Muzikant v nejširším slova smyslu

Rozhovor s Vojtěchem Spurným


Působíte jako vpravdě renesanční hudební osobnost – ve vašem CV najdeme flétnu, klavír – ten dokonce i čtvrtónový, cembalo, dirigování a v neposlední řadě i operní režii. Jak vám tento mix vyhovuje? Čím hlavně se cítíte?

Cítím se hudebníkem v nejširším slova smyslu a velice mi to vyhovuje. Už během studií na AMU (kde jsem vystudoval tři obory) mi bylo často předhazováno, že „mnoho psů – zajícova smrt“! To je zajisté pravda, ovšem život některé věci uspořádá sám od sebe – na něco čas zbude a na něco se prostě nedostane. K některým činnostem se také lze po čase vrátit, ovšem u hry na nástroj je to problematické. Například operu jsem režíroval naposledy před patnácti lety a flétnu stále ještě vlastním, ale nehraji. Přesto se domnívám, že i zdánlivě nesouvisející obory mohou člověku přinést inspiraci tam, kde to nejméně čeká!

Zdá se, že nejblíže máte k takzvané staré hudbě. Co hlavně vás na ni přitahuje?

Je pravda, že jsem stále částí hudební veřejnosti vnímán jako takzvaný„specialista na starou hudbu“. V českých poměrech většinou převládá názor, že takový člověk sice „vidí“ do jisté (většinou velmi úzce vymezené) oblasti hudby, jinak však nerozumí ničemu dalšímu. Tomu se snažím vyhnout. Na staré hudbě mě přitahuje možnost objevovat neznámé, možnost uplatnění skutečné kreativity, neuvěřitelná aktuálnost tohoto repertoáru i jeho šíře a v neposlední řadě i odlišný způsob práce s hudebníky a jejich senzitivita!

Zůstaňme ještě chvíli u tohoto tématu: Jak současné poměry provozování takzvané staré hudby u nás vnímáte? Hodnotíte? Zdá se, že jsme v posledním čtvrtstoletí udělali pořádný krok dopředu…

Je pravda, že hráči na barokní nástroje už dnes nejsou vnímáni jako „hudební teroristé“ a některé české soubory věnující se takzvané historicky poučené interpretaci (osobně nemám tento termín příliš rád) patří mezi evropskou špičku. Přesto jsme staré hudbě ještě hodně dlužni a informovanost mezi „běžnými“ orchestrálními hudebníky je nízká. Chybí rovněž systematická výuka na odborných školách, díky čemuž musí zájemci o studium odcházet do zahraničí a pracně shánět stipendia. Na druhou stranu je potěšitelné, že na Pražské konzervatoři vznikl barokní orchestr a na JAMU bylo otevřeno malé, ale slibné oddělení staré hudby.Mimochodem – zítra vás čeká i vystoupení s Pražským komorním orchestrem – a Míča, Koželuh a Voříšek. Čím je pro vás jako dirigenta přitažlivý takovýto repertoár? 

Hudba období klasicismu vždycky byla a je stále přitažlivá pro poučené i nepoučené publikum jakékoliv národnosti. Sám jsem jako dítě vyrůstal na Mozartovi, takže vím, o čem mluvím. Málokterý styl splňuje tak dokonale cíl být srozumitelný laikům a zároveň „působit potěšení znalcům“. Jako dirigentovi mi navíc podobný repertoár (třeba v případě Voříškovy symfonie) dává možnost zkusit se na něj podívat trochu nově a opustit lety zažitá interpretační klišé – nikoliv proto, abych byl zajímavý za každou cenu, ale proto, aby výsledek vyzněl svěže a neotřele. To se ovšem neobejde bez inspirující spolupráce s orchestrem.

Jsme portálem, věnujícím se také opeře – proto se nevyhneme ani otázce na ni: Jaké místo zaujímá ve vašem současném profesním životě?

Bohužel menší, než bych si přál! Naposledy jsem začátkem sezony dirigoval premiéru dvou operních děl určených dětskému publiku, jednou z nich byla opera Jaroslava Krčka Šaty, jaké svět neviděl. Před několika lety jsem dirigoval v zámeckém divadle v Českém Krumlově Scarlattiho buffu Dove è amore è gelosia, která byla úspěšně zfilmována. To je vše. Přesto doufám, že se k opeře zase vrátím, spojení hudby a divadla je vzrušující věc a spolupráce s režisérem, který opravdu režíruje a nepředstírá, že pracuje, je ohromně inspirující. V tomto smyslu rád vzpomínám na Davida Radoka, Jana Antonína Pitínského a Ondřeje Havelku.

Svého času jste působil i v pražské Státní opeře – jak vzpomínáte na toto období?

Bylo to období velice bouřlivé a hodně jsem se naučil – i když bohužel často v negativním smyslu. Mám v orchestru i mezi sólisty dodnes řadu dobrých kolegů a přátel. Na druhou stranu jsem si ověřil na vlastní kůži, jaké to je pracovat pod ředitelem, který vám nevěří a v opeře se nevyzná. Doufám, že už nikdy nebudu muset odpovídat na otázky typu „proč nemohou všechny opery končit před desátou“ nebo „proč musíme po tolika letech zkoušet Traviatu“!Působíte i jako pedagog na pražské AMU, často též vyučujete na mistrovských kurzech. Co vám to přináší? Jsou dnešní mladí hodně jiní, než tomu bylo v době vašich studií?

Dnešní studenti jsou nároční, cílevědomí a rychlí. Používají internet a mají neuvěřitelně bohaté možnosti, o nichž se nám za časů totality ani nesnilo! Na druhou stranu jsou zvyklí klikat, přecházet od jednoho k druhému a málokdy u něčeho déle vydrží. Když je nezaujmete hned, prostě si najdou něco jiného. Jsou určitě obecně informovanější, než jsme byli my, ale je otázka, umějí-li toho využít. Málokdo z mých studentů například slyšel ve svých letech všechny Mahlerovy symfonie. Potěšitelné ovšem je, že zmizel zbytečný odstup mezi pedagogem a studentem a člověk s nimi může jednat jako s mladšími kolegy.

Vzhledem k šíři vašich aktivit se neubráním ani otázce, kde se profesně cítíte nejvíce „doma“? Myslím tím konkrétní instituci…

Od září 2015 bude mým domovem Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně, neboť se tam ujímám role šéfdirigenta. Spolupracuji s tímto orchestrem už deset let, cítím se tam jako doma a mám mezi hudebníky i zaměstnanci řadu přátel. Domnívám se, že nadcházející sezona by mohla přinést skvělé výsledky. Orchestr oslavuje sedmdesáté výročí svého založení a je ve vrcholné formě, podařilo se nám společnými silami vytvořit zajímavou a přitažlivou dramaturgii a cítím, že hráči hudbou skutečně žijí. Říká se, že každý šéf je nejpozději na konci sezony stejně neoblíbený jako jeho předchůdce, ale doufám, že se této situaci vyhneme.

A jak žije Vojtěch Spurný v soukromí? Pokud mu tedy vůbec na něj zbývá čas…

Na soukromí musí člověku vždycky zbývat nějaký čas. Nerad mluvím o svých soukromých záležitostech, nicméně vám prozradím, že žiji ve šťastném a harmonickém vztahu – na podrobnosti se můžete zeptat mého milého partnera… (smích)

Děkuji za odpovědi!

Vizitka:
Vojtěch Spurný se narodil v roce 1964. Studoval na Pražské konzervatoři (flétna, klavír), AMU (operní režie, dirigování, cembalo) a na Vysoké škole v Utrechtu (cembalo a provozovací praxe staré hudby). K jeho učitelům patřili mimo jiné i Helmut Rilling, Johann Sonnleitner a Kenneth Gilbert.

Jako asistent režiséra a dirigenta spolupracoval mimo jiné s Bohumilem Gregorem, Davidem Radokem  (Národní divadlo v Praze) či Arnoldem Östmanem (Zámecké divadlo v Drottningholmu).

Již během studií diriguje symfonické orchestry a současně s věnuje operní režii (Mozartova Figarova svatba, aktovky Martinů a Bendův Lazebník sevillský v divadle DISK, Gaglianova Dafné na barokním festivalu ve Valticích, Lortzingova Zkouška na operu v České televizi).

Jako dirigent si zaslouženou pozornost získal pohotovým záskokem ve Smetanově Prodané nevěstě při hostování Národního divadla v Bratislavě (1993) nebo českou premiérou Scarlattiho oratoria Agar (se starými nástroji) na festivalu Starý zákon v umění (1995).

V sezoně 1996-1997 přijal nabídku opery v Göteborgu, kde nastudoval a dirigoval Rossiniho Cestu do Remeše, která byla kritikou označena za jednu z nejlepších premiér posledních dvaceti let. V červnu 1998 vytvořil spolu s režisérem Janem Antonínem Pitínským pozoruhodnou inscenaci Purcellovy opery Dido a Aeneas v plzeňské opeře (s ansámblem Musica Solutaris), která byla kritikou vyhlášena inscenací roku 1998. V sezoně 2000-2001 nastudoval v Göteborské opeře Rossiniho Lazebníka sevillského, který získal nadšené přijetí u publika i kritiky.

Od roku 1999 do roku 2004 byl Vojtěch Spurný stálým dirigentem Státní opery Praha.

V sezoně 2002-2003 zde zastával funkci uměleckého šéfa a dnes je v tomto divadle stálým hostujícím dirigentem. Během svého působení zde nastudoval či přestudoval osm operních titulů.

Intenzivně se věnuje koncertní činnosti – jako hráč na klávesové historické nástroje i čtvrttónový klavír. Se souborem barokních nástrojů Musica Salutaris, jehož je uměleckým vedoucím, uvedl v červnu roku 2000 v zámeckém divadle v Litomyšli českou premiéru první dochované opery Jacopa Periho Euridice. Průběžně pracuje na nahrávce kompletního ročníku Telemannových kantát pro Český rozhlas.

Od roku 1999 Spurný trvale spolupracuje s Českou komorní filharmonií a od roku 2003 je jejím hlavním dirigentem.

Od roku 1991 působí každoročně též na mistrovských kursech Ticino Musica ve Švýcarsku (cembalo, klavírní spolupráce, operní kurs, vedení operního studia).

Jako klavírista se zúčastnil po boku Dagmar Peckové mistrovských kursů v rámci Schleswig-Holstein Musikfestival. Pedagogicky působí na Akademii múzických umění v Praze.
(Zdroj: Pražský komorní orchestr)

www.pko.cz

Foto Pražské jaro, archiv