Mozartwoche 2016 – Radu Lupu a Kremerata Baltica. Notebook Michala Maška (37)

Poslední týden v lednu patří v Salcburku vždy oslavám výročí Mozartova  narození, které pořádá Mozartova nadace pravidelně od roku 1956. Z letošní nabídky jsem si vybral koncert 31. ledna, při kterém ve Velkém sále Mozartea vystoupil Radu Lupu a Kremerata Baltica.

Jméno jedenasedmdesátiletého rumunského pianisty jsem znal již dávno, ale živě na koncertě jsem ho slyšel poprvé. Důvod, proč jsem na jeho vystoupení nezavítal již dříve, jsem vlastně zmiňoval už v předchozím Notebooku: zvuk a energie. To, co jsem slyšel z nahrávky, mě zas až tak nepřitahovalo, ale dnes vím, že jsem se ochudil o zcela mimořádné zážitky.

Radu Lupu (foto Fred Toulet)
Radu Lupu (foto Fred Toulet)

Koncert byl rozdělen na dvě poloviny, kdy v té první orchestr zahrál Mendelssohnovu Symfonii d moll č. 7, doplněnou posledním Mozartovým Koncertem B dur KV 595. Druhá polovina začala Sinfoniettou č. 2 g moll Mieczyslawa Weinberga a poté následoval Mozartův Koncert A dur KV 488.

Orchestr hrál bez dirigenta, a i přesto, že dávám přednost vedení souboru jednou osobou, musím v tomto případě uznat, že výkon byl naprosto ohromující. Takové porozumění jednotlivých skupin a celková vyváženost zvuku, kdy každý sebe poslouchal, daly vzniknout pro mě zcela novému uměleckému dojmu, kdy je jedna celková myšlenka tvořena celým souborem zcela přirozeně. Dokonalost souhry a ostatní technické záležitosti byly samozřejmostí a obě orchestrální skladby se staly mimořádným zážitkem.

Radu Lupu (foto archiv)
Radu Lupu (foto archiv)

Radu Lupu je zcela unikátní osobnost, což dává najevo již svým příchodem na pódium. Tento člověk má kolem sebe tak krásnou auru spokojenosti a radosti, že ji okamžitě přenese na všechny ostatní. Jeho posaz u klavíru, kdy je po celou dobu hry opřen zády o opěradlo, takže má zcela jiné držení těla i váhy paže a je permanentně v záklonu, na vás působí jako magnet. Posadí se, uvelebí se, dá elegantní pokyn orchestru, aby začal hrát, složí si ruce na bříško a nádherně poslouchá.

Jeho hra je velice jemná, a pokud bychom ji srovnávali s jinými, objektivně, tedy rozumem, nenalezneme nic moc výjimečného. Teď to prosím nechápejte negativně, ale jeho hra nemá žádné výstřelky, neobvyklosti, ani samotný zvuk není nijak zvlášť neobyčejný. Přesto je absolutně jedinečná a táhne jako magnet. Lupu svou osobností, tím co vyzařuje, už jen tím, že sedí a je, přitáhne vaši pozornost. Nic víc dělat nemusí. A tuto pohodu, krásu a lehkost pak přenese i do skladeb, které interpretuje. Tento večer nebyl žádný bouřlivák, to nechal spíše na orchestru a jeho mezihrách, on se věnoval… – můžeme říci vykreslení frází a intimní lyrice.

Radu Lupu & Kremerata baltica - Salcburk 31.1.2016 (foto © ISM Wolfgang Lienbacher)
Radu Lupu & Kremerata Baltica – Salcburk 31.1.2016 (foto © ISM Wolfgang Lienbacher)

Po dlouhém potlesku zvolil přídavek v podobě Brahmsova Intermezza Es dur, které by mohl člověk poslouchat několikrát za sebou. A zase můžeme pozorovat jeho spokojenost se sebou sama, to jak si vychutná každou notu, to jsou věci, které nahrávka právě nezachytí. Poté vstal, uklonil se zdvořile prvnímu houslistovi, sedl si na volnou orchestrální židli, opřel se, zkřížil nožičky a zaposlouchal se do Mozartovy předehry Únos ze serailu.

Byl to fenomenální večer, který vtáhl do děje a nechal zapomenout, že v tu chvíli existuje cokoliv jiného. A to je dle mého názoru jediná možná cesta.

Související články


Napsat komentář