěnce Pallanta a Narciseho ve službách císařovny. Jen osmá, epizodická postava sluhy (Lesbo) je připsána z básníkovy fantazie. Situace opery jsou však zcela vymyšleny, ale opírají se o tradované představy o zmiňovaných historických postavách. Základem zápletky jsou milostné vazby a zároveň s nimi kolidující boj o moc. V případě Grimaniho libreta Nero touží po trůnu, Agrippina touží dosadit na trůn svého syna z prvého manželství Nerona (a zabránit tak přirozenému nástupnictví Claudiova syna Brittanica, který ovšem v opeře nevystupuje), krásná a bohatá aristokratka Poppea touží po Ottonovi i vstupu do císařské rodiny, Ottone touží více po Poppei, ale ani trůn by nebyl k zahození. Když se císař Claudius, zachráněn Ottonem, vrací do Říma, hra intrik se rozběhne na plné obrátky.

Výchozí situace libreta je nosná a dosti často opakovaná v italské libretistice (obdobnou situaci nalezneme například v Mozartově opeře Mitridate, Re di Ponto): zpráva, že vládce zemřel, se ukáže jako falešná, ale mezitím příslušníci jeho rodiny podnikají intriky k zajištění nástupnictví na trůn. Georg Friedrich Händel, který operu zkomponoval ve svých třiadvaceti letech, se stejnou látkou zabýval již ve své druhé opeře Die durch Blut und Mord erlangte Liebe oder Nero (Krví a vraždou dosažená láska aneb Nero v seznamu skladatelových skladeb jako HWV 2), která byla provedena v únoru 1705 v Theater am Gänsemarkt v Hamburku na německé libreto Friedricha Christiana Feustkinga.

Georg Friedrich Händel (foto Balthasar Denner)
Georg Friedrich Händel (foto Balthasar Denner)

Bohužel hudba opery se nedochovala, ale je znám text díla z pera libretisty, který také napsal libreto první Händelovy opery Almira. Příběhy z císařských dějin byly velmi populární a skladatel se k nim ještě později vrátil v jedné ze svých nejúspěšnějších oper Giulio Cesare in Egitto (Julius Caesar v Egyptě), kde hlavními postavami jsou Caesar a krásná Kleopatra, která také dokáže opravdu šikovně intrikovat a svádět. Agrippina jako postava ovšem nebyla samozřejmě v dějinách světové libretistiky tak populární jako Poppea nebo Kleopatra. Z nejznámějších děl, ve kterých se objevuje, jmenujme především velkou historickou operu Nero (Hamburk 1879) Antona G. Rubinštejna, kde vystupuje také Poppea, opera Joana Manéna Acté (též Nero und Akté, Karlsruhe 1928) a jako epizodní postava v závěrečné části operní trilogie Orpheus v trilogii Giana Francesca Malipiera Die Orpheide (Orfeida, 1925).

Händelova opera uvedená na začátku sezony 1709 slavila obrovský úspěch, dosáhla sedmadvaceti představení, což bylo na svoji dobu a na skutečnost, že šlo o skladatelského nováčka na italském jevišti, převratné číslo. Skladatel měl k dispozici pro nastudování soubor vynikajících, zavedených pěvců v čele s Margheritou Durastanti, se kterou pak spolupracoval i v Londýně. V prvém uvedení byla role Nerona svěřena kastrátovi a roli Ottona interpretovala altistka.

Margherita Durastanti - karikatura (foto en.wikipedia.org)
Margherita Durastanti – karikatura (foto en.wikipedia.org)

Současná tendence je spíše svěřit oba party kontratenoristům. Přes velký premiérový úspěch se dílo příliš dlouho neudrželo na italských jevištích, kolem roku 1712 přišla zásadní změna vkusu a dílo se stalo rázem zcela nemoderním. Doloženy jsou dvě další nastudování v Neapoli (1713) a v Hamburku (1717 nebo 1718 a pak 1722). Ve dvacátém století se dílu vyhnula první vlna händelovské renesance, v Halle byla uvedena v roce 1943 v německém znění H. Ch. Wolffa. Na händelovských slavnostech se znovu nastudovala roku 1952. Vzkříšena pro moderního diváka byla až inscenacemi v Lipsku (1959), Darmstadtu a Londýně (obojí 1965), Curychu (1970 v titulní roli Lisa della Casa) a na přelomu sedmdesátých a osmedesátých let v několika inscenacích na německých jevištích (Altenburg, Výmar, Erfurt a Halle). V anglické inscenaci roku 1982 (Brighton a Londýn) Agrippinu ztvárnila Felicity Palmer a v Kolíně nad Rýnem roku 1985 Barbara Daniels.

Barbara Daniels (foto pbase.com)
Barbara Daniels (foto pbase.com)

Dílo bylo v osmdesátých letech mimo jiné také uvedeno na festivalech staré hudby v Schwetzingenu a švédském Drottningholmu. Rozšíření díla také pomohlo několik studiových nahrávek pod špičkovými dirigenty staré hudby například Nicholase McGegana a Johnem Eliotem Gardinerem na počátku devadesátých let dvacátého století. Vzhledem k tomu, že part titulní postavy není posazen zvláště vysoko, je přístupný i mezzosopranistkám s kvalitním vyšším rejstříkem a schopnostmi ozdobného zpěvu. Čechy poznaly Händelovu Agrippinu v pěkné putovní inscenaci souboru Combattimento Consort Amsterdam a dirigenta Jana Willema de Vriend v jediném představení (25. října 2004 ve Stavovském divadle). V Theater an der Wien byla již opera uvedena koncertně v září 2009 pod taktovkou Alana Curtisa se souborem Il Complesso Barocco s Alexandrinou Pendatchanskou (dnes Alex Pendou) v titulní roli a známým kontratenoristou Iestynem Daviesem jako Ottonem.

Režisér Robert Carsen přesunul děj z antiky do současnosti, ale s četnými odkazy na fašistickou éru v Římě. Zásadním vodítkem je vybrané scénografické prostředí, dané frontální architekturou římského paláce Palazzo della civilita italiana, jež byl postaven na popud samotného Benita Mussoliniho a měl být centrální budovou plánované světové výstavy v Římě. Stavba po válce ale nebyla příliš využívána, opakovaně se ale stala filmovou kulisou například pro filmy Federica Felliniho.

G.F.Händel: Agrippina - Mika Kares (Claudio), Ensemble und Statisten - Theater an der Wien 2016 (foto © Werner Kmetitsch)
G. F. Händel: Agrippina – Mika Kares (Claudio) – Theater an der Wien 2016 (foto © Werner Kmetitsch)

Velmi účelná pohyblivá stavba Gideona Daveye je optickou dominantou ve všech scénách a její proměny zajišťuje především světelná režie a textilní závěsy. Kostýmy téhož tvůrce se soustředí na současnou módu a černé uniformy nápadně připomínají italskou fašistickou minulost … Režisér ironizuje nejen italské společenské stereotypy, jako je obsedantní nakupování značkového zboží, nošení kabelek velkých módních domů nebo především úporná snaha udělat dojem v každé situaci (fare una bella figura). Carsenova satira se ale nevztahuje jen na italské poměry, celosvětová manipulace diváky médii se opakuje ve více jeho režiích. Pro tohoto režiséra je typická i silná individualizace jednotlivých charakterů a z režie je zřejmá soustředěná příprava s jednotlivými zpěváky na budování charakterů. Pro inscenaci měl k dispozici řadu znamenitých pěvců s hereckými schopnostmi.

G.F.Händel: Agrippina - Mika Kares (Claudio), Ensemble, Statisten - Theater an der Wien 2016 (foto © Werner Kmetitisch)
G. F. Händel: Agrippina – Mika Kares (Claudio) – Theater an der Wien 2016 (foto © Werner Kmetitisch)

V titulní roli vystoupila irská mezzosopranistka Patricia Bardon, která party Händelových oper zpívá často. Jen v Theater an der Wien se představila již v Partenope a Radamistovi. Agrippinu buduje stejně jako ostatní představitelé v inscenaci prostředky určité nadsázky se zdůrazněním rysů moderní elegantní ženy, v jejíchž rukou spočívá moc a zároveň chce být žádoucí. Moc zvyšuje chuť na sex a jeden milenec nestačí. Vokálně pěvkyně ovládá händelovský styl velmi dobře, part není příliš ozdobný, ale vyžaduje schopnost dramatických afektů. K její důrazné, často komediální pohybové kreaci, vytváří adekvátní pěveckou složku, ve které se ovšem nevyvarovala několika opakovaných tlaků při vytváření vysokých tónů nebo přechodu ze středního do vyššího rejstříku. Její sólový taneček sexuálně velmi aktivní císařovny se dvěma členy císařské ochranky na konci árie ve třetím dějství je ovšem okouzlující.

S pěvecko-hereckými kreacemi Danielle de Niese mívám vždy většinou jako divák a recenzent potíže. Sopranistka exotického zjevu australsko-amerického původu je velmi oblíbená u publika a také vídeňské publikum jí to dávalo zřetelně poznat. Bohužel její příjemně témbrovaný hlas vykazuje stále stejné problémy, střední poloha nezní zvláště oslnivě. Některé hlásky nejsou doartikulované, část tónů nezní zcela čistě a v bězích je slyšitelné přidýchávání, které ruší plynulost.

G.F.Händel: Agrippina - Patricia Bardon (Agrippina), Danielle de Niese (Poppea) - Theater an der Wien 2016 (foto © Werner Kmetitisch)
G. F. Händel: Agrippina – Patricia Bardon (Agrippina), Danielle de Niese (Poppea) – Theater an der Wien 2016 (foto © Werner Kmetitisch)

Pro mě největší závadou je ovšem její herecký styl, tedy její sacharinově sladké přehrávání. Činoherní a operetní bardi pro to mají hezký český výraz “mrckovatění”. Snad je to způsobeno jejím velmi časnými začátky v show americké televize v teenegerovském věku, že hraje spíše pro diváky do hlediště než s partnery v souhře, s únavnými variacemi stereotypních výrazů a pohybů. Její herectví stále připomíná prostředky jihoamerické mýdlové opery. Navíc věk již poněkud pracuje proti jejímu hereckému stylu.

Nejkvalitnější pěvecké výkony večera tak trochu nečekaně předvedli dva kontratenoristé. Italský kontratenor Filippo Mineccia nadchl svou úžasnou kantilénou i belcantovým stylem v roli Ottoneho. Hlas vynikne jak v rychlých ozdobných pasážích, tak v pomalých áriích, které dokáže zpěvák rozvíjet do nečekaně krásného zvuku i výrazu. Opravdu překvapil Jake Arditi, člen Junges Ensemble Theater an der Wien, který vytvořil s tímto souborem v roce 2014 v Kammeroper titulní roli v Händelově Rinaldovi.

G.F.Händel: Agrippina - Jake Arditti (Nerone) - Theater an der Wien 2016 (foto © Werner Kmetitsch)
G. F. Händel: Agrippina – Jake Arditti (Nerone) – Theater an der Wien 2016 (foto © Werner Kmetitsch)

Tvoří svého mladistvého Nerona velmi světlým kontratenorem. Hlas je posazen opravdu vysoko, ale má velmi nevšední barvu. Spolu s výborným hereckým projevem jde o výjimečnou kreaci mladého pěvce. Pro postavu Claudia bychom si mohli představovat možná pohyblivější bas než má Fin Mika Kares, který ve své postavě otevřeně paroduje Silvia Berlusconiho včetně jeho slabosti pro dospívající dívky.

G.F.Händel: Agrippina - Mika Kares (Claudio), Jake Arditti (Nerone), Statisten - Theater an der Wien 2016 (foto © Werner Kmetitsch)
G. F. Händel: Agrippina – Mika Kares (Claudio), Jake Arditti (Nerone) – Theater an der Wien 2016 (foto © Werner Kmetitsch)

Budí ovšem strhujícící dojem, když se ze směšného obstarožního milovníka rázem změní v krutého a mstivého vládce ve scéně s Poppeou. Oba dva propuštěnci a milenci Agrippiny předvedli hned na úvod pánský striptýz a ukázali, že i sportovní postava se dá v opeře dobře uplatnit. Ostatně těl v plavkách obojího pohlaví je v celé inscenaci dost, protože druhé dějství je přeneseno do císařských lázní. Velmi mužně působí zjev i hlas australského basbarytonisty Damiena Passe (Pallante), barva hlasu třetího kontratenoristy večera, Toma Verneye již není tak příjemná (představitelsky je velmi dobrý). Ale oba odvedli velmi spolehlivé výkony. Zásadním přínosem večera bylo nádherné a temperamentní hudební nastudování Thomase Hengelbrocka s opulentním zvukem ve výborné vyváženosti. Orchestr Balthasar Neumann Ensemble hraje s ohromnou energií a zároveň díky dirigentovu citu v přesvědčivé a nuancované spolupráci se zpěváky.

Carsenova interpretace Agrippiny jako komediálního dramatu s tragickým závěrem (ten se ale týká jen několika posledních sekund inscenace, překvapí, ale zásadní význam na vyznění představení již nemá) je zábavná a představuje další skvěle zvládnutou režii s oblíbenou akcentací jeho režisérských motivů: moc – sex – manipulace.

Hodnocení autora recenze: 85%

Georg Friedrich Händel:
Agrippina
Hudební nastudování a dirigent: Thomas Hengelbrock
Režie: Robert Carsen
Scéna: Gideon Davey
Světlo: Robert Carsen, Peter van Praet
Video: Ian Galloway
Dramaturgie: Ian Burton
Balthasar Neumann Ensemble
Premiéra 18. března 2016 Theater an der Wien
(psáno z reprízy 20. 3. 2016)

Agrippina Patricia Bardon
Nerone – Jake Arditti
Poppea – Danielle de Niese
Ottone – Filippo Mineccia
Claudio – Mika Kares
Pallante – Damien Pass
Narciso – Tom Verney
Lesbo – Christoph Seidl

www.theater-wien.at

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Hodnocení

Vaše hodnocení - Händel: Agrippina (Theater an der Wien)

[yasr_visitor_votes postid="205419" size="small"]

Mohlo by vás zajímat