Moravský podzim skončil. Ovacemi i příslibem do budoucna

Naplněné Janáčkovo divadlo se v pátek 16. října mohutným aplausem rozloučilo s osmačtyřicátým ročníkem festivalu Moravský podzim. Závěrečný večer s překvapující a odvážnou dramaturgií byl vyvrcholením celého brněnského oslavování hudby a prokázal, že ani takto velký projekt se nemusí bát pootevřít pomyslné dveře soudobému umění, aniž by přitom ztratil přízeň obecenstva. Dvoutýdenní pestrobarevný program překypující nápady na protnutí hudby s dalšími uměleckými světy se uzavřel tam, kde jej Česká filharmonie na zahajovacím koncertě otevřela (recenzi z něj najdete zde); tentokrát se však hlavní úlohy zhostila domácí Filharmonie Brno s programem hodným zvýšené pozornosti.

Otvíracím kusem večera se stala Debussyho Rondes de printemps z cyklu Images pour orchestre. Filharmonici pod taktovkou estonského dirigenta Olari Eltse hned v úvodu předvedli pestrou škálu svých barevných možností, kterých se v impresionistických „malbách“ francouzského skladatele vyskytuje nemálo. Orchestr se představil ve vynikající formě, Eltsovi se podařilo velice plasticky vystihnout i ty nejjemnější dynamické přechody. Za zmínku stojí i moc hezké tónování, kdy hudba skutečně dávala vzpomenout na bohatou inspiraci v umění výtvarném.

Nepřetržitý tok Debussyho barvitých modulací se ukázal jako důmyslný dramaturgický tah. Po tomto krátkém úvodním kuse se totiž na jevišti ukázala pravděpodobně nejočekávanější hvězda festivalu, skotský perkusionista Colin Currie. Jeho univerzální muzikalita dostala neobyčejně velký prostor v jednověté Symfonii č. 4 pro bicí nástroje a orchestr Erkki-Sven Tüüra, nesoucí podtitul Magma. Strhující opus nabitý energií a nápady představil rezidenčního skladatele letošního ročníku jako mistrného tvůrce překypujícího invencí barevnou i rytmickou. Úvodní část tohoto v České republice premiérovaného díla z roku 2002 jako by stylově navazovala na rozplývavost francouzského impresionismu z úvodu večera, čeřícího vody hudebního konzervatismu na počátku minulého století. Vzápětí se ale ke slovu dostala drásající živelnost kompozice, mající své vyvrcholení v sólovém partu, kde Currie publikum svým magmatickým v(í)řením doslova uhranul.

Jeho precizní hra, prostupující celou kompozicí, byla hnací silou výkonu celého orchestru, který mu pod nadmíru přesvědčivým vedením Olari Eltse vytvářel velice stabilní oporu. Přestože by se našlo pár míst, kde si náročná partitura vyžádala několik drobných rytmických nepřesností, energie všech zúčastněných byla skutečně nevídaná. Symfonie překypovala nápady jednak díky pestré témbrovosti perkusí prostřídaných v bicím partu a orchestrálním polytonálním předivem, jednak díky vlivu nonartificiálních hudebních žánrů (reminiscence na rockovou minulost skladatele z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let).

Tüürova kompozice byla jednoznačným vrcholem večera a zároveň vynikajícím přechodem od Debussyho barvitého stínování k syrové živočišnosti opusu zakončujícího celý večer. Tím se stalo Svěcení jara, skladba uzavírající devatenácté století a otevírající novou hudební epochu, jejíž premiéra v pařížském Théâtre des Champs-Élysées z roku 1913 vyvolala pravděpodobně jeden z největších skandálů hudebních dějin. I přesto, že od vzniku skladby uplynulo již více než století, ona sama neztratila nic ze své síly a přesvědčivosti. Obraz starodávného pohanského rituálu, během něhož dojde k obětování mladé dívky bohu Jara, působí patřičně sugestivně i bez taneční akce, jež sama o sobě ovšem nebyla o nic méně revoluční než Stravinského hudební zpracování. Jedná se o interpretačně velice náročnou skladbu, zejména kvůli častému střídání metra a dalším rytmickým záludnostem. Právě v těchto oblastech bylo místy slyšet nejistotu, zejména ze stran dechové sekce orchestru. Smyčce naproti tomu působily velice jistě a přesně. Osobně bych si ale dovedla představit větší ostrost ve frázování, protože právě ta ztělesňuje a zároveň vyvolává extatičnost tohoto epochálního díla. Přes tyto drobné nedostatky se však jednalo o nadprůměrný výkon.

Festivalové dění  bylo uzavřeno se ctí a velkým úspěchem. Příležitostí pro rozšiřování obzorů není nikdy dost, a Moravský podzim v tomto ohledu zaujal na české (nejen) hudební scéně jednu z čelních pozic. Snad můžeme brát letošní mimořádně nápaditou koncepci festivalu za příslib do budoucna, protože pokud to tak je, nezbývá než se s napětím a očekáváním těšit na to, co přinese ročník příští.

Hodnocení autorky recenze: 85 %

Moravský podzim 2015
Dirigent: Olari Elts
Colin Currie (bicí nástroje)
Filharmonie Brno
16. října 2015 Janáčkovo divadlo Brno

program:
Claude Debussy: Jarní ronda (z cyklu Obrazy)
Erkki-Sven Tüür: Symfonie č. 4 „Magma“ pro bicí nástroje a orchestr, česká premiéra
Igor Stravinskij: Svěcení jara

www.mhf-brno.cz