Mrazivý závan Jižního pólu. Srnkova opera v Mnichově

  1. 1
  2. 2

Mrazivý závan Južného pólu

S veľkým diváckym úspechom uviedla Bavorská štátna opera v Mníchove svetovú premiéru opery South Pole, prvého celovečerného opusu českého skladateľa Miroslava Srnku a austrálskeho libretistu Toma Hollowaya. Gigantická marketingová mašinéria naštartovala závody o diváka na ceste k Južnému pólu už pred rokom. Blog o príprave inscenácie a sprievodné podujatia vo forme inštalácií, filmových projektov a aktivít na sociálnych sieťach boli takpovediac vonkajšími naratívnymi prostriedkami inscenujúcimi významnú divadelnú udalosť. Dlho očakávanej premiére dodalo napokon glanc aj angažovanie hviezd Rolanda Villazóna a Thomasa Hampsona, ako aj skutočnosť, že South Pole bola prvá svetová premiéra v kariére súčasného šéfdirigenta Bavorskej štátnej opery a designovaného šéfdirigenta Berlínskych filharmonikov, Kirilla Petrenka.

Miroslav Srnka: South Pole – Rolando Villazón (Robert Scott) a Thomas Hampson (Roald Amundsen) – Bayerische Staatsoper Mnichov (foto Anne Kirchbach)
Miroslav Srnka: South Pole – Rolando Villazón (Robert Scott) a Thomas Hampson (Roald Amundsen) – Bayerische Staatsoper Mnichov (foto Anne Kirchbach)

V období prudkého globálneho otepľovania by sa dvojhodinová celovečerná opera z prostredia mrazivej a ľadovej antarktickej pustatiny nechala vyložiť aj ako politicky motivovaná narážka. V priebehu večera však bolo čoraz jasnejšie, že mladého skladateľa a jeho libretistu politicky alebo spoločensko-kriticky motivovaný námet nezaujímajú. Za napínavejší považovali príbeh pretekov o dobytie južného pólu, ktorý v roku 1911 zviedli Nór Roald Amundsen (1872–1928) a Brit Robert Falcon Scott (1868–1912). Dvaja lídri, dva tímy, dve rôzne východiská, dva rôzne názory na dosiahnutie jedného cieľa. Presvedčenie, zápal, súperenie a často aj demagógia majú aj politický náboj. Srnka s Hollowayom sa príbehu oboch expedícií priblížili veľmi verne, takmer až s dokumentárnou akríbiou. V partitúre sformulovali prvú konfrontáciu polárnych výskumníkov skrz telegrafickú správu v morseovke, v ktorej Amundsen oznamuje svojmu rivalovi Scottovi, že sa napriek pôvodným plánom rozhodol predsa len pre expedíciu na južný pól, cez základný tábor, problematické putovanie ľadovou púšťou s jej nástrahami, fyzické a psychické vypätie, až po dosiahnutie cieľa a návrat, ktorý bol pre Nóra triumfálnym, pre Brita však osudovým.

Namiesto jednoty miesta, času a príbehov, typickej pre klasickú drámu, sa Srnka s Hollowayom rozhodli pre postdramaticky skomponovaný príbeh formátu „double opera“ (tak to stojí aj v podtitule) s dvoma rozdielnymi „points of view“. Na scéne tak vidí divák dvojoperu pozostávajúcu z dvoch paralelne prebiehajúcich jednaní, ktorých striktné scénické rozdelenie pripomína „comic strip“ grafickej novely alebo počítačovú hru dobrodružného „adventure“ žánru s jedným cieľom a dvoma hracími konzolami. Príbehy oboch polárnych expedícií s rozličným pozadím, no spoločným cieľom a nástrahami má však aj styčné body. Obom sa v ich polárnom „šialenstve“, spôsobenom vypätím síl, zjavia ženy ich života. Scottovi jeho milujúca manželka Kathleen, ktorú počas svojej neprítomnosti ustavične podozrieva z nevery, Amundsenovi zase Landlady, ktorá kedysi z nešťastnej lásky spáchala samovraždu. V základnom tábore si Briti krátia dlhú chvíľu futbalom a poslúchaním nahrávky Kvetinovej árie Enrica Carusa z historicky doloženého carusofónu, Nóri si zase postavia saunu, pred ktorou si z gramofónu prehrávajú Griegovu Solveiginu pieseň v podaní Borghild Bryhn-Langaardovej.

Miroslav Srnka: South Pole – Bayerische Staatsoper Mnichov (foto Sven Hoppe/dpa)
Miroslav Srnka: South Pole – Bayerische Staatsoper Mnichov (foto Sven Hoppe/dpa)

Ďalšou paralelou je strieľanie vysilených zvierat. Zatiaľčo Scott stavil na – ako sa neskôr ukázalo – absolútne nevhodné poníky a techniku motorových saní neschopných fungovať v extrémnych poveternostných podmienkach, Amundsenova voľba padla na záprahy vytrvalejších arktických psov. Podobne motivované sú aj vnútorné rozpory medzi členmi expedície. Muži menej pripraveného Scotta, ktorý po prečítaní Amundsenovej správy vyrazil na expedíciu v chvate, z obavy o prvenstvo, majú oproti lepšie vybavenej expedícii „Fram“ Roalda Amundsena horšiu situáciu s tragickými následkami. Ani jeden z „hrdinov“ však neponúka divákovi priestor pre identifikáciu. Obaja jednajú z vypočítavosti chladnej ako polárna zima, ktorej sa snažia vzdorovať. Scott sa umára žiarlivosťou, Amundsen zakáže svojim súputnikom písať denník. Johansen sa ako jediný vzoprie tomuto príkazu, začo ho Amundsen potrestá popretím jeho účasti na expedícii. Sľučky príbehov komunikujú aj na záver telegraficky. Umierajúci Scott posiela Amundsenovi poslednú správu v morseovke. Zhrozený Amundsen venuje napokon južný pól Scottovi.

Miroslav Srnka: South Pole – Bayerische Staatsoper Mnichov (foto Wilfried Hösl)
Miroslav Srnka: South Pole – Bayerische Staatsoper Mnichov (foto Wilfried Hösl)

Bavorská štátna opera si celovečernú operu objednala u Srnku po úspechu jeho komornej opery Make No Noise. V prípade Južného pólu zvolil skladateľ mohutný orchestrálny aparát priam straussovských rozmerov. Jeho klasické farby rozšíril o nevšedné odtiene akordeónu, klavíra, kravských zvoncov, marimby, tibetských mís, japonských hyoshigi, rapkáčov, vibrafónu či zvonkohry, na hudobné nástroje povýšil šmirgľový papier, pružiny, ale i krájače na vajíčka. Takouto zvukovou paletou sa mu podarilo vytvoriť neobyčajne pôsobivú maľbu monochromatickej ľadovej púšte Antarktídy. Partitúra v C dur sa divákovi prihovára šepotom širokospektrálnych hutných plôch s minuciózne rozvrhnutou dynamikou. Ich zvuk praská, duní, dychčí, ich oblúky sú vyšperkované leskom, jaganím, miestami krištáľovým zvonivým chvením evokujúcim ľad, chlad a nedoziernu, no diferencovanú belobu.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Srnka: South Pole (Bayerische Staatsoper Mnichov)

[Total: 27    Average: 3.3/5]

Související články


Reakcí (9) “Mrazivý závan Jižního pólu. Srnkova opera v Mnichově

  1. Vždy když se objeví takové dílo jako je právě Srnkovo South Pole, kladu si otázku: Cui bono ? (komu slouží, v čí prospěch?). Pokud jde jen o nové režijní ztvárnění klasických děl, lze přijmout argumenty, že jde o oživení vyčichlých partitur, které mají přilákat nové a mladé publikum (i za cenu, že se někdy skladatel obrací v hrobě). A když přece jen mladé publikum neodolá marketingovým mašinériím a jde na takovou „staronovinku“, tak i když se nedostaví kýžená odezva na základě zrakových vjemů, zachrání je většinou krásná hudba. U avantgardních novinek typu South Pole ale za záchranou brzdu mladý nezkušený (ani zkušený) divák zatáhnout nemůže, protože taková pomyslná brzda prostě chybí. Je ještě třetí možnost a to je, že někdo na estetický zážitek nečeká a vnímá takové operní představení jako bondovku. Generace vyrostlá a vychovaná v klasicko-romantickém duchu, kde city a silný příběh založený na konfliktu dominují, těžko najde v takovém příběhu o ničem a extravagantním hudebním ztvárnění zalíbení.

    1. Myslím, že to slouží hudbě. Nelze přece jednou provždy hrát hudbu řekněme do konce 19. století a zbytek prohlásit za nehodný interpretace.

      Pokud jste četl (nebo četla) např. Scottův deník z cesty k pólu, věděl(a) byste, že tam je citů i konfliktů dost. A příběh? Sama cesta je příběh, v tomhle případě dokonce dvojitý, jeden se šťastným koncem, druhý tragický. Nemohu si pomoct, ale tohle prostě je velké téma pro vekou operu.

      Ještě by mě zajímalo, zda jste operu viděl(a), nebo její estetické hodnoty posuzujete na základě svých předpokladů o nich?

      1. Operu jsem viděl na arteHD v dobré kvalitě obrazu i zvuku. Když jsem ten komentář psal tak jsem si hned vzal brnění, protože jsem očekával že budu záhy ukamenován.Moje hodnocení je ryze subjektivní a vychází z mého hudebního vzdělání, praxe a nemalé posluchačské zkušenosti. A protože patřím již do kategorie seniorů neočekávám, že souzním v hodnocení se všemi diváky.A jsem taky rád, že jste mi objasnil „Cui bono…“ aspoň ta energie a nemalé peníze nepřijdou nazmar.Proti gustu žádný dišputát:-))

          1. Nejsem kamenován, ale když si to pustím ze záznamu, tak trpím jako zvíře.Když jsem byl na popud mého hudebního kolegy pozván v r.2004 na premiéru české novinky Nagano, kterou napsal Martin Smolka, syn otce hudebního pedagoga a muzikologa Smolky (jež byl postrachem při zkouškách dějin hudby na AMU), myslel jsem že už větší zvěrstvo nemůže existovat. Mýlil jsem se,jižní pól ho trumfnul. Ale vpravdě v tom horším slova smyslu, protože Nagano byla veliká sranda od začátku do konce a když spustil můj moravský kolega Mikušek (coby Hašek) svým kontratenorem a chlapci kontrovali své „Hosana, máme Hošana“, praskla málem jedné z divaček plodová voda od smíchu.Tady se člověk ani moc nezasměje, ale bojuje s přívalem těžké atonality nesrozumitelného hudebního přediva jakéhosi hudebního lartpourlartismu. Zatím to nebudu mazat a zkusím najít i něco pozitivního, naděje umírá poslední.

  2. Z Nagana si už jen vybavuju především J. Jágra, jak zpíval, že „….v NHL je hřiště o dost užší“ a s vaším hodnocením souhlasím.

    Co se Jižního pólu týká, držím se jen obecných prohlášení, protože jsem ho – na rozdíl od Vás neslyšel.

    Každopádně stejně obecně — pro mě je atonalita vzrušující. Líbí se mi, že musím zapojovat intelekt. Nechci si u hudby pobrukovat melodii, chci přemýšlet, rozplétat to „nesrozumitelné“ hudební předivo a činit ho pro sebe srozumitelným. To mi přináší uspokojení a radost.

  3. Dějiny opery nekončí úmrtím Giacoma Pucciniho. Pokud divadlo vede umělecká osobnost, která jen trochu myslí,uvádí opery i před Mozartem a po Puccinim a samozřejmě i zcela nové opery. Jak se každá novinka bude hrát v době budoucí, je otázka. Vzpomeňme, že celá řada dnes již klasických a oblíbených oper o premiéře úspěch neměla. Dnes jsou součástí operního repertoáru. I kdyby South Pole již nikde nezaznělo, Bavorské státní opeře patří dík za její uvedení. V tom divadle je ovšem velká tradice uvádění soudobých oper a diváci na ně chodí. Pokud budu své diváky krmit pouze Verdim a Puccinim, záhy se dostanu do slepé uličky. Osobně jsem vždy za uvedení zcela nové opery, než za násilnou a nesmyslnou aktualizaci repertoárového klasického díla. A na závěr: myslím si, že je ostudou našich divadel, že tvorbu pana Srnky ignorují. V Mnichově hrají již jeho druhou operu, jinou hrála Semper opera v Drážďanech. Jsou to špatné scény? Určitě ne. A určitě by neuvedly nějaké zcela okrajové dílo. Ostatně těžko chtít po divadle, které má problémy s uvedením Madame Butterfly, aby hrálo soudobé opery …

  4. Díky za zajímavou diskusi, pánové. Představení jsem viděl včera živě v Mnichově a řadím se k těm nadšeným. Je to úplně jiný svět, ale v živém provedení to působí až magicky. Zvukově je to ohromně zajímavé a ztvárnění příběhu rozhodně nechybí emoce. Byl to velký zážitek. Tím neupírám nikomu právo, jít z představení mírně zklamaný nebo dokonce otrávený. Hudbu zkrátka všichni vnímáme subjektivně a nikdo z nás nemá patent na hodnocení. Největší radost mi udělalo, vidět a slyšet novou skladbu, které byla věnována stejná interpretační péče, jako by se jednalo o operu Verdiho, Pucciniho nebo Wagnera. To je myslím jediný způsob, který dává posluchači možnost novou skladbu skutečně posoudit a udělat si na ni relevantní názor, ať už pozitivní nebo negativní. Jestli budou South Pole ještě hrát, rozhodně doporučuji vidět „v reálu“, sebelepší televizní přenos je proti živému zážitku poloviční. V ředitelské lóži seděl včera Zubin Mehta, který ihned po představení vstal a on i jeho paní nadšeně tleskali vestoje až do konce aplausu. Měl jsem radost, že český autor dosáhl takového úspěchu a vlastně mám radost i z toho, že vyvolal takovou diskusi a zdravou výměnu názorů na Opeře Plus. Hezký nedělní večer všem.

Napsat komentář