Musíme to opravit. Pohled na dobu předchozí rekonstrukce Státní opery Praha

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Když od divadelní sezony 1948/1949 administrativním zásahem ministra školství, věd a umění soudruha Zdeňka Nejedlého byla spojena Velká opera 5. května s Operou Národního divadla v Praze, vznikl v Národním divadle velký operní soubor o dvou orchestrech, sborech a šestašedesáti sólistech (Opera Národního divadla před fúzí s Velkou operou měla ve svazku čtyřiačtyřicet sólistů). Někteří sólisté z Velké opery 5. května se pak významně zapsali do poválečné historie Opery Národního divadla, například Milada Musilová, Milada Šubrtová, Jaroslava Procházková, Jaroslava Vymazalová, Ladislav Mráz nebo Bohumír Vích.

Smetanovo divadlo Praha - 1960 (foto archiv)
Smetanovo divadlo Praha – 1960 (foto archiv)

Spolu s lidským potenciálem Národní divadlo získalo třetí velkou scénu, původní budovu Nového německého divadla, které bylo otevřeno v roce 1888 operou Richarda Wagnera Mistři pěvci norimberští. Budova Smetanova divadla, jak byla poměrně brzy po fúzi přejmenována, sloužila od svého otevření prakticky nepřetržitě až do roku 1967, kdy byla uzavřena z důvodu první generální rekonstrukce. Ta odstartovala pak následné opravy historických budov Národního a Stavovského (tehdejšího Tylova) divadla. Provoz souborů opery, činohry a baletu v podstatě až do roku 1991, kdy se na podzim ukončila poslední rekonstrukce Stavovského divadla, s výjimkou několika měsíců mezi spuštěním dalších rekonstrukcí, tak byl téměř na celé jedno čtvrtstoletí omezen na dvě historické budovy. Tylovo divadlo bylo také přechodně uzavřeno mezi 1. dubnem a 31. prosincem 1973.

dobová pohlednice tří divadel, náležících pod správu Národního divadla - 70. léta 20. století (zdroj archiv)
dobová pohlednice tří divadel, náležících pod správu Národního divadla – 70. léta 20. století (zdroj archiv)

Pravda, s otevřením rekonstruovaného Národního divadla přibyla ještě poněkud problematická budova Nové scény, ale tu opera využívala spíše výjimečně, v některých obdobích dokonce vůbec. Velký operní soubor se ovšem hned po několika měsících 1. dubna 1992 rozdělil na dva samostatné soubory a budova Smetanova divadla byla přejmenována na Státní operu Praha. Nás nyní bude zajímat, jak opera Národního divadla prožila období šestileté rekonstrukce budovy Smetanova divadla. Podívejme se nejprve na repertoár opery.

V posledních deseti divadelních sezonách před uzavřením Smetanova divadla, to jest v sezonách 1957/1958 – 1966/1967, oba operní soubory Národního divadla vyprodukovaly souhrnně většinou devět nových inscenací v každé sezoně. Z repertoáru Smetanova divadla přešlo po jeho uzavření patnáct titulů na scény Národního nebo Tylova divadla. Čtyři původní inscenace přečkaly období rekonstrukce a do obnoveného Smetanova divadla se v roce 1973 vrátily na své původní jeviště: byla to Pucciniho Turandot (poslední operní premiéra ve Smetanově divadle před jeho rekonstrukcí), Straussova Salome, Verdiho Nabucco a Wagnerův Lohengrin.

V poslední sezoně, kdy operní soubory hrály bez omezení na všech třech scénách, to znamená v Národním, Tylově a Smetanově divadle, měla opera na repertoáru neuvěřitelných šedesát operních titulů. Z nich Pověst o neviditelném městě Kitěži Nikolaje Rimského-Korsakova byla uvedena pouze jednou koncertně, některé jednoaktové opery, například Pauerova Červená Karkulka a Žvanivý slimejš nebo Leoncavallovi Komedianti, Mascagniho Sedlák kavalír a Pucciniho Gianni Schicchi, se hrály v kombinacích v jednom večeru. Několik titulů se také podle potřeby přenášelo z jedné scény na druhou a to nejen z důvodu přípravy rekonstrukce Smetanova divadla. Inscenace Smetanovy Hubičky režiséra Ferdinanda Pujmana z roku 1960 se dokonce hrála během sezony 1966/1967 na všech třech scénách Národního divadla. Oba operní soubory odehrály v této poslední sezoně celkem 479 operních představení. Inscenace Prodané nevěsty režiséra Luďka Mandause, která měla premiéru 18. listopadu 1963 a která dosáhla k 25. březnu 1967 sto padesát repríz, byla ještě v téže sezoně obnovena Hanušem Theinem a poprvé uvedena 31. května 1967. Do své derniéry 23. února 1971 dosáhla dalších sto dvacet šest repríz.

V sezoně 1966/1967 bylo tedy na repertoáru neuvěřitelných šedesát operních titulů. Nejčastěji se hrála Madame Butterfly (35x), dále obě inscenace Prodané nevěsty (28x), Rusalka (26x), Carmen (23x), Čert a Káča (17x), Hubička (17x), Dalibor (15x), Žvanivý slimejš (15x), Verdiho La Traviata uváděná pod názvem Violetta (15x), Salome (14x), Lazebník sevillský (14x), Figarova svatba (13x) a Eugen Oněgin (13x).

V repertoáru byly i inscenace, které se během sezony hrály jen jednou – Hanušova Pochodeň Prométheova, Smetanovi Braniboři v Čechách, Brittenův Albert Herring, Kovařovicovi Psohlavci, Janáčkova opera Z mrtvého domu, Kašlíkův Krakatit, Šostakovičova Kateřina Izmajlová a již zmíněné koncertní provedení Pověsti o neviditelném městě Kitěži. Kromě jmenovaných oper bylo na repertoáru ještě dalších devětatřicet oper: Krútňava, Jezero Ukereve (Otmar Mácha), Lásky hra osudná (Zdeněk Folprecht), Červená Karkulka, Most (Jarmil Burghauser), Příhody lišky Bystroušky, Její pastorkyňa, Káťa Kabanová, Věc Makropulos, Julietta, Řecké pašije, Honzovo království, Libuše, Dvě vdovy, Čertova stěna, Tajemství, Piková dáma, Zásnuby v klášteře, Únos ze serailu, Kouzelná flétna, Fidelio, Čarostřelec, Bludný Holanďan, Lohengrin, Růžový kavalír, Jacobowsky a plukovník (Giselher Wolfgang Klebe), Benvenuto Cellini, Don Quichotte, Louisa, Rigoletto, Nabucco, Otello, Don Carlos, Aida, Sedlák kavalír, Komedianti, Gianni Schicchi, Tosca a Turandot.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář

Reklama