Muž, který se poněkud minul s dobou

Rozhovor se skladatelem, libretistou, dirigentem a muzikologem Tomášem Hanzlíkem před dnešním uvedením jeho opery Voda a vzduch na festivalu Opera 2013

Jméno Tomáše Hanzlíka je s olomouckým kulturním životem spojeno neodmyslitelně. Pokud se zajímáte třeba o barokní hudbu, nemůžete jej prostě minout. Dlouhé roky totiž spolupracuje jako umělecký vedoucí se souborem Ensemble Damian, který uvádí novinky soudobé i nově objevenou barokní hudbu, jeho specialitou se stala hudba tvůrců spjatých s Olomoucí. Tichý, milý, introvertní, s příjemným smyslem pro humor. Jak to tak u osobností hodných pozornosti i respektu bývá, i on se opravdu jednoznačně charakterizuje dost obtížně…

Tomáši, váš hudební zájem i vaše tvorba je zaměřena ponejvíce na období baroka. Kdy a jak tato vaše fascinace vznikla? Mám z vás takový dojem, že jste se tak trochu minul v době, že jste se ve dvacátém a posléze jednadvacátém století vyskytnul jaksi omylem…

Myslím si, že největším neštěstím pro dnešního člověka je žít v nesouladu s dobou, která je pravě teď. Ale já jsem šťastný člověk, který jen ze své doby pozoruje a baví se minulostí. Protože jak řeklo již v různých obměnách několik chytřejších hlav: nic bez minulosti nemá budoucnost. Platí to absolutně a nejen v umění. Dělat za každou cenu něco jinak než všichni včera, to je koncept, který je mi naprosto cizí. Osobně nevěřím na žádný pokrok. Všechno už bylo, a často v mnohem kvalitnější podobě než dnes. A to je to, co mne fascinuje na badatelské práci s minulostí. Nesouhlasil bych s tou jednoznačnou preferencí baroka. Je to dáno tím, že festival Baroko, který dělám už tolik let, má největší publicitu. Osobně nemůžu souhlasit, když se o mně mluví jako o skladateli barokních oper. Ale nikomu to nevymlouvám, jsou to stejně jen reklamní slogany, které vždycky budou postihovat jen část daného fenoménu. Na baroku mě fascinuje stylovost a vysoká technická a duchovní úroveň kultury a zároveň propojení těchto složek v takto označovaném období. Výborně zvládnuté řemeslo ve službách nějakých idejí. Mám rád, když život není jen efekt, ale pořád je v pozadí nenápadně vědomí nějakého vyššího smyslu. Vědomí našeho místa v kosmu. To mělo baroko, ale i antika. V poslední době mne právě starověk – hlavně výtvarně a literárně, protože hudba se takřka nezachovala vůbec – přitahuje úplně nejvíc. A právě antické ideje byly překvapivě aktualizované na přelomu 19. a 20. století, v období secese. A to je tedy kulturní období, které vede i k mé nejnovější opeře – Voda a vzduch. Je ale pravda, že trilogie Endymio, Yta innocens, Lacrimae Alexandri magni jsou opery neobarokní. To je vlastně můj hold baroku.Jak se vám podařilo vyhledat a oživit hudbu olomouckých, nebo piaristických skladatelů? Je možné nacházet v ní inspiraci i přes ten rozdíl několika století?

Nacházet novou hudbu starou dvě stě až tři sta let není vůbec složité, protože v archivech a na kůrech kostelů jsou jí v dobových opisech doslova tuny. Otázkou zůstává, jak z této obrovské hromady vytáhnout to nejzajímavější a jak to zprostředkovat současnému publiku. Je to samo sebou náročná práce pro celé týmy muzikologů a následně interpretů. Naštěstí dnes doba dozrála do stádia velkého pochopení pro starou hudbu. Je tu celá řada specializovaných souborů dobových nástrojů, jsou tu zpěváci, kteří vědí jak to zpívat. Najednou se začíná ukazovat, že při stylovém uchopení vlastně neexistuje nekvalitní barokní hudba. Jak jsem již řekl, ten dobový standard byl opravdu hodně vysoký. Navíc baroko pracuje s prostředky, které jsou vlastně totožné s prostředky současného popu – tonalita, pravidelný pulz atd. Můj zájem speciálně o hudby olomouckých skladatelů je předvídatelný, k piaristům jsem se dostal přes Choceň, odkud pocházím a kde tvořil Tomáš Norbert Koutník. To byl jejich odchovanec, psal jsem o něm diplomovou práci, hrál jeho hudbu. Hudba „jeho učitelů“ je stejně zajímavá a navíc je zase úžasná ta masovost, s jakou se u piaristů hudba tvořila, používala ve výuce atd. O tom byla má disertace. Sám to ve výuce Hudební výchovy na základní škole používám a je to dodnes fungující koncept, ale to by bylo na dlouhé povídání…

Dokázal byste svou hudbu charakterizovat? Využíváte poměrně zajímavé kombinace nástrojů, využíváte rád například i kontratenorový hlasový obor. Jak se vaše hudební představa vůbec rodí?

Má hudba se skoro vždy rodí z nějakých idejí. Proto asi nejvíc píšu opery, protože příběhy a text jsou mou nejjistější inspirací. Vždy si k danému tématu snažím prostudovat veškeré dostupné prameny, často podniknu sám i něco jako badatelský výzkum, dost toho pak vůbec nevyužiju, ale nasytím se tak nějak tím tématem. Většinou promýšlím několik různých verzí a to je asi ta nejtěžší fáze – rozhodnout se pro jednu cestu z tisíce. Vlastní vypracování partitury je pak jen sezení u klavíru – počítače a práce a práce. To už je radostná část procesu, kdy to pomalu, ale jistě roste a zhmotňuje se. Je to vlastně úplně stejné, jako když malujete, nebo děláte sochu. Jen v jiném materiálu – trochu abstraktním a drahém, protože pak musíte najmout lidi, aby podle těch plánů – not, udělali teprve to „dílo“. Co se týká nástrojů, snažím se vždy najít kombinaci, která bude nejvíc osobitá – tzn. snažím se vyhýbat běžným osvědčeným kombinacím. Stačí málo – jeden „jiný“ prvek, aby se vytvořilo inspirativní napětí. Např.: když muž zpívá vysoko jako žena. A tohle se mi zatím neoposlouchalo. Přiznávám, že kontratenor a saxofon mají pro mne zvláštní těžko popsatelnou přitažlivost.

Na festivalu operního divadla Opera 2013 uvedete právě dnes svoji nejnovější partituru, operu Voda a vzduch. V jejím podtitulu je napsáno, že je inspirovaná životem a dílem malíře, sochaře a spisovatele Jakuba Obrovského. Můžete mi tohoto muže přiblížit? Proč jste vybral právě jej? V čem vidíte jeho poselství dnešní době?

Tak teď jste mi zasadila ránu… Mluvit nějak koncentrovaně a stručně o Obrovském je pro mne v tuto chvíli nadlidské. Jsou to dva roky badatelské práce a opravdu hodně osobní interes tím člověkem. Podle mého názoru je to jeden z nejzajímavějších českých výtvarníků 20. století, na kterého se téměř zcela zapomnělo pár let po jeho smrti. Kunsthistorici se budou chytat za hlavu ale: podle mého názoru, ten člověk nebyl zpozdilý akademik, on předběhl o sedmdesát let dobu. Kdyby tvořil dnes, byl by hvězda. Četl jsem jeho deníky a nevydané romány, není to tedy jen můj dojem, mám to doložené – jeho balancování na hranicí popkultury a kýče, bylo vědomé, programové a podařilo se mu tu balanci ustát s vysokou estetikou. Byl to postmoderní tvůrce tvořící za první republiky, který je dnes zařazen v kolonce salonního a socrealistického pokleslého umění. Jeho obrazy a sochy jsou v depozitářích a soukromých sbírkách, běžnému zájemci o výtvarné umění naprosto nedostupné. Uvažovat tady o těch procesech (úspěch – neúspěch v tvorbě) je samo o sobě téma na knihu, ale poutavý a poučný je i Obrovského osobní život, vlastně zápas – boj o šťastný rodinný život. Boj se ženou a pak dalšími ženami, boj nešťastný a vlastně také prohraný. Je to tragický, ale monumentální a nádherný příběh.Napsal jste si dokonce sám i libreto. Jak dlouho Voda a vzduch vznikala? Myslím od prvotního impulsu po konečné uvedení koncem listopadu loňského roku na olomouckém festivalu soudobé hudby Opera Schrattenbach 2012?

To téma mám v hlavě od roku 2008, kdy jsem díky výstavě Bytosti odnikud Marie Rakušanové poprvé viděl obrazy Jakuba Obrovského. Že to bude zase zpracované formou opery, tak to vím dva roky. Vlastní kompozice trvala rok. Mám rád hodně výtvarné umění, často chodím na výstavy, vídám tedy hodně často krásné a neznáme věci.

V cestě k Obrovskému byl důležitý ještě jeden moment. Tím, že je jeho dílo v podstatě tak zneuznané, mohl jsem si i já – chudý učitel hudební výchovy, koupit jeden obraz s názvem Voda a vzduch. Je něco jiného koukat na obrazy v galeriích, nebo na reprodukcích. Doma pozorujete umělecké dílo dlouho, mění se vám osvětlení, mění se vaše nálada po dnech. Ten obraz byl vlastně taková moje brána k tomu tématu. Najednou ty postavy – muž a ženy v lodici naplněné ovocem ožily – začaly se hýbat jak ve filmu, bílému koni na břehu vlála hříva. Když jsem kupoval po čase druhý obraz s názvem Válka, dostal jsem k němu kontakt. A tady začalo to dobrodružství téměř detektivní. Potkal jsem řadu zajímavých lidí, dostal se k literární pozůstalosti, soukromým sbírkám. Lidé, co vlastní umělecká díla ne proto, že v nich mají uložené peníze, ale protože je milují, jsou těmi díly prostoupeni, nasyceni. Jsou trochu taky uměleckými díly, jsou v podstatě zajímavější a krásnější než ostatní, kteří s uměním nežijí tak těsně. Nic mě tak neobohatilo jako opera Voda a vzduch. Dostal jsem za práci na ni už hodně dobrého zpět.Jaké plány máte do roku končícího nešťastnou třináctkou? Bude pro vás rokem plodným?

Díky Obrovskému jsem se vrátil k dvacet let odložené profesi, začal jsem zase malovat. Úplně nově jsem se začal zaobírat sochařením. Tak dlouho jsem o těch věcech četl v Obrovského denících, až jsem se neudržel. Nikdy by mě nenapadlo, že to jde. Vlastně jsem si uvědomil, že jsem na modelování celou dobu myslel a jediné, co jsem neměl, byla odvaha zkusit něco tak nepředstavitelně těžkého. Já netvrdím, že teď budu sochařem, ale mluvím o tom ve smyslu obohacení sám sebe o nové zkušenosti a zážitky. Nejsem už žádný kluk a je to fajn zjistit ve čtyřiceti, že je ještě hodně vzrušujících věcí co člověk nikdy nedělal. Doporučuji všem – patlejte z hlíny své představy. Když se nebudete týrat myšlenkou předstihnout Rodina, báječně si odpočinete. Ale vážně: rád bych pokračoval v operní trilogii o malířích. Druhý díl by se měl jmenovat Poslední kentaur a třetí Černé jezero. Musím se jen pokusit pro to sehnat nějaké partnery, nezvládnu už asi dělat dál opery na koleně v naprosto bojových podmínkách. Abych to vysvětlil – u toho kentaura mi totiž v hlavě burácí velký orchestr, kde na něj vezmu peníze to zatím nevím.

Děkuji za rozhovor a moc se těším na všechny vaše další naplněné představy.
Vizitka:
Tomáš Hanzlík (nar. 29.7.1972) je uměleckým vedoucím Ensemble Damian (zal. 1996) a zároveň impresáriem kočovného divadla Theatrum Schrattenbach (2004). Absolvoval katedru hudební výchovy PdF (1995) a muzikologie FF (1998) Univerzity Palackého v Olomouci. V roce 1998 založil v Olomouci hudební festival BAROKO, který se soustavně zaměřuje na uvádění novodobých premiér neznámých děl. Tématem jeho disertace byla hudba piaristických skladatelů 17. a 18. století (KHV PdF UP, 2004). České i latinské texty piaristů pak využil i při kompozici řady vlastních děl. Vedle pedagogické činnosti (od r. 2001) se věnuje kritickým edicím staré české hudby (T. N. Koutník: Requiem ex Es, Salve Regina Capucinorum ex d, Litaniae de Sanctissimo Nomine Jesu ex C – 1998, Choceňský manuskript – 2000, Hudba piaristických klášterů I. – 2003). V letech 1996 – 98 byl zaměstnán jako redaktor pro vážnou hudbu a folklór v Českém rozhlase Olomouc. Od roku 1993 pravidelně koncertuje jako dirigent, vokalista a hráč na smyčcové nástroje. S Ensemble Damian uvádí vedle staré hudby a vlastních děl také soudobé autory z minimalistického okruhu.  Účinkoval na festivalech Maraton soudobé hudby Praha, Forfest Kroměříž, Janáčkův Máj Ostrava, Janáčkovy Hukvaldy, Bezručova Opava ad. Se souborem prezentoval ČR netradičními operami také na turné v Pobaltí, Německu a v Itálii. V řadě Barokní opera a oratorium pražského FOK (2004) uvedl operu Johanna Huga Wilderera La Nascita del Diamante (Zrození diamantu) a v rámci festivalu Hudební fórum Hradec Králové  (2006) českou premiéru opery Three Tales Steva Reicha.

V roce 2004 premiéroval Hanzlík v projektu Národního divadla Bušení do železné opony vlastní operu Yta innocens (Nevinná Yta) Po jejím úspěchu získal pozvání k dalšímu vystoupení v rámci téhož projektu (V. Zouhar: Coronide, Zouhar-Hanzlík:Torso; 2004) a objednávku na celovečerní operu pro Národní divadlo. Nejprve rozšířil operu Yta innocens do celovečerního formátu, uvažoval o kompozici opery na námět Šimona Abelese, ale nakonec se rozhodl pro zhudebnění anonymního textu Lacrimae Alexandri Magni (Slzy Alexandra Velikého). Svůj vlastní skladatelský styl Hanzlík označuje jako neobarokní minimalismus, charakteristický zacyklením historizujících harmonických a melodických fragmentů. Výrazně se také podílí na vizuální stránce produkcí Ensemble Daman a to jak po stránce pohybové (rétorická barokní gestika) tak výtvarné (návrhy a výroba dekorací a rekvizit z papírmaše) ve spolupráci s kostýmní výtvarnicí Vendulou Johnovou. V roce 2009 obdržel za pořádání festivalu Baroko cenu Olomouckého kraje.

www.ensembledamian.com