Musela jsem obhájit, že nejsem jen blondýna, která si stoupne před publikum a něco zavrže

  1. 1
  2. 2
  3. 3
První dáma české violy Jitka Hosprová se nesnaží konkurovat houslistům, protože akceptuje specifika, omezení i přednosti svého nástroje. Své umělecké kvality musela obhájit, dokázat, že - jak sama říká - není jen blondýna, která si stoupne před publikum a něco zavrže... Přiznává se k ženskosti, k lásce ke krásným šatům a záměrně vystupuje zásadně na jehlových podpatcích. Je hudební inspirací mnohým skladatelům, již nejméně čtyři napsali violový koncert právě s myšlenkou na ni. Jen se "bohužel" nenašel nikdo, kdo by pro ni zakoupil volnou Stradivari violu – není divu, cena se pohybuje kolem miliardy korun. Na jaké nástroje tedy hraje? Jaké používá struny a smyčce? Zdaleka nejen o tom je následující rozhovor.
Jitka Hosprová (foto archiv Jitky Hosprové)

 

V čem spatřujete kouzlo violy?

Viola je taková Popelka houslí, není prvoplánově virtuózní nástroj, tu virtuozitu člověk musí projevit úplně něčím jiným. Srovnávat interpretaci houslovou a interpretaci na violu se nedá, protože ten nástroj vám povolí jen něco, neuhrajete určité rychlostní pasáže – jako na houslích, protože viola se tak rychle nerozezní. Jsem zastáncem skladeb, které byly psány přímo pro violu – anebo transkripcí, které jsou pro ni vhodné. Obsahové sdělení violy je víc filozofické, člověk se musí zamýšlet nad otázkami života a smrti, celá řada skladatelů napsala svá poslední díla právě pro violu.

Například Bartók napsal violový koncert jako poslední instrumentální koncert před smrtí, Jindřich Feld, náš český hudební skladatel, napsal velký koncert pro violu a pak nás opustil… Letos budeme tento koncert natáčet se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu. Chápete, že jde o vrcholné životní dílo, zpověď. Mnohdy neskončíte koncert rychle, kadencí, velkým zvukem orchestru, skončíte do ticha… Teď jsem hrála Alfreda Schnittkeho Koncert pro violu a orchestr, ta skladba utichá dvě tři minuty, utichá… utichá… a pak přestanete táhnout ten tón… je to jako když odchází duše z těla… A pak nemůžete čekat, že se ozve hlasité „bravo“, lidé jsou jakoby v šoku, efekt se dostaví později.

Všichni znají velké houslové koncerty, ale zdaleka ne už violové. Kteří skladatelé byli viole nejvíce nakloněni?

Viola byla upozaděna proto, že je technicky hůře ovladatelná než housle. K rozkvětu violy došlo až ve dvacátém století a vždy to byl někdo, kdo k tomu nástroji měl blíže. Repertoáru je určitě dost. Mám doma mraky not, na které se ještě nedostalo. Ve virtuózním romantismu sám Paganini napsal skladbu pro violu. Jan Nepomuk Hummel napsal variace na mozartovská témata pro violu a orchestr – skladba, která se často nehraje, ale je velmi virtuózní. Velkým skladatelem byl Paul Hindemith, sám vynikající violista, či Rebecca Clarke, velká průkopnice, která byla jako první violistka zaměstnána v orchestru a hrála skvěle sólově. A pak Béla Bartók, Zdeněk Lukáš, Bohuslav Martinů. Rodina Stamiců byla taktéž velkými propagátory.

Viola má zlatý věk právě teď – mám pocit, že houslisté jsou odsouzeni hrát stále ty stejné slavné a známé kousky, kdežto u violy je posluchač připraven na to, že uslyší to, co nezná – a i interpreti jsou zvyklí studovat nové věci, které mnohdy ani nejsou nahrané a musíte jim dát ten první otisk. A já si myslím, že jsme soudobé bytosti, které mají podporovat právě to, co vzniká teď, aby generace po nás měly z čeho vycházet.

Vás nikdy nenapadlo něco pro violu složit? A napsal někdo skladbu přímo pro vás?

Já za sebe si na kompozici prozatím netroufám, věnuji se plně pozici interpreta. Ale mám „na svědomí“ už čtyři violové koncerty. (smích) Josef Vejvoda mi napsal Koncert pro violu, jazzové trio a orchestr, Michal Miller Karneval života a smrti pro violu, smyčce a orchestr, který jsem premiérovala vloni se Sukovým komorním orchestrem. A pak ještě slovinský skladatel Tomaž Svete a francouzský skladatel Guillaume Connesson.

Mám ráda cross-over pro violu a jazz, to je jako filmová hudba – je to populární a není to laciné. Cross-overy s popem – tam jsem opatrná, zatím to, co mi bylo předloženo, nemělo nikdy tu kvalitu, na kterou jsem zvyklá z klasické hudby.

Máte v těch cross-overových jazzových věcech prostor pro improvizaci?

Ten prostor tam je, ale já se do toho nepouštím. Jsem raději, když mi tam ty kadence skladatel napíše.

Říká se, že viola je nástroj spíš pro muže. Jaké fyzické dispozice vám umožnily se tomuto nástroji věnovat? Máte delší prsty?

Není to o délce prstů, mám menší ruce než mnozí houslisté, spíše pan profesor Motlík, který mě vytáhl z těch houslí na violu, říkal, že jsem holka z venkova, a tak jsem taková dobře stavěná, a že mám přirozenou razanci. Jsem dost fyzicky zdatná, což je výhoda, abych udržela violu – kdysi jsme s tatínkem zdili a betonovali, fyzická práce mi nebyla cizí a vybudovala jsem si díky tomu takový dobrý fyzický základ. Ale není to jen o síle, i když pochopitelně viola je větší a těžší než housle. Jsem k viole tak přirostlá, že když vezmu do ruky housle, tak už to vypadá směšně.

Na jaký a jak velký nástroj hrajete?

Viola má rozmezí velikostí mezi osmatřiceti až třiačtyřiceti či čtyřiačtyřiceti centimetry. Já jsem nástroje postupně zvětšovala, dostala jsem na velikost čtyřicet jedna a půl centimetru a víc už opravdu nemůžu. S každým nástrojem jsem trochu přibrala, máte například i větší potřebu se najíst, abyste měla sílu rezonanci nástroje ustát. Když jsem hledala větší nástroj, projela jsem Itálii a zkusila jsem na padesát viol – a žádná, na kterou bych finančně dosáhla, mi nevyhovovala. Je volná viola značky Stradivari, ale vyvolávací cena je kolem miliardy korun, bohužel se nenašel žádný sponzor. (smích)

Pak mi Petr Zdražil postavil v roce 2010 violu, která byla nejlepší, co jsem do té doby mohla vyzkoušet, a v roce 2012 postavil další, ještě lepší, a na tu aktuálně hraji. A mám doma stále violu Andrea Postacchini z roku 1856, na tu jsem nahrála spoustu hudby a odehrála mnoho koncertů, protože je menší, je vhodná pro komorní hudbu, ale pro potřeby hraní s velkým orchestrem a na moderní skladby je zvukově méně dostačující.

Nástroje, které staví Petr Zdražil, jsou veskrze srovnatelné s top světovými nástroji, mám opravdu štěstí, že díky jeho nástroji mohu obstát na světových koncertních podiích. U violy to není jednoduché. Obě Zdražilovy violy jsou stejně velké – to je pro mě důležité, kdyby se s jednou něco stalo, tak ji mám možnost okamžitě nahradit. Jednou mi nástroj ukradli, tak už se jistím tím, že mám k dispozici adekvátní zálohu. Bylo to hrozné, když koncerty byly nasmlouvány a já jsem najednou neměla na co hrát!

Jitka Hosprová (foto archiv Jitky Hosprové)
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář

Reklama