Multimediální sci-fi opera Solaris zabodovala v Linci

Operní soubor Musiktheateru v Linci realizoval 17. září, jen pouhý den po premiéře Verdiho Falstaffa, premiéru multimediální soudobé operní moderny Solaris německého skladatele Michaela Obsta, významného žáka modernisty Karlheinze Stockhausena (narozen 1955 v Kolíně nad Rýnem). V režii nového hudebního ředitele Musiktheateru Hermanna Schneidera a v hudebním nastudování francouzského dirigenta Daniela Lintona, ve spolupráci s mladými talenty nového Hudebního studia.

Zúčastnil jsem se první reprízy díla dne 20. září, neboť premiéra byla zcela vyprodána. Vedle Verdiho Falstaffa jsem váhal a neprojevil o toto soudobé experimentální dílo zájem s patřičným předstihem. Ale přímo na místě jsem při pročítání propagačních materiálů, jichž je ve vstupní hale Musiktheateru mnoho, zpozorněl. Jak praví české přísloví, odříkaného chleba bývá největší krajíc. Když jsem se konečně odhodlal jet do Lince přece jen dvakrát po sobě, ba se i domníval, že na něco podobného bude přece vstupenek přehršel, přišlo překvapení. Nejen že byl Falstaff vyprodán, což mi přišlo jistě přirozené, ale ani na premiéru multimediální moderny experimentálního typu sci-fi opery už nebyly lístky… Šance na možnou vstupenku se naskytla až pro reprízu dne 20. září. To už se moje zvědavost docela stupňovala. Soudobá opera a vyprodána? Příliš se mi zakódovala vlastní zkušenost, kterou zažívám již od mladých let a která je podobná zkušenosti Rakušana Rudolfa Binga z doby, kdy stál v čele slavné Met (o soudobé opeře a problémech jejího uvádění píše ve svém bestselleru).

Dalším důležitým impulsem byla pro mne informace, že do přímé spolupráce s operním ansámblem Musiktheateru vstupuje nově šest z více než pěti set zájemců z celého světa (!), přijatých do zcela nové koncepce Operního studia Horního Rakouska Musiktheateru v Linci. Linec přikročil k podobné myšlence, jakou již realizuje bavorský Mnichov. Tři mladí pěvci již účinkují v této recenzované opeře. Prošli totiž zmíněným rozsáhlým konkurzem. Šestice vyvolených je z Rakouska, Německa, Slovenska, Číny, Maďarska. Tato šestice talentů dostává výtečnou šanci v prvé řadě se zdokonalovat na Brucknerově univerzitě (privátní instituce!), ale zároveň pracovat v denním provozu divadla, s vizí možného budoucího angažmá za dva roky. V tom ideálním případě přímo v Linci, eventuálně v jiném divadle Rakouska. Fakt, že do Lince přicestovalo přes pět set zájemců o přijetí, je pro mne až neuvěřitelný. Zájem mladých adeptů oboru zpěvu o možnou seberealizaci v opeře, o toto tvrdé a ze sta procent tržně laděné řemeslo je tedy větší, než bych předpokládal. Přiznám se rád, že díky této skutečnosti mě velmi lákalo, abych si danou inscenaci s novými mladými talenty nenechal ujít.

Multimediální opera byla provedena v menším, velmi akustickém komorním sále, zvaném Black Box, pro sto dvacet posluchačů (velký sál má kapacitu tisíc míst). Solaris je planeta. Publikum je zapojeno do zvukového světa Solarisu a uvědomuje si akustický kontrast mezi vesmírnou stanicí a omezeným myšlením i nevysvětlitelným jednáním lidí. Jak zdůrazňuje sám autor díla, zásadní ideou je mu konfrontace lidí s jejich vlastní minulostí, s jejich špatným svědomím, s pocity viny a z toho plynoucími psychologickými posuny v jednání. Ne okolnosti, ale reakce na ně nás přivádějí vždy do problémů…

Michael Obst, žák známého experimentátora Karlheinze Stockhausena, si pro svou komorní operu zvolil námět stejnojmenného románu Stanislawa Lema v žánru science-fiction, který se stal vyhledávaným filmaři i divadelníky (Tarkowského film z roku 1972). Vypráví příběh o výzkumné stanici na planetě Solaris, kam přichází psycholog Kelvin zkoumat prapodivné vztahy na pracovišti, kde se odehrála i sebevražda. Setkává se zde s výzkumníky. Ke svému překvapení však nachází značně narušené jedince, plné psychických problémů, kteří se setkali se svojí vlastní minulostí. Experimentují na planetě s ozařováním moře, jenomže oceán zhmotňuje potlačované představy a vzpomínky lidí… Jakoby až názvuky na oblíbené teorie Sigmunda Freuda v době vzniku Lemova románu (1962). Michael Obst uchopil  tuto vzrušující psychologickou sondu v silně expresivní a sugestivní hudební mluvě jako vůbec první na světě pro operní žánr.

Diváci sedí v komorním sále divadla ve středu výzkumné kosmické stanice, na otočné židli, která se otáčí v úhlu 360 stupňů. Mohou být aktivní a sami směrovat své pohledy na jednotlivé tři protilehlé scény v kosmické stanici. Toho samozřejmě využívají i musí využívat, neboť režisér Hermann Schneider pracuje velmi dynamicky, děj probíhá filmovým způsobem v častých prostorových změnách, takže se diváci točí na svých otočných židličkách takřka neustále. Akusticky je velmi zajímavé mixování živé hudby, interpretované Bruckner Orchester Linz pod vedením Daniela Lintona, hrajícím ve vedlejším prostoru živě v minimalizovaném komorním obsazení. Jeho interpretace je mixována s elektronickými prostředky z komputerů (zůstávají na výrazově exponovaných místech i osamoceny), nebo je transformována k uměleckému dialogu mezi člověkem a strojem. Orchestr se totiž dostává do dialogu se “Specializátorem” – čili prostorovým zvukem simulátoru. Obdobně jako Stockhausen usiluje rovněž Michael Obst o organické stmelení různých druhů zvukové matérie prostřednictvím totálního přeorganizování hudební formy v jejích parametrech. Zkoumá možnosti hudby jak konkrétní, tak elektronické, obě jsou v díle silně zvýrazněné. Ostatně hudba je znějící struktura.

Hudba Michaela Obsta hraná komorním obsazením orchestru je zajímavá, plně funkční a inspirativní. Je to typ výrazu filmové hudby, psychologicky podkreslující řadu fantastických, zcela nečekaných situací, kterou vytvářejí tři barytonisté, sopranistka a vypravěč. Hudební řeč orchestru by dokázala zaujmout svojí harmonií i množstvím rytmizací sama o sobě, i bez multimediálnosti zajímavé elektronizace výrazových prostředků. Ne, neusiluje o mélos, nikde se nesnaží o melodii či o její náznaky, nic takového. Snad jen ve výrazné části sóla violoncella, smysluplně technicky stavěného  v krásném, kultivovaném tónu frází violoncellistky Brucknerova orchestru, je mélos ve frázích naznačen. Vše je ale s ohledem na celek vytvořeno až s chladnou kalkulací matematického konstruktivismu, autor nemá v dobrém smyslu slova sebemenší snahu se publiku zalíbit, podbízet se. Což je mi v našem soudobém pocitu sevření komerčním světem docela sympatické.

Provedení díla soudobé tvorby bylo obdivuhodné a musím ho velmi ocenit. Režijní ztvárnění Hermannem Schneiderem jde promyšleně k podstatě věci, vychází bezpečně dynamická forma celku, vychází ale i jemné detaily. Dovedu si dobře představit práci s talentovanými pěvci na odstínění každého slova, každého gesta, na výrazu mimiky, která je v malém prostoru sympaticky zřetelná. Jsem zvyklý při recenzentské činnosti znát partitury oper, které budu sledovat. Jistě, u těchto děl to nelze. Ale jedná se pro mne o přehlednou harmonii, ve které by se chyby odhalily poměrně snadno. Takže si mohu dovolit říci, že hudební nastudování se vyznačovalo precizností, nic nebylo ponecháno povrchní ležérnosti, jak bývá někdy obvyklé (preferujte rytmus a výraz, intonaci stejně u moderny nikdo nepozná, sděloval třeba interpretům jeden renomovaný dirigent nedávné minulosti). Výkony sólistů byly intonačně zřetelně vyprecizovány. Nezaznamenal jsem během necelých dvou hodin trvání představení žádnou intonační nejistotu či zaváhání. A v daném hudebním předivu je opravdu zaznamenatelné vše, harmonie působí vzdor mnoha disharmoniím naprosto přehledně.

V popředí inscenace stál výkon již plně osvědčeného, renomovaného barytonisty operního souboru Michaela Wagnera v roli Snauta. Zaznamenal jsem již dříve, že je přímo znamenitým interpretem soudobé hudby. Voluminózní, velký, ve všech polohách vyrovnaný hlasový fond s výborným propojením obou rezonancí, důsledně vedený do masky, v menším, akustickém prostoru o to více vynikl. Zaujal ve výrazovém odstínění každé fráze, která se mu zároveň zračí v přirozené, přesvědčivé mimice. Pěvecky se dobře prezentoval nosným, barevným hlasovým fondem mladý barytonista Justus Seeger v hlavní roli psychologa Krise Kelvina. Byla to pro mladého, nadějného barytonistu z Brucknerovy univerzity inscenátory moc dobře volená role “na tělo”, kde mohl projevit svoje nesporné pěvecké i výrazové dispozice, veden zřetelně citlivě režisérem Hermannem Schneiderem. Obdobně dobře působila jeho sympatická jevištní partnerka – sopranistka Julia Grüter – ztvárnila psychologicky rozporuplnou postavu Harey pozoruhodně, byť ještě ne vždy v mnoha odstínech výrazu stoprocentně přesvědčivě. Její zdravě znějící, znělý soprán se jevil velmi nosný v daném prostoru, v rozsahu do vyšších poloh byl jistý, v dikci němčiny sympaticky zřetelný. Imponoval Christian Manuel Oliveira jako Sartorius svým hereckým nadhledem a zřetelnou deklamací slova. V taneční výrazové kreaci se představila pozitivně Češka Anna Štěrbová v roli Hosta. Menší part Gibariana ztvárnil Rastislav Lalinský, další ze zařazených zmiňovaných mladých talentů. Bravo! Příkladný týmový přístup k realizaci novinky, s adekvátním využitím slibných mladých talentů, pěvecky zřetelně výborně disponovaných.

Návštěvu novinky v reprízách Musiktheateru mohu s čistým svědomím doporučit. Kdo se jen trochu zajímá o cesty soudobé opery, chce být takříkajíc u toho, aby sledoval jednu z možných východiskových cest vážné hudby s možnostmi elektronizace, přijde si zřejmě na své. Když si uvědomím, že opera sama je dnes žánr menšinový, soudobé trendy opery navíc zajímají spíš menšinu z dané menšiny, k tomu připočtu fakt, kolik je dnes volnočasových aktivit, je obdivuhodné, že Linec může plánovat celou řadu repríz. Produkce Obstova díla Solaris má velmi profesionální úroveň hudební i inscenační, za výborný nápad pokládám i zmíněnou myšlenku aktivní spolupráce s Privatuniversität Antona Brucknera a nápad vytvoření Operního studia. Právě tímto titulem se započíná dohodnutá dvouletá spolupráce. Čemuž nelze netleskat a nevolat bravo! Mladému talentu zejména v opeře je nutně zapotřebí podpora, jakož i racionální obsazování do přiměřených rolí, především v citlivém prvním období veřejné činnosti. Musiktheater Linz se novou budovou divadla a úrovní operní produkce zařadil mezi velké typy evropských divadel a nápad Operního studia, možná po vzoru Mnichova, mu velmi sluší.

Hodnocení autora recenze: 95%

Michael Obst:
Solaris
Dirigent: Daniel Linton
Režie: Hermann Schneider
Scéna a kostýmy: Falko Herold
Světla: Johann Hofbauer
Zvuk: Robert Doppler
Dramaturgie: Magdalena Hoisbauer
Bruckner Orchester Linz
Premiéra 17. září 2016 Black Box Musiktheater Linec
(psáno z reprízy 20. 9. 2016)

Kris Kelvin – Justus Seeger
Harey – Julia Grüter
Snaut – Michael Wagner
Gibarian – Rastislav Lalinsky
Sartorius – Christian Manuel Oliveira
Ein Gast – Anna Štěrbová
Berton – Christian Taubenheim

www.landestheater-linz.at