Opera PLUS - váš informační portál o opeře, baletu a vážné hudbě
Dokumenty z Mozartova života – dopisy, vzpomínky přátel, portréty, to jsou věci, které mají už dlouhou dobu v hledáčku historikové. Takže, když ve Státním archivu ve Vídni nedávno objevili nový dokument s Mozartovým jménem, bylo to překvapivé. Dokument popisuje, jak Mozartův přítel, aristokrat a svobodný zednář princ Karl Lichnowsky soudil Mozarta pro jeho dluh a vysoudil na něm 1 435 zlatých a 32 krejcarů v rakouské měně (téměř dvojnásobek tehdejšího ročního Mozartova příjmu). To se stalo několik týdnů před skladatelovou smrtí. Soud pravděpodobně vycházel z půjčky 1000 tolarů v pruské měně z 2. května 1789, kterou Mozart získal, aby se mohl dostat z Berlína, kde působil jako učitel hudby, zpět do Vídně. Je-li to pravda, osvětluje to velmi jasně důvody Mozartovy těžké deprese na sklonku života a skutečné příčiny jeho smrti.
„Nález nám dává konkrétní obraz ukrutné bídy, ve které Mozart žil poslední dva a půl roku svého života,“ řekl jeden z vědců, který se studiem rozsudku o dluhu zabývá. Mozart psal o své finanční tísni v dopisech. Byl v nich záměrně teatrální? Liboval si v v popisování těžké finanční situace? „Bez vaší pomoci zahynu…“ napsal Mozart jinému zednáři, svému příteli Michaelu Puchbergovi v červenci 1789. Tedy po návratu ze své poslední cesty. Výzkum dlužního úpisu a rozsudku ukazuje, že Mozart byl před svou smrtí opravdu ve velké finanční tísni.
Související články
Komentáře: 37
Napsat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni:Před prvním přidáním svého komentáře se musíte zaregistrovat:
24. května 1912 se narodila australská sopranistka Joan HAMMOND (+26.11.1996)
- J. Charypar: Útěk novinářských posluchačů už před skladbou je prostě ostuda. Pochybuji, že většina z nich projevila...
- mlady posluchac: Já bych sílu médií, které spoluutváří obecné povědomí rozhodně nepodceňoval. Před Mahlerem, který si...
- vittorio: Pana Přibyla jsme slyšeli v Daliborovi živě několikrát,byl úžasný takový spinto tenor se dnes tady živě už...
- Martin Kovar: „vážná hudba, balet a opera jsou žánry označované za snobské, menšinové“ Klasická hudba...
- erwin: Jen pro přesnost, neboť se obávám jisté dezinterpretace mnou zmíněného – Moji barbaři nebyli míněni...
- Viktor: A to jsem ještě zapomněl na tu diskutovanou sekeru. Škoda, že se Rocc nenechal inspirovat jedním ze slavných...
- Viktor: Tohle já beru. Problém je v tom, že když někdo prohlásí něco, co neodpovídá skutečnosti, výsledek je sice...
- Boris Klepal: Mně skutečně nevadí, že si někdo myslí něco jiného, ale měl by argumentovat a ne překrucovat fakta, pro...
- Tom: Je zvláštní, jak hodně funguje u prostého čtení textu projekce vlastního očekávání a vkládání významů, které v...
- Tom: Víte co, já myslím, že p. Klepal to nenapsal zle, prostě že by to stálo za podrobnější rozbor, možná trochu...
Kauza FOK: Otevřený dopis primátorovi Svobodovi
Otevřený dopis panu Bohuslavu Svobodovi, primátorovi hlavního města Prahy Vážený pane primátore, s obavami...
VíceEdita Gruberová znovu na Pražském jaru
Jiří Bělohlávek převzal Řád britského impéria
Ke změnám na Ministerstvu kultury
Přijde nová neřízená střela?
Půčka od Lichnowského je známým faktem (včetně soudního řízení) a Mozart si ji zřejmě vzal také proto, aby peníze ve Vídni prezentoval jako svůj výdělek z cesty do Německa. Navíc po Wolfgangově smrti kníže Lichnowsky dluh Konstanzi odpustil. A Mozart žil v takové bídě, že v roce 1791 byly jeho příjmy nejvyšší od doby, co se přestěhoval do Vídně. Že ani tak Mozartova platební bilance nebyla kladná, je už věcí jinou. Takže ať žijí mozartovská klišé, podporující ideální obraz nepochopeného a Vídní zcela zavrhnutého geniálního umělce. Lukáš V.
Ano, o oné půjčce se ví již od roku 1994. Ovšem zdá se, že se nyní stalo mozartovským klišé spíš to, že se tvrdí, že se Mozart měl ve Vídni vlastně královsky a byl tam všeobecně uznávám, jak naznačuje Lukáš V. Neb nechci papouškovat cizí myšlenky, odkazuji na recenzi Braunbehrensovy knihy Mozart ve Vídni z pera Tomislava Volka, vyšla v roce 2006 v časopise Hudební věda a dostupná je i na internetu.
Mne zaujala věta: "V každém případě se potvrzují dohady o tom, že hlavní příčinou Mozartovy smrti byla neutěšená finanční situace, která ho zničila." Dá se umřít hlady, protože není na jídlo, na nemoc, protože není na léky, ale na neutěšenou finanční situaci…? Avšak to nechme být, není to moc radostné téma pro sváteční čas
O Mozartově výpůjčce od Lichnowského (a od jiných) se ví dávno, najdete ji rozhodně ve faktografii "Mozart. Die Dokumente seines Lebens", Leipzig 1961, což není "nedávná doba". Bída a chudoba? Mozart pořádal plesy, jezdil ve vlkastním kočáře taženém šestispřežením koní (to bylů naprosto pobuřující luxus), atd…Rakouští historikové koncem 80. let spočítali, že Mozart vydělával ročně v přepočtu až 1,2 milionu šilinků. Každopádně neuměl vůbec hospodařit a jeho rozhazovačnost byla pověstná (jak dokládá např. jeho korespondence s otcem, i jeho charakteristika, podaná Melchiorem Grimmem v dopise Leopoldu Mozartovi).
Uslzeně idealistický obraz Mozarta, který pracuje s hypotézou "uštvání" génia k smrti (téma jako z agáty Christie) byl z výdělečných důvodů inspirován jeho vdovou (jen "tragický" Mozart byl zajímavý). Mozart měl nějakou chronickou chorobu, která se projevovala již delší dobu a na její zhoršení nakonec zemřel.
"Přivlastňovaný Mozart" – dávno důvěrně známý fenomén. A tak známe "pražského", "německého", "vídeňského", "salzburského" … atd. Mozarta. Jedno z mála míst, které si jej nepřivlastňuje, je Paříž, z níž, jak známo, byl v podstatě vypuzen. Německý a pražský Mozart je založen na tvrzení, že skladatel byl ve Vídni přehlížen a zneuznán, zatímco Německo (popř. Praha) poznaly jeho genialitu a podle toho s ním zacházely za což opět on Německo (Prahu…) vroucně miloval a byl tam štastný.
To vyvraceji jeho vlastní dopisy – zmíním se jen od dopise Gottfriedu von Jacquinovi z r. 1787, v němž častuje sžíravou kritikou pražský divadelní personál a Prahu vůbec a nemůže se již dočkat , až zase bude zpět ve Vídni.
Možná bychom měli říci, o které etapě Mozartova života hovoříme. Z recenze, na kterou upozorňuji výše, vybírám:
Vyraziv do lítého boje proti údajné "Verarmungslegende" dosavadní mozartovské literatury Braunbehrens donekonečna opakuje, že Mozartovy příjmy ve Vídni byly ve skutečnosti veliké. Tato interpretační tendence se u něho projevuje i tím, jak při svých "výpočtech" oněch příjmů silně nadsazuje. Když vypočítává Mozartův roční výdělek plynoucí z výuky hry na klavír, jednoduše předpokládá, že každý z žáků bral a platil hodiny od 1. ledna do 31. prosince.
V kapitole "Takové jsou všechny" se výmysly o Mozartových vysokých výdělcích promítnou do výroku "…přišla nová operní objednávka, zaplacená obvyklými 900 zlatými" … o skutečné výši honoráře vypovídá zápis v Rechnungsbuch des Hoftheaters: "dem Mozart Wolfgang für componirung der Musique zur Opera Così fan tutte…. 450 fl.". Ergo: žádných "obvyklých 900 zlatých", ale pouze obvyklých 450 zlatých.
Tendenčně zaměřený autor se samozřejmě pečlivě vyhýbá komentování takových Mozartových výroků jako je onen v dopise z 12. července 1789 "Osud je mi bohužel, avšak jen ve Vídni, tak nepříznivý, že nemohu nic vydělat, i když chci." – Jeho dezinterpretačním vrcholem se pak stalo právě to nejbolestivější místo v citovaném dopise, týkající se katastrofického fiaska subskripce na plánovaný koncert: "14 dní jsem nechal kolovat listinu, a teď na ní stojí jediné jméno – Swieten!", jež Braunbehrens odpudivě zlehčí výrokem: "To už bude nejspíše jedno z Mozartových přehánění…" (268). Hlasatel vykonstruované interpretace si tak dovoluje zpochybnit nespornou pravdivost údaje (koncert se přece nekonal!), do něhož se promítla tragická situace tvůrčího velikána, o jehož dílo už Vídeň neprojevovala zájem, ba začala ho přímo bojkotovat!
Až komicky zkreslující jsou Braunbehrensovy představy o Mozartových výdělcích plynoucích ze skladeb vydaných tiskem. Ještě 20.2.1784 prosil Mozart dopisem otce o radu, jak to má dělat, aby ho při tisku not nešidili. Braunbehrens nevzal na vědomí, jak např. nakladatel F.A:Hoffmeister odstoupil od smlouvy, uzavřené s Mozartem na šestici klavírních kvartetů s tím, že se vůbec neprodávají. Neví, jak Mozart chtěl i na paní Duškové, aby mu v Praze pomohla s prodejem několika sonát, aby tak vydělal alespoň nějakou zlatku atd.
Mrzí mě, když zjišťuji doslova bulvární úroveň článku kmenového přispěvatele (tvrzení, že finanční tíseň mohla "velmi pravděpodobně" dohnat Mozarta k sebevraždě, JE bulvární, již vzhledem k úrovni poznatků moderní vědy, která tuto možnost zcela vyvrací a nabízí zcela prozaická vysvětlení jeho smrti).
21 dopisů Michaelu Puchbergovi jsou takového rázu, že by si každý ctitel Mozartovy hudby přál, aby nebyly nikdy napsány. Se stupňující se intenzitou žebravé a lživé, průhledně fabulované – a Puchberg platil… pořád platil… k nevíře. Doporučuji si ty dopisy opravdu pročíst, nejlépe v kontextu (a kontrastu) s jinými. Tak se například z dopisu Konstanci adresovanému do lázní dozvídáme, že dobu, kterou v dopise Puchbergovi líčil jako naprostou katastrofu, označil v dopise manželce za doslova idylickou ("když pomyslím, jak šťastni jsme tehdy byli!").
Také se dozvíme, jakou strukturu měly jeho dluhy: 200 zlatých u kadeřníka, 300 zlatek v galanterii… skutečně chudák, jen co je pravda!
V jednom dopise žebrá, aby mu Puchberg poslal z peněz "cokoliv může", současně si dovoluje mu poslat jako dárek – soudek piva.
Indicie rozhazovačnosti se NEDAJÍ přehlédnout. Nedivím se, že ho jeho okolí kvůli jeho skandálnímu způsobu života mělo docela dost. My, kteří dnes obdivujeme jeho dílo, bychom neměli ztrácet se zřetele, že naší největší výhodou není ani tak dostupnost kvalitní interpretace jeho hudby, ale především nedostupnost osobního styku s ním. Tím, že jej nemusíme osobně snášet, se nám teprve otevírá cesta k vychutnání jeho díla.
Mozart dělal dluhy již v r 1783, kdy jeho vídeňské výdělky začaly dosahovat zenitu, čehož svědkem byl i jeho otec Leopold, který, ač nerad, uznal synův výjimewčný finanční úspěch (jeho koncerty tehdy vynesly přes 1000.- zlatých za každý). Leopold sám měl roční plat 400 zl., Mozärt z titulu dvorního skladatele (nikdy nebyl "kapelníkem" – toho místa nedosáhl) vydělávcal 800 zl. za rok – suma, která na slušný život stačila. Ne ovšem na rozmařilý.
Mozart se nerozpakoval přiživovat se, jak vidíme z jeho dopisu sestře: "… co se týká starých známostí, chci ti hned říct, že jsem byl jen jednou jedinkrát venku u pí v. Messmerové – dům už není co býval – když se chci zadarmo nažrat, nepotřebuji k tomu jezdit ven na Landstrasse, to mám ve městě dosti míst kam dojdu pěšky."
Pochopitelně nezůstal takto žádaným navždycky, a k tomu přispělo nejen to, že se okoukal. Byl to totiž velmi nepříjemný člověk (V celkem 27 dopisech otci z cesty do Paříže podrobil zničující lidské, umělecké či sociální kritice skoro 30 jednotlivců – včetně Voltaira a Myslivečka, tři orchestry a celý francouzský národ. Jaký teprve asi byl v přímém styku, když pro mluvené slovo se chodí podstatrně méně daleko?) Kromě toho byl krajně podivínský (jak víme ze svědectví švagra Langa a spisovatelky Pichlerové).
Nejstrašnější jsou ovšem jeho dopisy Puchbergovi (není jich 21, ale pouze 19). Je to snůška nestydatého škemrání a loudění, směšných průhledných výmluv a vyslovených lží. Puchbergovi například v červenci 1791 píše z lázní Baden, kam odjel za Konstancí: "… ačkoliv jsem se včera cítil poměrně dobře, je mi dnes mizerně. Celou noc jsem bolestmi nemohl spát. Musel jsem se včera uhřát… udělejte si sám obrázek o mém stavu – nemocen a stravován starostmi a úzkopstmi…"
Avšak den poté, po příjezdu zpátky do Vídně, napíše manželce: "Když pomyslím, jak šťastni jsem byli spolu v Badenu!" V jednom z těchto dvou dopisů nevyhnutelně lže. Jistě ne Konstanci.Zde ucházka, v jakém stylu psal Puchbergovi: "Dám-li si dohromady svědetví Všeho přátelství a mou souačsnou žádost, zjišťuji, že máte zcela pravdu (Puhberg totiž neodpověděl na předchozí žebravý dopis). Když však dám dohroimady své neštěstí a opět vaše přátelské smýšlení vůči mně, tak shledávám, že – zasluhuji omluvu…"
Vězte, milí čtenáři – Mozart nejenom že zasluhoval aby mu pořád půjčovali, on dokonce zasluhoval omluvu, když už mu po 2-3 letech už tak nahonem půjčit nechtěli…
Shrnuto: studujte autentické materiály, neorientujte se na anekdoticky podložené tendenční výklady leckterého autora. A hlavně: nevěřte moc tomu, co Mozart psal v dopisech, zvláště pak v dopisech Puchbergovi. O mnoha věcech W.A. Mozart napsal zcela rozdílné úsudky a zprávy, podle toho, komu psal. To je zásadní poznatek.
J.M.
Musím trochu oponovat přímočarému názoru na Mozartovu "rozhazovačnost". Onen luxusní život mohl být do určité míry významným vyvážením toho, že jako hudebník (tedy ve své době něco jako lepší lokaj), zůstal "na volné noze" a v podstatě vedl život šlechtice, který není vázán žádnými pravidly a věnuje se svým zájmům. A právě ten luxusní život mu mohl pomáhat, aby se důstojně pohyboval mezi svými vídeňskými přáteli a podporovateli. A kvalitní prezentace byla pro člověka v jeho postavení a situaci nutností.
Braunbehrens opravdu podcenil význam zrušených akademií. Ale je třeba připomenout, proč k tomu došlo. Především se šlechty dotklo, že Mozart zhudebnil u Fugarovy svatby libreto, které ji zesměšnilo. Místo barokních alegorií si z nich Da Ponte udělal legraci (veškerou politiku, kterou někteří badatelé rádi vyhledávají, cíleně vyndali – ostatně ani vrhní cenzor by nic takového nepustil.) To, že se tak mohlo stát na přímý popud Josefa II., který v tu dobu vedl velké spory o privilegia šlechty, Mozartovi zřejmě nedalo velký manévrovací prostor.
Vrátím se také ještě k roku 1791, kterým se zabývá článek. Tento rok byl pro Mozarta jedním z nejúspěšnějších! Měl dvě úspěšné operní premiéry a i jeho některé dřívější opery se dostaly na jeviště německých divadel. Jeho jméno se stalo známé v evropském měřítku! Jeho celkové příjmy během tohoto roku se podle odhadů Melograniho mohly pohybovat mezi 3.600 a 5.600 zlatými. Myslím, že přepočítávání na dnešní měny nemá smysl, ale i tak je jasné, že se jedná o velmi dobrý výsledek. Jen pro zajímavost, Melograni také spočítal, o kolik Mozart žádal Puchberga a kolik mu ten skutečně poskytl :-)
Ze všech výzkumů i z této debaty vyplývá jedno – Mozart byl také jen člověk s mnoha stránkami svojí povahy, která může být chápána tím různěji, čím méně faktů je k dispozici. Důležitá je však kvalita hudby, která nás těší už několik staletí! Nicméně komentovaný článek na Opeře PLUS mě opravdu překvapil… Lukáš V.
Právě, že se Mozart ve svých kruzích a ve společnosti nepohyboval právě důstojně. Jeho "prezentace" byla stále nekvalitnější a tomu odpovídal i stupeň nezájmu a přezírání ve Vídni.
J.M., doporučujete nám studovat autentické materiály: které to jsou? Zcela nepochybně Mozartovy dopisy. Těm ale zase věřit nemáme, protože si v nich vymýšlel. Takže nám zřejmě opět nezbude než uzavřít, že se o historii (nyní Mozartově) téměř nic dozvědět nemůžeme. Jisté však je, že jste prameny ani literaturu nestudoval důkladně, neboť tvrdíte, že Mozart byl dvorním skladatelem (s poučením, že nikoliv „kapelníkem“ – kteréhožto místa nedosáhl). Mozart o místo dvorního kapelníka (tím byl od 1788 Salieri, předtím Bonno) nestál, proto ho aninedosáhl. Dvorním skladatelem se stát chtěl, ale tím byl Gluck. Když v roce 1787 zemřel, zůstalo místo volné. Mozart byl jmenován pouze „komorním hudebníkem“ (Kammermusiker).
K tomu, co píšete dále: nevidím rozpor v tom, když Mozart píše Puchbergovi, jak mu bylo zle, a druhý den manželce, jak mu s ní bylo dobře. Proč by mu nemohlo být s manželkou dobře, i když jeho zdravotní stav nestál za nic? Mozart se nezdráhal „přiživovat“, byl v tom ostatně od mládí podporován svým otcem, který mu opakovaně zdůrazňoval, aby se „vlichotil“ do přízně různých osob. A i ony obědy a večeře můžeme interpretovat různě: nenažraný floutek versus člověk, který se snaží ušetřit každou zlatku. Nebo: Z toho, že se Mozart v dopisech (rodině!) vyjadřoval otevřeně, vyvozujete, že byl nepříjemný člověk, protože v přímém styku se „pro mluvené slovo…chodí podstatně méně daleko“. Tady se ale pouštíte daleko Vy a to v interpretaci. Na základě čeho/koho tak soudíte? Víme, že se Mozart dokázal chovat vybraně, dával dokonce hodiny slušného chování. Jsme v 18. století, tenkrát si nemohl dovolit ve společenském styku ani část toho, čím se my častujeme zde v příspěvcích. Proto si své názory nechával do dopisů a fekální výrazivo (i o tom by se dalo psát více) pro okruh přátel. Jestli urazil francouzský národ? Prakticky každý den někdo v mém okolí urazí nějaký národ (nejčastěji: americký, čínský, vietnamský, ukrajinský, slovenský). Tři orchestry? Přečtěte si Opera Plus :-) 1000 zlatých je jistě pěkná sumička, předpokládám však, že ještě není zkrácena o pronájem sálu, osvětlení, rozpis partů, plat hráčů…
Lukáš V. – dobře, že jste upozornil na to, že se bavíme o roku 1791. Ale nazvat ho pro Mozarta jedním z nejúspěšnějších? Dvě úspěšné premiéry? La clemenza di Tito zrovna úspěšná nebyla. Při premiéře (zadané pro stavy a dvůr) se kus nelíbil a od druhého představení byla návštěva tak slabá, že impresário Guardasoni žádal na stavech finanční kompenzaci. „Je zajímavé, že jak impresário, tak celá stavovská komise souhlasně uváděla jako hlavní příčinu neúspěchu skutečnost, že „se u dvora ukázal proti Mozartově skladbě předpojatý odpor“. Někteří dokonce mluvili o silném odporu a stavy se usnesly vyplatit Guardasonimu určitou náhradu. Tyto pražské dokumenty ryze úřední povahy poprvé potvrzují… (že) pro vídeňský dvůr byl (Mozart) jako umělec a patrně i jako člověk nepřijatelný…. Možná proto, že byl tak hrdý, možná nepříznivě působilo jeho zednářství, možná že dvůr věděl o jeho dluzích a nebo snad byla vinna jen jeho hudba, pro vídeňské publikum příliš těžká…“ (Volek, Mozart a Praha)
Že se jeho dřívější opery dostaly na jeviště německých divadel? To Mozarta mohlo těšit, ale z toho přeci neměl nic – žádné tantiémy se tenkrát nevyplácely! Od dvora nedostal od roku 1788 žádné zakázky, kromě několika desítek tanců. Když chtěl uspořádat koncert, našel se jediný zájemce – to je úspěch? Citujete Melograniho: ale kde přišel na oněch 3600 – 5600 zlatých? Už jen ten rozptyl budí pochybnosti. V předchozím komentáři mluvím o interpretaci: Ty dopisy Puchbergovi jsou zde v komentářích vykládány jako ohavnost, ale třeba pro M. Jonášovou jsou „Nejsmutnějším dokladem této (roz. finanční) tristní situace… Podobně smutným tónem je laděn dopis vídeňskému magistrátu (pravděpodobně z dubna 1791), ve kterém prosí, zda by mohl bezplatně vypomáhat kapelníku svatoštěpánského kůru 61letému Leopoldu Hoffmannovi.“ Jak píše Vámi uváděný Melograni, Mozart si dělal naději na místo hlavního kapelníka a byl proto ochoten působit jako „pomocný kapelník“. Lze to vykládat jako úspěch skladatele, který měl v té době za sebou přes 600 opusů? Rozsudek o povinnosti uhradit skoro 1450 zlatých + soudní poplatky a úřední obstavení poloviny platu – úspěch? I Melograni v pasáži o Requiem tvrdí, že „nebylo nikterak hodno velkého, skutečně hodně velkého skladatele, aby se za 400 zlatých propůjčil k fikci vymyšlené hrabětem Walseggem.“ Není těch úspěchů nějak moc?
p. Šimáčkovi
Ano, to jste mi to dal! Jenže značně povechně a nijak fundovaně. Už jsem si všiml, že máte ve zvyku peskovat jiné za odchylné názory, tady se však někdo dotkl růžovoučké Mozartovy modly ("pražský mýtus") – a to je na krev, že?
Konstatujete, že jsem prameny ani literaturu nestudoval důkladně – to já taky netvrdím: já jsem korespondenci (nikoliv "Mozartovu", ale Mozartovy rodiny) intenzivně studoval přes 3 roky. Jak dlouho Vy, p. Šimáčku??
Myslím, že se jen vytahujete. Máte vůbec představu, jaký rozsah tato korespondence má? Kolik má položek či jak dlouhé období zahrnuje?
Na otázku, co mám na mysli, když hovořím o autentických pramenech, mohu odpovědět jen jediné:_pokud nevíte, jaké prameny se tím rozumí, pak jste neznalý problematiky. Nevím, zda Vám pomůže, kdyžý je vyjmenuji: Briefe und Aufzeichnungen. Gesamtausgabe. Mozart. hrsg. von der Internationalen Stiftung Mozarteum Salzburg. Gesammelt und erläutert von Wilhelm A. Bauer und O. E. Deutsch – to je korespondence. Souhrnná faktografie je obsažena v publikaci Deutsch, O. E.: Mozart: Die Dokumente seines Lebens.
Pokud jde o "dvorního kapelníka" tam polemizujete sám se sebou, neboť kdepak prosím tvrdím, že o to Mozart usiloval? Zmínil jsem se o tom, protože mýtizátoři (počínaje Niemetschekem a Konstancí) mu tento titul neoprávněně dávají (viz Niemetschek, F.X.: Lebensbeschreibung des k. k. Kapellmeisters Wolfgang Amadeus Mozart).
"Fekálním výrazivem " zřejmě označujete to, co je známo jako příznačná Mozartova koprolalie – všimněte si, prosím, že jsem se o této stránce jeho projevů nezmínil…
Z čeho soudím? Má interpretace? Ale kdeže, p. Šimáčku. To jsou "interpretace" 2 lidí, kteří Mozarta znali důvěrně: otce Leopolda a rodinného přítele a Mozartova pařížského protektora, francouzského osvícence Melchiora Grimma. Oba o tom píší – Grimm Leopoldovi, Leopold Wolfgangovi. A šlo by uvést svědectví a hodnocení dalších věrohodných lidí.
Ovšemže se neomezil v nevybíravé kritice a provokativním chování jen na dopisy rodině (Myslivečka označil za osla v dopise nikoliv rodině, ale abbé Bullingerovi), ani na psané písmo (v konfliktu s augsburskými mladými patriciji veřejně prohlásil: "spíše já dostanu všechny řády, než z vás bude to, co ze mne, a kdybyste 2 krát umřeli a zase se narodili!" – Měl sice věcně pravdu, ale oblíbeným jej takovéto projevy jistě nečinily – a o vysvětlení tohoto fenoménu mi šlo) To jsou pouze 2 příklady. Jistě ale stačí.
Jestli je podle vás "stravován starostmi a úzkostmi" totéž jasko "být šťastný", pak se zkrátka lišíme v pohledu na hodnocení emočního spektra lidí…
V úctě
J.M.
Nepište tak dlouhé příspěvky, kdo to má číst, vůbec nechápu o co vám všem jde…
Anonymovi 15:36
Na dlouhý púříspěvek dlouhánodpověď – nekdy to jinak nejde.
P. Šimáčkovi:
Malý dovětek ke korespondenci. Nazírána jako celek dává velmi mnoho odpovědí: kdo kdy psal, komu, a z toho plyyne taky proč psal. Nebo: kdy, kolik a kde se ztratily dopisy, jaký byl jejich adresát, kdo byl autorem – vyjde Vám spolehlivě, kdo je "ztratil" a tím pádem je rovněž jasné, proč. Kromě statitsiky má svou výpovědní hodnoru i komparace obsahu: zejména u Mozarta samotného (protichůdné výroky o téže věci – podle adresáta)…
J.M.
Možná bude čtenáře zajímat, co k tématu Mozart říkají medicina a biologie. Nejprve o hodnocení Mozartova psychického zdraví. Referované výrazné odchylky jeho chování vedly v poslední cca 80 letech k postavení mnoha diagnostických hypotéz v oboru psychiatrie resp. neuropsychiatrie: diagnos bylo postaveno celkem 27. Žádnou z nich pochopitelně nelze doložit a již spektrum od maniodepresivity přes La Tourettův syndrom až k hyperaktivní poruše svědčí nejspíš o tom, že všichni tito vědci se mýlí.
Pokud jde o příčinu smrti, bylo vysloveno celkem 140 diagnos, které se částečně překrývají. Za zmínku stojí ta, která je ve vztahu k možné Mozartově lebce, na níž byly prokázány stopy po infikovaném nitrolebním krevním výronu způsobeném mezitím již zhojenou zlomeninou v levé spánkové a temenní krajině. To by velice dobře korespondovalo s příznaky jeho smrtelné choroby, jak tradovány. Před 21 roky identifikoval team antropologa Puecha lebku jako pravou, pomocí metody 3D- rekonstrukce. Ta se ovšem neopírala o fotografii, jak je obvyklé, nýbrž pouze o podobizny. Řešení mělo přinést srovnání DNA zubní tkáně lebky s genetickým materiálem z hrobu, v němž leží Mozartův otec, babička z matčiny strany a neteř – náhrobky jsou zobrazeny na vaší fotografii. Důležité jsou ženské ostatky, protože jen ty obsahují mitochodnriální DNA, která je směrodatná. Výzkum skončil tak, jak nikdo nečekal: v hrobě byly pozůstatky lidí, kteří spolu nebyli příbuzní, tudíž srovnání s DNA zubů k ničemu nevedlo – ani k potvrzení, ani k vyvrácení identity. V hrobě nebyly ostatky těch lidí, kteří jsou uvedeni na náhrobcích.
Bylo by to svůdné: nitrolební absces v důsledku zranění lebky (krásná souvislost s nespořádaným životem… incident z r. 1789 nebo nejpozději 1790: rána holí? tágem? – popusťte uzdu fantazii)… jen kdyby ta identita seděla! Ale právě to prokázat nelze, padni komu padni.
Doufám, že nástin spletité problematiky dostatečně napovídá, jak snadný a současně neudržitelný je výrok, že existence nějakého soudního návrhu vrhá jasné světlo na příčinu Mozartovy smrti.
Bock.
J.M.:
Že jsem Vám to „dal“? Diskutujeme tu o Mozartovi, nebo jsme na nějakém fotbalovém utkání? Nepeskoval jsem Vás ani nikoho jiného za odchylné názory. Mějte, jaké chcete, já mám svoje (ale často také nemám žádné), jen se mi někdy zdají podezřelé některé cesty, kterými se k některým názorům dospělo. Tak třeba u zrovna u Mozarta je mi dost volné, jaký byl osobně, žádné modly jste se nedotkl. Netvrdil jsem, že jste tvrdil, že jste prameny a literaturu studoval důkladně (to ani já). Tvrdil jsem, že jste ji nestudoval důkladně, protože jste napsal, že Mozart byl dvorním skladatelem, což není pravda, o tom se polemizovat nedá (lehkou ironii v mém prohlášení o Vašem „nestudiu“ pomíjím).
Podobně: netvrdil jsem, že jsem znalý problematiky. Ptal jsem se, které prameny máte na mysli, abych věděl, kterým mohu 100% věřit. Nabyl jsem dojmu, že Mozartovým dopisům věřit nemohu, ale domnívám se, že takto mohu zpochybnit i jiné svědectví a pak hledám pevný bod. V této souvislosti Vám sděluji, že vím, jaký rozsah Briefe und Aufzeichnungen mají. Asi před 15 lety jsem strávil v Národní knihovně dlouhé hodiny, kdy jsem si některé dopisy opisoval. Onou „pokušitelkou“ z Mozartova dopisu otci ze 14.11.1777 byla totiž má prapraprapraprababička. To ona popichovala Mozarta k řečem o hovnech, kadění a vylizování prdele. A jsme u toho, co jsem označil jako „fekální výrazivo“. Koprolalie je diagnóza a již nikdy nezjistíme, zda jí Mozart trpěl (předchozí diskutující nás o tom zběžně poučil), proto jsem raději použil zmíněného obratu. A opět: netvrdil jsem, že jste se o těchto jeho projevech zmínil. Prohlásil jsem, že by se o nich dalo psát více. Interpretují se právě jako koprolalie, ale i jako prosté uvolnění z pout každodenní etikety, jaké si dopřávala i císařovna nebo Goethe (Volek).
„Být stravován starostmi a úzkostmi“ a zároveň „být šťastný“ v/z přítomnosti milované osoby nepovažuji za totéž, ale dovedu si obojí velmi dobře představit zároveň. Opravdu Vám přeji, abyste podobné pocity zažívat nemusel v novém ani žádném dalším roce a zůstávám s pozdravem.
PS: pro anon.z 15:36 – vždyť Vás je nikdo nenutí číst! Prostě si tu povídáme jako někde v kavárně…
P. Šimáček
Koprolálie není diagnóza – ověřil jsem si to nahlédnutím do MK 10, což je kompletní mezinárodní seznam všech diagnóz. Není tam.
"Fekální výrazivo" jsem skutečně poprvé četl až od vás, jinak se v souvislosti s Mozartovými projevy hovoří o koprolálii nebo o skatologické mluvě.
Zdá se, že naznačujete, že jste spřízněn s Elisabeth Cannabichovou, pak nechápu, proč ne taky s jejím otcem (je třeba přidat před slovo "dědeček" do řady těch "prapra" už jen jedno "pra"), čili řečeno jinak, s šéfem nejslavnějšího orchestru té doby?
No, to už je něco – to je skoro, jako byste s Wolfgangem bydlel v podkroví. :-))
Tak možná proto si myslíte, že stejně jako Mozart se "uvolňovali" i jiní, třeba císařovna nebo Goethe? No, to tedy nevím.
Zato vím, že se celá rodina častovala sprosťačinkami – říkali tomu "rýmovat". Toto napsala Maria Anna Mozartová, tedy Wolfgangova matka, svému manželovi z cesty do Paříže: "Addio, ben mio. Měj se dobře. Strč si hubu k prdeli. Přeji ti dobrou noc, ale nejdřív si naser do postele, až to zapraští. Je už dávno jedna pryč, teď si můžeš sám rýmovat."
Druh důvěrné komunikace, kterou pokládám za vskutku specifickou (přinejmenším v naší rodině se takto nemluví).
Až se dostanu odpoledne k dopisům, dovolím si přeložit jeden od Wolfganga, abychom si mohli učinit lepší představu, nakolik se "vymykal", či snad, jak se možná (dle Volka) "uvolňovala" císařovna?
Dobrý den, tak jen ještě trochu, protože ve výpisu komentářů na hlavní stránce pak zabíráme spoustu místa :-)
S označením diagnóza jsem trochu váhal, jde asi spíš o symptom některých onemocnění… „Fekální výrazivo“ mne jen tak napadlo, asi ho opravdu nenajdete, ale slovo kopros znamená, tuším, výkal, tak jsem ho považoval za docela příhodné, navíc vtipné (nehádejme se, co je vtipné) a použil ho. Nebudu se přít, že rodina Mozartova komunikovala „specifickým způsobem“, ale že se tak ve Vaší rodině nemluví, přeci není argument. Dělí nás přes 200 let a změnilo se hodně.
S Elisabeth Cannabichovou spřízněn jsem. Samozřejmě i s jejím otcem, ale o něm jsem přeci nemluvil. Potřeboval jsem oslí můstek k té koprolalii (ať je po Vašem). Ale pozor, jde tu o záměnu osob, kterou dokola uvádí většina literatury, která se mi dostala do ruky (již zde citovaný Melograni ovšem správně). Onou “pokušitelkou“, takzvanou Liesl, totiž nebyla dcera Christiana Cannabicha, jak se traduje, ale jeho manželka Marie Elisabeth, rozená de La Motte. Proto právě přesně 5xpra babička. Cannabichovi měli dvě dcery, v jejichž jméně se slovo Elisabeth vyskytuje: Augustu Elisabeth (nar. 1774) a Elisabeth Augustu (nar. 1776). Kmotrou obou byla totiž Augusta Elisabeth Wendling. První z nich byla od dětských let (narození?) hluchá a odkázána na stálou péči. Druhá se později stala zpěvačkou a provdala se do Prahy. I z dat jejich narození je zřejmé, že s Mozartem o ničem žertovat nemohly. Mnozí spisovatelé dokonce předestírají teorie, jak Mozarta přitahovala starší Cannabichova dcera, dokonce píší, komu se podobala – a ona zatím vůbec neexistovala. Tou „mladší“ (ve skutečnosti nejstarší, nar. 1764) dcerou, u níž většinou nechybují, je Rosina, kterou Mozart učil na klavír. V Kutsch, Riemens: Großes Sängerlexikon (3. vyd., 1997) zpěvačku Cannabich najdete, ale autor hesla „smíchal“ osudy Elisabeth, Rosiny a k tomu ještě Josephy, roz. Woralcek, manželky Cannabichova syna Carla. Vznikla tak směsice zpěvačky a klavíristky, u níž se pouhým srovnáním dat ukáže, že heslo je naprostý zmetek. Proto snad i moje nedůvěra k literatuře i interpretaci některých pramenů. Jak poznamenala Jitka Ludvová v recenzi k 7. svazku tohoto lexikonu a jak platí všeobecně: „Je pravda, že ve všech encyklopediích jsou chyby, protože i redaktor je omylný člověk. Je ovšem sporné, zda má smysl vědomě zamořovat literaturu tisíci neověřených údajů, které se jako viry budou po celá desetiletí šířit dál.“
P. Šimáček
"Koprolalie" – doslova "hovnomluva". Myslím, že spíše než příznak je to vlastnost.
Pokud jde o výskyt intenzivní koprolalie (u Mozartů to tak bylo, a myslím, že to má svůj důvod, spíše funkci, ve vytváření rodinné atmosféry – bylo by to na dlouhé povídání), pak já třeba rozhodně nesouhlasím s názorem, že jde o typický rys velké skupiny, definované dobově, či dokonce národnostně (Alan Dundes např. ve své studii tvrdí, že koprolalie je jev typicky německý a že Němci se zabývají ve svých myšlenkách konečníkem raději než genitáliemi). Na podporu názoru, že jde o věc dobově specifickou, bych uvítal příklady z pera např. oné císařovny, či Goetha, nebo Haydna, nebo…
Vlastně jsem dosud nevěděl, jak se Cannabichova žena jmenovala a že onou Lisel je tedy ona. Za informaci děkuji.
J.M.
Objevila se tu řada zajímavých příspěvků a pak několik anonymních hloupostí. Dovolím si reagovat na tři věci z reakce Pavla Šimáčka:
1. La Clemenza di Tito – premiéra pro dvůr příliš úspěšná nebyla, ale je potřeba si uvědomit, že to bylo představení pro uzavřenou společnost. A informace o dalších reprízách se značně liší, od těch, jaké cituja Pavel Šimáček, až po takové, že další představení byly nabité. Podle mnoha informací se v Praze opera dočkala mnoha uvedení. Samozřejmě nepříliš úspěšná premiéra dávala Guarasonimu možnost "vytřískat" nějaké peníze od českých stavů, u nichž si mohl být jistý, že určitě budou chtít pro pražské publikum nechat Tita na repertoáru. Čistě podnikatelský pohled, když je vaším úkolem především vydělat peníze… V dnešní terminologii by to byla dotace podnikatelského záměru z veřejných peněz.
2. Melograniho rozptyl odhadu příjmů mě překvapil jen na počátku. A sám jej potvrzujete citací recenze pana Volka. Velký rozptyl je daný tím, že někdy není známa přesná výše všech Mozartových honorářů a stejné je to s rozsahem hodin, které mohl během roku odučit. 3.600 je tedy spodní hranicí, které Mozart dosáhl s jistotou. Z vlastního uvedení svých oper v německých divadlech skutečně nic neměl, ale zvedl se tím zájem o jeho skladby a tím pádem i prodej jeho skladeb, vydaných tiskem. A z těch již peníze dostával. Přijetí zkázky na Requiem skutečně není příliš důstojné úspšeného skladatele. Ale to, že byl stále bez peněz, tedy opravdu není důsledek jeho umělecké neúspěšnosti.
3. Není pravda, žeby od r. 1788 nedostal od dvora žádnou objednávku. Pro Burgtheater napsal Cosi fan tutte, která byl uvedena v lednu 1790. Jinak z titulu komorního skladatele napsal za čtyři roky 67 různých tanců, které většinou ještě prodal jako taneční hudbu jinde. A jen za to měl 800 zlatých ročně, tedy opět odkazuji na onu "neúspěšnost". Přiznám se, že kdyby mi někdo nabídl pravidelný příjem třeba 10.000 měsíčně, cítil bych se neskonale neúspěšným. Půjčka od Lichnowského byla jen Mozartovou neuvážeností . jednak, že si ty peníze (a proč) půjčil, jednak proto, že se vůbec nezabýval jejich vrácením… Lukáš V.
Omlouvám se, u bodu číslo 3 mi vypadlo 10.000 za nic nebo téměř nic… Lukáš V.
Tady přináším zmíněný dopis Mozarta matce (nezkrácený překlad):
Paní matko!
Rád jím máslo!
Jsme zaplaťpánbůh a dík
zdrávi a vůbec ne nemocni.
Jedeme světem
nemáme však moc peněz;
však jsme dobré mysli
a nikdo z nás zahleněn.
Jsem taky u lidí
co nosí v břiše hovno,
však vypustí je taky ven
jak před hostinou tak po ní.
Vždy na noc se prdí
a vždy tak, že to pěkně praští.
Ale včera nebyl prďochů král,
jehož prdy vonějí jako med,
dost dobře při hlase.
A taky sám byl plný zlosti.
Jsem teď přes 8 dnů pryč
a vysrali jsme mnohé hovno.
Pan Wendling se bude asi zlobit,
že jsem sotva napsal něco hezkého, avšak jak přejdu rýnský most
tak se jistě vrátím
a dopíšu ty 4 kvarteta
aby o mně neřekl, že jsem ocas.
A ten koncert si nechám do Paříže,
tam ho hned namažu na první vysrání.
Popravdě, chtěl bych s těmi lidmi
raději do světa a velkých dálek,
než se společností,co vidím před sebou.
Jak na to pomyslím, bolí mne břicho.
Však musí to být, musíme ještě spolu
Weberova prdel je cennější
než Rammova hlava
a též z této prdele jediné písknutí,
je mi milejší než Mons. Wendling.
Neurážíme přece sraním Boha
tím méně, když do hovna nekoušeme.
Jsme čestní lidé, co k sobě se hodí.
Máme summa summarum 8 očí
bez toho na čem sedíme.
Teď už se nebudu dál rozohňovat
svou poezií jen Vám chci říct
že v pondělí budu mít čest
bez velkého ptaní
Vás obejmout a líbat Vaše ruce,
však předtím se vyseru do kalhot.
a dieu maminko
Worms 31. ledna Roku 1778.
Obávám se, že vylíčené se asi těžko dá srovnávat s "uvolňováním" připisovaným Goethemu či císařovně.
Dvaadvacetiletý uchazeč o významné místo (oč se tak asi na té cestě ucházel – v Mnichově, Augsburgu, Mannheimu?), který se "rozohňuje" zmínkami o exkrementech, je výrazně nezralý. O tom snad nemůže být sporu.
Mozart se neomezil ovšem jen na korespondenci, aby si vyžil svou koprolalii. Napsal i několik kanonů – K382c "Leck mich im Arsch" ("Vyliž mi prdel"), jakož i "O, du eselhafter Martin" – K560b, v němž už jsou nechutnosti typu kálení do úst, a ještě pár dalších skladbiček tohoto typu.
J.M.
Toto je jedna z nejpozoruhodnějších a informačně nejpřínosnějších diskuzí v historii Opery Plus. (Bez ironie!)
J.M.:
A já děkuji Vám za krásný překlad Mozartova dopisu. Bohužel nemám v těchto dnech příliš času věnovat se naší diskusi, ostatně toho nejsem ani práv, mé příspěvky jsou spíš útržky, o kterých si myslím, že pocházejí ze spolehlivých zdrojů či je lze ověřit a kterými se snažím trochu narušit tvrzení jiná. Jen tak jsem zkusil zabrouzdat internetem a vlastní knihovnou, a popořadě k Vašim dvěma příspěvkům přidávám:
Na různých německých stránkách jsem našel výraz Fäkalsprache/ Fekalsprache – to už se docela blíží mému „fekálnímu výrazivu“ (přísahám, že jsem ten termín z němčiny neznal!).
K německému (a českému) spíše „konečníkovému“ než genitálnímu zaměření přidávám citaci z recenze Milana Lukeše na hru Sarah Kane Psychóza ve 4.48 v ND (mimochodem nezapomenutelná inscenace, která se mi hluboce vryla do hlavy) ze Světa a divadlo (č. 4/2003): „Pro překladatele je to („four-letter words“) však pořád ještě noční můra, v češtině pro ně žádný širokospektrální ekvivalent nenajdete, a ty, které pocházejí z přilehlé oblasti análně-fekální, jsou rozcapené až do čtyřnásobné délky… A někdy taky zahluší rytmickou a zvukomalebnou formu: když ze strohého anglického „fuck my father for fucking up my life for good“ je české „ať jde do prdele táta, za to že mi zkurvil život nadosmrti“ atd. Pomiňme, že se autor zabývá spíše otázkou možného překladu, a všimněme si, že překlad anglického fuck se nejčastěji týká jiného tělesného otvoru. A to překladatelka (Jitka Sloupová) ve druhém výskytu zvolila slovo zkurvil, nikoliv posral.
K dobovému kontextu např. (neberte ho jako bernou minci, našel jsem ho během pár minut na netu, možná existuje nějaké zásadní dílo, mně neznámé) text publikovaný pod hlavičkou Tokijské univerzity: http://repository.dl.itc.u-tokyo.ac.jp/dspace/bitstream/2261/9785/1/jt016005.pdf Zejm. str. 55. Zde autor upozorňuje na jiné pojetí vztahu tělo-duše v 18. a 19. stol. a zmiňuje i Goetha. Na books.google najdete knihu Christopha Gutknechta Lauter blühender Unsinn, kde na str. 90 prohlašuje, že se ví, že Goethe byl někdy ve volbě slov drsný, což dokazuje na scéně Sabatu z Fausta a zachovaném zlomku Hanswurstovy svatby. Výslovně je zde klade vedle Mozartových dopisů Bäsle. Na stránkách Ulmské univerzity nalezneme článek týkající se hypotézy, že Mozart trpěl Tourettovým syndromem (http://www.uni-ulm.de/~tkammer/pdf/Kammer_2007_Mozart_preprint.pdf) Na s. 7an čteme, že se mohlo jednat o druh konverzace obvyklý v jižním Bavorsku a Salzburku, ale i odkaz, že se nemuselo jít o regionální jev. Opět je připomínán Goethe, který se nerozpakoval ve své hře Götz von Berlichingen vložit titulní postavě do úst slova adresovaná biskupovi: „Ať mi vylíže prdel!“ Zároveň/nebo se mohlo jednat o zvláštní povahu vztahů v rodině Mozartových (připomeňme si ale, jak se žertovalo v Cannabichově domě… Na druhou stranu byl Leopold zděšen, že se „to“ dostalo ven. Ale minimálně paní Cannabichové podobný humor nebyl cizí) i specifickou dobu, ze kdy pochází: Wolfgang se vymanil z přímého otcova vlivu.
Ještě Goethe: v době, kdy žil ještě na hromádce s Christianou Vulpius, píší si naprosto otevřeně o tom, že si on užívá společnosti „oček“, jak nazývali jeho známosti. Christiana v roce 1792 píše: Žij blaze a mysli na svou Kristýnku, která tě miluje opravdu něžně, a neházej tolik oček.“ Goethe o tři roky později zaveršuje: Společnost je velice početná a příjemná, je tu mnoho legrace a spousta oček, přičemž se vždycky tím víc přesvědčuji: Sem tam to cloumá/nejlíp je doma.“ Goethova matka označila Christianu za „postelový poklad“. Christiana Goethovi píše: “…vždycky si přeju jen, …(abychom) mohli si na nějakou tu hodinku zaprostopášnit, to bych byla opravdu šťastná.“ „Kdybys tak jen přijel, dokud jsou ještě hezké dny, abychom si ještě párkrát mohli zaprostopášnit v zahradě u domu, na to se těším.“ Dále se až stydím přiznat, že cituji z populární knížečky Goethe a ženy: „Erotická tajná řeč zní často i dost svérázně. Tak označují během Christianina těhotenství nenarozené stvoření jako „fujtajblíčka“ nebo „škrabškvrňouše.“ Vím, že se tyto výrazy od peprnějších Mozartových značně liší, ale neukazují také Goetha v trochu jiném světle?
V roce 1775 napsal Friedrich Nicolai parodii na Goethova Werthera a také básničku na Wertherův náhrobek:
Ein junger Mensch ich weiß nicht wie,
Starb einst an der Hypochondrie
Und ward dann auch begraben.
Da kam ein schöner Geist herbei
Der hatte seinen Stuhlgang frei,
Wie ihn so Leute haben.
Der setzt sich nieder auf das Grab,
Und legt ein reinlich Häuflein ab,
Schaut mit Behagen seinen Dreck,
Geht wohl erathmend wieder weg,
Und spricht zu sich bedächtiglich:
„Der arme Mensch, er dauert mich
Wie hat er sich verdorben!
Hätt' er geschissen so wie ich,
Er wäre nicht gestorben!''
Hle, další sprosťák!
A Haydn? Opět budu jen citovat (Melograni, s. 185) „Od Pichlerové (sic!) jsme se také dozvěděli, že i Haydn si stejně jako Mozart velmi rád hrál a holdoval hrubým žertům. „Mozart a Haydn, které jsem dobře znala,“ napsala, „se chovali tak, že z jejich vystupování by člověka absolutně nenapadlo, že se jedná o lidi vysokého intelektu nebo vůbec kulturně zaměřené, vědeckých či intelektuálních zájmů.“ Mozart a Haydn jistě cítili, že žijí ve vlastním světě, kam jiní lidé nemají přístup…“ Aniž bych knihu profesora soudobých dějin (!) na univerzitě v Perugii přeceňoval, dotýká se tu určitého momentu. Mozarta obhajuji, to nezastírám. Netvrdím, že se nejevil či nejeví nepříjemným, či nezralým – ale: dovedeme si představit, jak se asi génius jeho formátu cítil ve společnosti, v níž se pohyboval? Jak mu asi bylo, když viděl, jak jsou oceňováni skladatelé mnohem menšího formátu?
Lukáši V., Vy budete muset počkat do zítra, pro dnešek jsem vyčerpán :-)
Lukáš V.:
1. Na neúspěšné premiéře se shodneme. Jak to bylo s reprízami? Je fakt, že Mozart psal v jednom svém dopise o jednom z představení jako o „mimořádném úspěchu“. Ale: premiéra byla zakoupena stavy, Guardasoni z ní peníze dostal, o tu nám nejde. Muselo jít tedy o reprízy. Měli bychom se zabývat i slovem „úspěch“, které Mozart použil. Jaký? A u koho? Podívejme se třeba na obsazení Thunovského divadla při kouzelné flétně 16.května 1794: 1. pořadí – obsazena 1 lóže, 2. pořadí – 2 lóže, parter – 23 diváků + 48 vojenských, tzv. 2. místo – 118 diváků, galerie – 217 diváků. Byla tato repríza úspěšná? U lidového publika určitě. U honorace nikoliv. Byla úspěšná z finančního hlediska? Jedna lóže v 1. pořadí stálo tolik, co 43 míst na galerii. Přesto se zřejmě Spenglerovi vyplatilo kus dávat. Vraťme se k Titovi: jde o operu seria, takže skladba obecenstva mohla být úplně jiná, navíc do Prahy přijelo množství dalších osob. Šlechta však pod vlivem dvora dílo bojkotovala. Přišel lid? Jde o onen „úspěch“? A ještě k tomu, jak se snažil Guardasoni „vytřískat“ nějaké peníze. On určitě ano, ale proč by mu je stavy dávaly jen tak ze svého? Vždyť jejich komise uznala, že příčinou neúspěchu byl odpor dvora (viz výše).
2. Pochopil jsem, že ten rozptyl je dán rozdílem mezi doloženou (? Melograni ji nedokádá) minimální částkou a možnou nejvyšší. Ale když není známa přesná výše všech honorářů a počet hodin, proč je horní hranice zrovna 5600? Proč ne 6000? Nejde o pár stovek (i když i za 400 rozdílu by se dalo slušně vyžít celý rok), ale o to, jak k těm částkám docházíme. Uvedením oper v zahraničí se zájem o Mozartovy skladby zvednout mohl, my ale víme (viz výše), že s odbytem Mozartových skladeb byly problémy, Mozart byl nakladateli šizen… Nijak se s Vámi ovšem nepřu o tom, že Mozart skutečně nebyl dobrý hospodář.
3. S citací z Melograniho jste první přišel Vy, zdá se mi, že i ohledně Cosi fan tutte vycházíte z tohoto díla. Autor však vůbec neuvádí, že původní objednávka na zhudebnění Da Ponteho libreta byla adresována Salierimu, nikoliv Mozartovi! Píše, že „o vzniku opery… víme velmi málo“ a že „..dvorní divadlo objednalo Cosi fan tutte za základě úspěchu nové inscenace Figarovy svatby…“ Od roku 1996 je však známo, že Salieri s kompozicí začal, neboť se ve Vídni nalezl jeho autograf. Když zjistil, že kompozici nezvládne (důvody ponechme stranou), dostal libreto Mozart. K této skutečnosti je asi nejsnáze přístupná studie M. Jonášové, která tento autograf zkoumala, v programu k současné inscenaci Cosi fan tutte v ND (hle, jak nám slouží programy ND!).
Také bych byl spokojen s 10.000 měsíčně za nic nebo skoro za nic. Ale nejsem Mozart! To je právě ono přenášení vlastních pocitů a vlastních norem na chování jiných, navíc ve zcela jiné době a navíc na osobu nesporně mimořádnou. Tak jako nemohu bez dalšího říci, že Mozartovi byli „dobytek“, protože v naší rodině se mluví slušně (nemluvím o vlastní rodině, my se někdy té Mozartově docela blížíme. Aj, snad to nebudou číst naši :-) ), tak nemohu říci, že Mozart se mohl spokojit s platem za nic, protože já bych s ním byl spokojen. Znovu se ptám: dokážeme se vcítit do člověka, který ví, že dokáže psát dobrou hudbu, který ji psát chce a zároveň ji chce slyšet, ale nedostává šanci? Který nemůže svět přesvědčit o tom, co si jeho hudba zaslouží?
Děkuji Vám i J.M. za diskusi, kterou jsme, myslím, vedli „na úrovni“. Ačkoliv je mi jasné, že mé příspěvky nebyly nic jiného než amatérské útržky, snad se povedlo dalším čtenářům ukázat, jak jeden „fakt“ lze interpretovat různými způsoby, jak ve světle jiné skutečnosti vypovídá o něčem úplně jiném než původně a jak je třeba být v hodnocení opatrný. A snad se dozvěděli i něco nového nebo se alespoň pobavili. Bohužel, čas je proti mně a další dlouhé příspěvky již pravděpodobně nepřidám. Přeji šťastný nový rok!
Skvělá debata pánové,velmi,velmi zajímavá,fundovaná i zábavná!!
Absolutní pravdu nikdo nenajde,asi ani neexistuje.
Úžasné!!!
Šťastný nový rok!
vop
Pane Šimáčku, děkuji za pěknou reakci! Pokusím se jen stručně reagovat na již započaté body, abych neotvíral opět nová témata. To už by pak bylo na dvoutýdenní soustředění.
1. Neúčast šlechty na Titovi lze vysvětlit dvěma způsoby – a) Šlechta, která potřebovala přízeň císaře, protože od něj očekávala zrušení řady dekretů Josefa II., si nemohla z mnoha důvodů dovolit ignorovat "oficiální" hodnocení dvora. Navíc korunovační slavnosti vždy doprovázel velmi bohatý program a všichni účastníci byli společensky unaveni. Pokud i přesto korunovační opera (s nadsázkou tedy v překladu opera na "jedno použití") zůstala i nadále na repertoáru, podle mého názoru se to za úspěch považovat dá, neboť to nebylo v té době samozřejmostí. Jinak by z Vašeho úhlu pohledu zcela propadla Kouzelná flétna (jen poukazuji na nebezpečí příliš přímých pohledů a závěrů).
2. Melograniho kniha mne zaujala především tím, že pohled historika na stejnou problematiku je jiný, než pohled muzikologa. Řada muzikologů se dopouští té chyby, že geniální osobnosti vytrhují z pravidel a zvyklostí dané doby. Pokud jsem se tedy snažil dát nějaké měřítko, nebyl jsem jím já, nebo čistě mé domněnky, ale snaha srovnat vše s poznatky o společnosti 18. století, což je podle mě jediná cesta, jak se dobrat aspoň částečně ke skutečným podmínkám, v jakých Mozart mohl žít a tvořit. Na pochybnosti stran Melograniho knihy by bylo asi nejlepší zeptat se přímo autora, neb zde nejsem z nejpovolanějších (ne, že yb nebylo zábavné počítat různé čýstky, ale přece jen musím taky někdy cvičit, abych měl na koncertech co hrát:-)
3. Pokud si vzpomínám, u Cosi fan tutte jsem reagoval pouze na Vaši zmínku, že po r. 1788 nedostal Mozart žádnou objednávku od dvora…
Připojím ještě malou předsilvestrovskou perličku k předchozím jazykovým úvahám. Uvolňování jazyka (a nakonec i mravů) došlo v 17. století ve Francii, kde se zrodila galantnost. Díky ní se ženy staly významným elementem společnosti a témata jako sexualita se staly předmětem vytříbené debaty salonů vyšších vrstev. Za regenství Filipa Orleánského se to pak zvrhlo především do oné sexuální frivolnosti, která tak rozčarovala J. J. Rousseaua (a s tím ze zrodil počátek romantismu a "návrat mravů"). Montesquieu sám napsal, že i přesto, že ženy kazí morálku, je jejich společnost natolik příjemná, že by nebylo správné je z ní vyloučit, jako ve středověku. Evropa nikdy nepřejala galantnost, ale uvolněná mluva a mravy se rozšířily celkem rychle. A samozřejmě s postupným vzestupem měšťanské vrstvy se neuhladily, ba právě naopak. Poslední třetina 18. století byla doslova vrcholným obdobím této frivolity a samotná Vídeň byla proslulou "ložnicí". Ve společnosti, kde je sexualita volnou společenskou hrou, není k standardizaci vulgarismů v písemném i slovním projevu vůbec daleko. Je to jen rychlá úvaha, která se trošku týká mého výzkumu francouzské hudby, ale třeba i tak může dát trošku jiný rozměr všem psychologickým úvahám o Mozartově duši :-)
Díky za velmi pěknou debatu a přeji vše úspěšné vykročení do nového roku! Lukáš V.
A propos, nikde jsem si nevšiml, že bych se nepřiznal k citaci Melograniho, což mi vytýkáte. Jen jsem napsal, že podle mě rozsah jeho odhadů může potvrzovat i kritika p. Volka. Toliko k pramenné čistotě. L. V.
P. Šimáčkovi
už ani nic polemického (skoro ne), jen spíš doplňky:
Naprosto neehodlám Mozarta jakkoliv omlouvat s ohledem na jeho genialitu a na výskyt méně nadaných, leč lépe hodnocených jedinců, a to právě s odvoláním na Haydna. Ten napsal pár týdnů před Mozatovou smrtí (13.10.) pí v. Genzingerové: "Ta má mi píše, že mě Mozart ošklivě znevážil… odpouštím mu… kvůli mzdě ať se jde Mozart přeptat za hrabětem Friesem, u kterého jsem uložil 500 zl., a u mého knížete 1000 guldenů – dohromady skoro 6000 zl, děkuji denně stvořiteli za toto dobrodiní a namlouvám si, že ještě domů přivezu tisíc v hotovosti."
Jak patrno, hlad po penězích vedl Mozarta k nepřejícným (pomlouvačným?) útokům dokonce na "papá" Haydna…(!).
¨
Ostatně – svědectví K. Pichlerové zní poněkud jinak ("Mozart a Haydn, které jsem oba dobře znala, byli lidé, kteří v osobním styku neprojevovali vůbec žádnou vynikající duševní sílu a skoro žádné vzdělání ducha vědeckého či vyššího zaměření. Všední smýšlení, plytké žerty, a u prvního lehkovážný život, bylo vše, čím se společensky projevovali, a přece jaké hloubky, jaké světy fantazie, melodií a citu se skrývaly v té nevzhledné schránce!"). Pichlerová negativní Mozartovy rysy nerozváděla, ovšem ani je nepominula. Nešlo je zamlčet – byly příliš známé.
Jenže – Haydn, přes svou genialitu, se osvědčil zcela jinak, a to ve stejném prostředí. Nebyl stejný jako Mozart – byl úplně jiný. Rád šetřil…
V životě Mozartovy rodiny zaujímaly peníze jedinečné postavení. Pro otce Mozarta byly synonymem k pojmu "štěstí". V Leopoldově korespondenci zaujímají peníze dominantní místo: hovoří o nich v téměř 75% svých dopisů. Sní o svých budoucích penězích, ale i o penězíách jiných lidí, počítá je, v duchu s nimi provádí operace… Jeho syn k nim měl jiný vztah: byly mu pouze prostředkem (psal o nichve 33% svých dopisů), ovšem potřeboval je mnohem naléhavějši, resp. se domníval, že má takovou potřebu (dnes bychom řekli, že měl slabost pro rychlé peníze).
Už se tu několrát psalo o jeho rozhazovačném životě – vše tomu nasvědčuje a řeči o bídě je třeba přoičíst na vrub Konstanciny režie, jako např zmínka z vídeňského rukopisného bulvárku Der¨Heimliche Botschafter z 13. 12. 1791 :"Vdova muže, který kromě svého místa dvorního kapelníka měl jen žáky z nejvyšších a nejbohatších kruhů… nyní úpí s nezaopatřenými dětmi na jediném slamníku. Kdo by si tu nevzpomněl na Händela? Kdo by současně nepřál Vídeňákům, aby velkodušností k Mozartově vdově odčinili nevděk vůči Händelovi?"
Hle, a máme tu zárodek, máme tu hlavní rysy pražského (německého, mnichovského… ) mýtu: genius v bídě a nevděčná Vídeň.
pokrač.
J. M.
L.V.:
Ale tak jsem to nemyslel! – vždyť jsem naopak reagoval na to, že jste citaci uvedl. Každopádně opera Cosi fan tutte na Mozarta tak nějak zbyla, když ji Salieri odložil. To asi na pocitu uznání také nepřidá.
A jen to chci vložit, už odpovídá J.M.: ano, také jsem si povšiml, jak často Leopold píše o penězích, jak mu manželka vypisuje, kolik kdo v Mannheimu bere…
Těším se na pokrač.
Závěrem bych – protože rozvádět to opravdu nejde – jen souhrnně a stručně sdělit svůj názor na jádro zdejší debaty, totiž kdo a co může či nemůže za jeho smrt, jeho "bídu", atp.
Jistě to nebyla jeho genialita, ani jeho okolí. Byla to struktura jeho osobnosti, jeho infantilita, výrazná izolovanost (měl vlastně vůbec nějaké přátele, nikoliv jen tzv. "přátele"?) a nereálné sebevědomí, které mu bránily v kvalitní komunikaci s okolím, ale koneckonců i s rodinou (totiž: k čemu vlastně slouží nákladná korespondence, jejíž informační hodnota je téměř nulová a omezuje se na nakupené sprosťačení? – jde o náhražkovou komunikaci).
Jeho neradostný osud, včetně zpackaného manželství, jsou cenou, kterou zaplatil za kultivaci svého talentu v rukách otce Leopolda. Když konečně utekl z jeho "cvičáku", byl v situaci exota, který unikl z klece v zoo. Měl neobyčejnou výbavu dovedností, ale mohl ji získat jen výměnou za zdravý osobnostní vývoj v dětství. Konečnýn¨produktem byl člověk, jehož hudba byla téměř nadpozemská, ale kterého byste nechtěli za souseda.
A ještě poznámky k pramenům atd.: i když jsem doporučil studium primárních pramenů, za něž jsou vědeckou komunitou uznány uvedené souborné publikace, přece se člověk potřebuje i poněkud orientovat v tom, jak s tím zacházet, aby získal smysl pro proporce. Ať mi všichni prominou, ale už dlouhé roky nemá žádný z autorů beletristicky a anekdoticky pojatých "monografií" dohromady co nového dodat. Všichni vycházejí kromě pramenů primárních z jednoho, již dávno standardního a dodnes nepřekonaného díla muziloga a kunsthistorika Alfreda Einsteina: Mozart. Sein Charakter. Sein Werk. Dílo napsané v r. 1945 je dodnes základem a mrzí mě, že se tu na něj nikdo neodvolává. Druhou knížkou, bez níž na problematiku skutečně nelze, je Mozart Wolfganga Hildesheimera, který se se svou knihou z r. 1977 ukázal být pravděpodobně nejcitlvějším Mozertovým životopiscem, i když mu po Einsteinovi už moc prostoru nezůstalo. Dokázal ale kvalitně využít poslední skulinky.
Takže – studujme Mozarta a nechme se vést kvalitními vzory, abychopm věděli, jak to dělat- Buďme ale především rádi, že můžeme vyjít ze svého obydlí a jít si vybrat nosič s Mozartovou hudbou, aniž bychom riskovali, že potkáme Marii Cecilii Weberovou, uslyšíme z vedlejšího bytu hysterickou hašteřivou Konstanci, nebo že nás na chodbě Wolfgang zase jednou pumpne o nějakou tu stovku…
J.M.
Ještě PS – zapomněl jsem na něco. Jestliže jsem se původně vyhýbal zmínce o vulkaritách/koprolálii, asi se tomuto tématu vyhnout nešlo, ale v citovaných příkladech jsem zásadně vynechal dopisy "Bäsle" – tedy Mozartově sestřenici, a to proto, že dopisy jí – a jen jí – mají jasný sexuální/erotiký podtext (a mnozí ji považují za Mozartovu první sexuální partnerku).
A to je něco docela jiného než sprosťačiny adresované jiným lidem.
TZakže, když psal své 19 leté sestře "soll ich noch kommen nach botzen, so schlag ich mich lieber in d´fozen", mělo to pořád ráz asexuálního sprosťačení, byť na chvíli opustil doménu tlustého střeva.
J.M.
J.M.: Trochu obtížně se mi loučí s naší diskusí, ale když jste zmínil tu literaturu. O Einsteinovi vím, bohužel ho nemám doma (kolikrát jsem litoval, že nyní nemám čas na návštěvu knihovny!). Hildesheimera mám naopak před sebou, je to právě on, kdo stvořil „starší“ Cannabichovu dceru (s. 89 – 90) a mně novou „pratetičku“.
Nejzajímavější diskuse (i pro laika). Paradoxně k článku, o kterém jsem so myslela, že nebude diskutovatelný.
Pánové JM a PŠ nenapíšete nějaký seriál. Je to velmi zajímavé a oba toho dost víte. Zajímalo by mne dění okolo Mozartova civilního života, ale třeba i Janáček, Martinů…
Eva
P. Šimáček
Do knihovny nemusíte. Tady to máte online:
http://www.zeno.org/Musik/M/Einstein,+Alfred/Mozart.+Sein+Charakter,+sein+Werk
Mnoho štěstí v novém roce.
J.M.