Mozartovský večer v Rudolfinu

Minulou zprávu z festivalu Dvořákova Praha jsem zahájil steskem nad návštěvností komorní hudby. A při včerejším (25. srpna) koncertu v Rudolfinu jsem si zase uvědomil, jak málo se u nás hraje Mozartova hudba, zejména u „velkých“ orchestrů. Občas zazní některá z jeho pozdějších symfonií, sem tam koncert. Je to škoda, neboť jde o hudbu posluchačsky vděčnou a stejně jako zpěváci říkají, že Mozart je hlasovou hygienou, platí to i pro orchestr (podobně jako Haydn – a ten se už nehraje skoro vůbec).

Publikum přitom Mozarta chce: přízemí Dvořákovy síně zaplnilo zcela, balkón asi z poloviny. Možná však bylo přilákáno také vystoupením mladé sopranistky Kateřiny Kněžíkové. Čerstvá absolventka HAMU a sólistka Národního divadla již na pražské scéně sklidila nejeden úspěch a kromě lehkého, zvonivého sopránu disponuje také půvabným vzhledem i milou bezprostředností, kterou předvedla v komických áriích. Zahájila recitativem a árií Iliy z Idomenea „Quando avran fine omai… Padre, germani, addio!“. V recitativu se mi zpěvačka zdála na několika místech malinko nejistá, snad zapracovala počáteční nervozita, árii však zazpívala stoprocentně, koloraturní pasáže byly spolehlivé a zřetelné. V Despinině árii při tutti orchestru nebylo Kateřinu Kněžíkovou v nižší poloze dostatečně slyšet (seděl jsem na balkóně), což je škoda, protože se jí jinak povedla. Snad je na vině i orchestrální sazba v kombinaci s určitým typem hlasu. Tuto árii mám moc rád a vždy si ji chci vychutnat, některé zpěvačky však trochu zaniknou. Naprosto dokonale se povedla Zuzančina scéna „Giunse alfin il momento… Deh, vieni,non tardar.“ V Blondině árii mi vadila výslovnost (např. „Welše wonne, welše lust“ místo „welche“), což mohlo být způsobeno rychlým tempem, které dirigent zvolil. Marně si publikum tleskalo o přídavek, Kateřina Kněžíková zazpívala jen tyto čtyři árie. Asi nejen já bych dal přednost recitálově pojatému večeru. Snad si tuto nadějnou zpěvačku u nás ještě nějaký čas užijeme, než nám ji přetáhnou do zahraničí.

Pod čarou: Když se mne Dan minule ptal po nějakých nedostatcích, mám pár mimohudebních postřehů… Velice mne zklamal letošní katalog, který tak snad ani nelze nazývat. Nevadí mi, že denní programy již nejsou zdarma, ale festival by si zasloužil reprezentativnější publikaci. Také nevím, proč si pořadatelé našich festivalů myslí, že koncertům dodají slavnostní atmosféru dvěma trčícími kyticemi na pódiu (v případě Pražského jara jsou to ještě odporné plastové truhlíky na rampě), když název festivalu (v chudé grafické podobě) je na varhanách vyvěšen na zváleném prostěradle. Ale to jsou drobnosti, stejně jako obsluha na některých občerstvovacích místech, která dává jasně najevo, jak ji všichni obtěžují.

Dvořákova Praha 2010
Dvořákova síň Rudolfina 25. srpna 2010
Camerata Salzburg
Enrique Mazzola – dirigent
Kateřina Kněžíková – soprán

program:
Wolfgang Amadeus Mozart:
Symfonie č. 33 B dur
Recitativ a árie Iliy z opery Idomeneo „Quando avran fine omai… Padre, germani, addio!“
Árie Despiny z opery Cosi fan tutte „Una donna quindici anni“
Recitativ a árie Zuzanky z opery Le nozze di Figaro „Giunse alfin il momento… Deh, vieni, non tardar“
Árie Blondy z opery Die Entführung aus dem Serail „Welche Wonne, welche Lust“
přestávka
Předehra k opeře Lucio Silla
Symfonie č. 38 D dur, „Pražská“

www.dvorakovapraha.cz