„Na cestě, která vedla k tobě, jsem spatřil hrob…“

23.11.2009 01:01 Vlasta Reittererová

Opera Hanse Wernera Henzeho Prinz z Homburgu podle dramatu Heinricha Kleista v Divadle na Vídeňce

Heinrich Kleist zemřel čtyřiatřicetiletý, z vlastního rozhodnutí. Narodil se roku 1777 do doby vedoucí k francouzské revoluci, k osvícenství a k idejím romantismu, a rozpor mezi racionalismem a sensibilitou nakonec neunesl. Byl duchovním spřízněncem mladších literárních druhů Lorda Byrona, Georga Büchnera i našeho Karla Hynka Máchy, tak jako oni byl směsí snadné zranitelnosti a rebelanství, snílek s revolučními touhami i trpitel, cítící na svých ramenou tíhu celého světa. Narodil se v rodině, ze kter

é pocházeli četní generálové a polní maršálové, také jeho otec byl důstojník. Heinrich ho však téměř nepoznal, ztratil ho v jedenácti letech. Sám se měl rovněž stát vojákem a dotáhl to až na poručíka, než se konečně odhodlal rodině postavit a dal přednost humanitnímu studiu. Jeho zájmy byly tak jako u mnoha současníků široké, kromě literatury a dějin umění jej lákala fyzika a přírodní vědy, součástí jeho povahy však byla také nestálost, jež jej hnala od jednoho předmětu ke druhému, od touhy po naprosté volnosti k usedlému měšťanskému životu, aby z něj vzápětí opět unikal. Četba a studium se v oné zmatené době mohly stát i prokletím. Mnoho mladíků páchalo sebevraždu po přečtení Goethova Utrpení mladého Werthera. Na Kleista měl takový rozkladný vliv Immanuel Kant a jeho Kritika čistého rozumu. Odpověď na své pochyby nenacházel ani u Rousseaua či Voltaira, přestal věřit, že může vědecké poznání přijít životu na kloub, že dokáže odůvodnit, proč se věci dějí tak, jak se dějí, a přemýšlení o jeho zákonech vnášelo do duše jen nový zmatek. Kleist se – marně – pokoušel chaosu myšlenek uniknout cestováním, střídáním zaměstnání, byl také podezřelý ze špionáže, vydával umělecký časopis a když se dostal roku 1809 při svých cestách do Prahy, chtěl vydávat noviny i zde; měly podporovat odpor proti

Napoleonovi. Rakousko však před korsickým vojevůdcem kapitulovalo a z plánu sešlo. Hlavně však Kleist všude, kam se vrtnul, psal – povídky a činohry. Je autorem sedmi divadelních her (sedmá zůstala fragmentem). Žadnou z nich nikdy neviděl na jevišti, avšak kromě prvotiny Rodina Schroffensteinových jsou všechny dodnes v repertoáru a některá inspirovala k dalším dílům (operám, symfonickým básním, filmům). Drama vznikalo pět let; Kleist je věnoval pruské princezně ve snaze získat přízeň u dvora. Stal se však pravý opak. Král Bedřich Vilém III. roku 1814 provedení díla zakázal (pod názvem Bitva u Fehrbellinu bylo poprvé uvedeno 3. října 1821 ve vídeňském Burgtheatru). Téměř bez prostředků, duševně rozerván, nemyslel pak Kleist už na nic jiného než jak ze života odejít. V těžce nemocné přítelkyni nalezl na své poslední cestě průvodkyni; zastřelil nejprve ji a pak sebe (kdoví, zda se Kleistovým osudem téměř po osmdesáti letech neispiroval korunní princ Rudolf?).

Děj Prince z Homburgu vychází ze záznamu obsaženého v memoárech císaře Bedřicha Velikého. Píše se v nich o švédsko-braniborské válce a o události v bitvě u Fehrbellinu roku 1675, v níž princ Hessensko-Homburský o své vůli zasáhl do bitvy aniž vyčkal rozkazu a rozhodl ji tak ve prospěch Braniborů. Vznikla tak legenda, jež sice v lečcem historické pravdě neodpovídá, v době napoleonských válek, kdy drama vzniklo, však nabyla nové aktuálnosti a měla posílit vlastenecké nadšení. V Kleistovi se při psaní dramatu probudil bývalý voják, ústřednímu hrdinovi však přitom dal rysy zasněného, téměř náměsíčného mladíka, jenž povel vysloví vlastně nedopatřením; v rozhodující chvíli nemá v hlavě válku, ale myšlenky na neteř braniborského kurfiřta, již miluje. Kleist staví ideu dramatu jako problém střetu bezvýhradné poslušnosti rozkazu nadřízených a vlastních citů a svědomí. Braniborský kurfiřt sice zásluhou prince zvítězil, za neuposlechnutí rozkazu však nad ním vyřkne soud smrti. Princ, jemuž byla smrt na bitevním poli čímsi abstraktním, co je mimo něj, je najednou konfrontován – jako jedinec – s její bezprostřední blízkostí. Kurfiřt nakonec (na přímluvu své neteře) rozsudek změní a princi vrátí svobodu, ten však už mezitím po vnitřním boji branou smrti prošel a rozhodl se pro ni. Zůstává sice naživu, avšak když konečně dostává jako vítěz vysněný vavřínový věnec, bloudí jeho duch kdesi v propasti vědomí.

Kleistovo dílo se stalo předlohou zhudebnění mnohokrát – hudební podoby Katynky z Heilbronnu, Penthesiley, Rozbitého džbánu, povídek Michael Kohlhaas, či Zemětřesení v Chili a další by tvořily dlouhý seznam. Hans Werner Henze (nar. 1926), německý skladatel žijící v Itálii, vytvořil operu Prinz z Homburgu na podnět režiséra Lucchina Viscontiho v letech 1958–59, tedy stopadesát let po vzniku Kleistova dramatu. Světová premiéra opery se uskutečnila roku 1960 v Hamburku, v nové revizi pak měla premiéru roku 1992 v Mnichově.

Po premiéře nové inscenace v Theater an der Wien – Christian Gerhaher (Prinz Friedrich Artur von Homburg), Britta Stallmeister (Prinzessin Natalie) a intendant Roland Geyer

Libretistkou byla Henzeho dlouholetá přítelkyně Ingeborg Bachmann. Nebylo snadné Kleistovo celovečerní drama komprimovat do operního libreta. Libretistka vycházela z původního textu, který výrazně krátila, zařadila však např. novou scénu, jež se stala v operním zpracování scénou klíčovou. Je to okamžik, kdy princ cestou za princeznou Natalií prochází kolem svého připraveného vlastního hrobu. V dramatu je tato událost pouze vyprávěna, opera obsahuje princův monolog o strachu ze smrti nad otevřenou prohlubní.

Henzeho hudba podporuje atmosféru, slovo (jemuž je nutno rozumět) má převahu, a to i v ansámblech, jež tvoří jakousi společnou hudební a jako choreografická uskupení i výtvarnou osu, od níž se příběh hlavního hrdiny stále více odchyluje. Delší sólistické výstupy mají titulní role prince Friedricha, hraběte Hohenzollerna, princezny Natalie. Melodická složka je deklamační, doprovázená úsporným orchestrem, jehož základní barvy tvoří harfa a smyčce, důležitým prvkem je však v celém díle rytmus. Prinz z Homburgu je příběh bitvy, bitevního pole venku, mezi dvěma armádami, a bitevního pole uvnitř jedné lidské duše.

Režisér nové vídeňské inscenace Christof Loy a dirigent Marc Albrecht

Henze soustřeďuje pozornost k onomu boji v nitru, do nějž doléhají zkarikované figury rytmu vojenských pochodů – neřinčí, jsou zvukově jen málokdy v nejvyšší dynamice, o to však naléhavější a neodbytnější (Vídeňské filharmoniky řídil Marc Albrecht). Ani režie Christopha Loye, scéna Dirka Beckera a kostýmy Herberta Murauera nehýří gesty či barvami. Na začátku stylizované kostýmy a paruky 17. století, v závěru dnešní civil ve střídmých odstínech dávají na srozuměnou, že základní problém discipliny jako součásti nějakého řádu, věc ctižádosti, odpovědnosti za činy, strachu ze života stejně jako strachu ze smrti zůstávají neměnné.

Christian Gerhaher (Prinz Friedrich Artur von Homburg)

Největší tíha při provedení spočívala na představiteli titulní role. O výkonu barytonisty Christiana Gerhahera nelze hovořit jinak než v superlativech jak v pěvecké, tak v herecké složce. Procházá dějem jako někdo, kdo vlastně neví, jak se v něm octl. Tak vypadá i okamžik, kdy velí k oné rozhodující bitvě. Se zbraní ve vztyčené pravici pronáší mechanicky patetická vlastenecká slova, jeho vojáci jeden po druhém opouštějí jeviště a vrhají se do bitvy. Princ zůstane na scéně sám, zcela zaskočen tím, co se vlastně stalo a proč.

Christian Gerhaher (Prinz Friedrich Artur von Homburg), Britta Stallmeister (Prinzessin Natalie)

Christian Gerhaher (Prinz Friedrich Artur von Homburg), Johannes Chum (Graf Hohenzollern)

Hned za Gerhaherem bych jmenovala Johannese Chuma jako hraběte Hohenzollerna, Johna Uhlenhoppa v roli kurfiřta Bedřicha Viléma, a konečně Brittu Stallmeister jako princeznu Natalii. Velmi vyrovnané však byly i ostatní výkony. Nenásilná choreografie Thomase Wilhelma vytvářela z dialogických i ansámblových scén působivé útvary podobné stínovým obrázkům.

Premiéra se uskutečnila 12. listopadu, následovala tři další představení. Zpráva je z druhé reprízy 17. listopadu, takže se logicky vkrádala vzpomínka na události před dvaceti lety. Co by se stalo, kdyby tehdy někdo uposlechl jakéhosi nesmyslného rozkazu a dal například povel střílet do lidí u padající berlínské zdi, nebo na Národní třídě v Praze? Nebo kdyby naopak někdo na rozkaz nečekal a rozhodl se do těch s holýma rukama pálit sám? Vyplnění rozkazu či jeho neuposlechnutí je ve vojenském světě dilema, které by neexistovalo, kdyby neexistovaly války, diktatury, samozvaná moc. Také o tom je Kleistova hra, ač ji tak Kleist nemyslel.

U východu z divadla jsem uviděla skupinu studentů z brněnské Masarykovy univerzity. Domluvili se a vyjeli si do divadla do Vídně, v noci se vrátili domů. Bylo by něco takového před oněmi dvaceti lety možné?

Hans Werner Henze:

Der Prinz von Homburg

Dirigent Marc Albrecht

Režie Christof Loy
Scéna Dirk Becker
Kostýmy Herbert Murauer
Pohybová spolupráce Thomas Wilhelm
Wiener Symphoniker
Friedrich Wilhelm, Kurfürst von Brandenburg – John Uhlenhopp

Theater an der Wien

premiéra 12.listopadu 2009

(psáno z reprízy 17.listopadu)

Die Kurfürstin – Helene Schneiderman
Prinzessin Natalie von Oranien – Britta Stallmeister
Prinz Friedrich Artur von Homburg – Christian Gerhaher
Obrist Kottwitz – Frode Olsen
Graf Hohenzollern – Johannes Chum
Feldmarschall Dörfling – Andreas Scheibner
Erste Hofdame – Simona Eisinger
Zweite Hofdame – Nina Tarandek
Dritte Hofdame – Jaroslava Pepper
Erster Offizier – Stefan Reichmann
Zweiter Offizier – Andreas Jankowitsch
Dritter Offizier – Rupert Bergmann
Erster Heiduck – Erik Årman
Zweiter Heiduck / Wachtmeister – Christian Kostal

foto W.Hösl (inscenace) a K.Schöndorfer (zákulisí)

Související články

Komentáře: 3

Jan dne 23.11.2009 v 07:45

Viděl jsem. Úžasná režie, dílo i zpěváci. Děkuji také za historické souvislosti vzniku díla a reálie o autorech.

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Lukáš dne 23.11.2009 v 13:08

Také jsme byli a nejsme studenti z Brna :-) Něco takového se u nás nevidí. Ale jak píše předchozí Jan: Přesně něco takového jako příspěvek paní Reittererové jsem potřeboval – díky!

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.
Anonymous dne 23.11.2009 v 19:21

Bassaridky jsou ale jako dílo divácky přijatelnější. Toto mi přišlo jako čistá deprimace, bez jiskry naděje. Manželka nevydržela a odjeli jsme po přestávce.

Staněk

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.