Na skok v New Yorku – Arabella a Puritáni

Říká se, že nejlepší doba pro návštěvu města, kterému se někdy říká Big Apple neboli Velké jablko, jsou jarní či podzimní měsíce. Asi je to pravda, i když pro mne by jeho návštěva znamenala mimořádný zážitek v kterémkoli ročním období. Patřím k obdivovatelům tohoto města, jež ve své obludnosti má svou neopakovatelnou přitažlivost a půvab. A díky tomu, že devět dní mého pobytu připadlo na velikonoční týden, kdy město ještě více nabobtnalo přílivem turistů a školních dětí, kteří se rozhodli New York navštívit, ještě více vynikla bizarnost megalopole na ostrově Manhattan.

V Met hráli v uvedeném týdnu čtyři opery – Bohému, kterou jsem již znal, a dále Straussovu Arabellu, Belliniho Puritány a Pucciniho Madamu Butterfly. Slavnou Minghellovu inscenaci příběhu krásné Japonky a amerického důstojníka jsem při nejlepší vůli již nestihl, ale poštěstilo se mi uvidět „na živo“ Arabellu i Puritány.Mám velmi rád operu, v níž se Richard Strauss na prahu své sedmdesátky vrátil po více jak dvaceti letech k vídeňské graciéznosti Růžového kavalíra. Škoda, že je u nás tak málo známá, i když je to pochopitelné. V době svého prvního uvedení, které se odehrálo v Drážďanech 1. července 1933, asi málokoho u nás vzrušoval salonní příběh z prostředí tehdy ještě namnoze nenáviděné císařské a královské Vídně a po válce bylo dlouhou dobu nemyslitelné Straussovy opery uvádět. Byla to svého druhu mimořádná a do jisté míry kontroverzní událost, když byl v Brně v roce 1957 uveden Růžový kavalír v pozoruhodné inscenaci hostujícího východoněmeckého režiséra Carla Rihy, v níž nastartovala svou následnou světovou kariéru Soňa Červená. V Praze se poprvé objevilo Straussovo dílo na jevišti v roce 1961. Byla to Krombholcova a Jernekova inscenace Elektry, v níž titulní roli vytvořila nezapomenutelná Alena Míková, jež nás v těchto dnech opustila, a v alternaci s ní brněnská Marie Steinerová.

Arabella byla uvedena v Národním divadle až v roce 1972, rovněž v režii Karla Jerneka. Dirigentem představení byl Rudolf Vašata. V roli Arabelly alternovaly Marcela Machotková a Eva Zikmundová, v roli Zdenka Naďa Šormová a Helena Tattermuschová a v postavě Mandryky se představili René Tuček a Václav Zítek. O pár let později se Arabella dostavila na plzeňské jeviště. Pod taktovkou Ivana Paříka, v režii Oty Ševčíka se publiku představily v titulní roli Helena Buldrová a Alena Žáková, v postavě Zdenky Karolina Hromádková a v roli Mandryky Vilém Míšek a František Havelka. Derniéra úspěšného představení proběhla v roce 1980 na přehlídce hudebních divadel v Brně.

V Met se Arabella poprvé hrála v roce 1955 ještě ve staré budově. V inscenaci režiséra Huberta Grafa zpívali pod taktovkou Rudolfa Kempeho (tehdy ještě v angličtině) hvězdy tehdejší Met Eleonor Steber a George London. Eleanor Steber je považovaná za první ryze americkou primadonu, jež se v USA narodila, zde získala své vzdělání a po čtyři desítky let byla výraznou oporou Met. George London, syn ruských emigrantů, se mimo jiné proslavil tím, že v roce 1960 zpíval jako první cizinec Borise Godunova na scéně Bolšogo těatra v Moskvě. Z představení Arabelly byla tehdy pořízena nahrávka. Inscenace se průběžně vracela na repertoár až do roku 1968, úspěchy v ní slavily především slavná Švýcarka, jež byla ve své době hodnocena jako nejkrásnější operní diva, Lisa Della Casa v titulní roli a výtečná německá koloraturní zpěvačka Eleanor Rothenberger v roli Zdenky.

V roce 1983 vznikla nová inscenace, tentokráte už v němčině, k niž se podnes divadlo vrací. Premiéru představení, které režíroval tehdejší pravidelný spolupracovník Met Otto Schenk, dirigoval Erich Leinsdorf, Arabellu zpívala a hrála Kiri Te Kanawa a Mandryku Bernd Weikl. Znovu se objevila Arabella v Schenkově inscenaci na jevišti v roce 1994 pod taktovkou Christiana Thielemanna, v titulní roli opět zazářila Kiri Te Kanawa a Mandrykou byl Wolfgang Bredel. V roli Fiakrmilli vystoupila v této inscenaci poprvé v Met Natalie Dessay. Rovněž z tohoto představení byla pořízena nahrávka.

V sérii představení se Arabella prezentovala znovu v roce 2001, kdy jí pod taktovkou Christopha Eschenbacha vtiskla pečeť své osobnosti Renée Fleming.

Inscenace Otto Schenka z roku 1983 je typickým dítětem své doby. Významný divadelní kritik a kritik architektury v jedné osobě Justin Davidson (Pullitzerova cena v roce 2002) hodnotí inscenaci (scéna Günther Schneider-Simssen, kostýmy Milena Canonero) „jako blyštivý roh hojnosti z tepaného kovu, kruhových křesel, lustrů a draperií, jenž vznikl v Reaganově době, a neviděli jsme jej od roku 2001. Přepych, který vzbouzí mohutné povzdechnutí silně vyšel v Met z módy, ale v tomto případě připadá docela patřičný.“ S tímto názorem lze v podstatě souhlasit, i když procovská zeleno-hnědá „realističnost“ mi přece jenom příliš nekoresponduje s duchem Straussovy hudby. Jsem toho názoru, že scéna Květoslava Bubeníka, která vznikla pro Jernekovu inscenaci v Národním jedenáct let před premiérou Schenkovy inscenace v Met, byla svou vzdušností a lehkostí duchu Straussovy hudby bližší a modernější.

Otto Schenk, sám vynikající herec, ovšem věnoval vždy velikou péči hereckému propracování postav. Je to patrné i ze současného nastudování, v němž funkci režiséra plnil Stefan Pickover.

Kritik New York Times Zachary Wolfe uvádí svůj posudek inscenace, který vyšel, jak kdysi bývávalo i u nás zvykem, druhého dne ráno po prvním představení, jež končilo kolem půl dvanácté slovy. „Přepychová, i když ospalá atmosféra Straussova „Mandryky“ se dostavila do Met ve čtvrtek večer.“ A pokračuje: „Počkejte, opera se přece jmenuje Arabella, není-liž pravda? Poněkud jsem si toho nevšiml, protože jsem byl tak ohromen německým barytonistou Michaelem Vollem, který se při svém debutu v Met představil s jistým a inteligentním výkonem v roli Mandryky.“ Ano, letošní comeback Arabelly je skutečně především triumfem Mandryky. Německý barytonista Michael Volle, který pravidelně vystupuje ve špičkových barytonových rolích od Oněgina přes Hanse Sachse po Vojcka na čelných evropských scénách a momentálně se chystá na tři představení Viléma Tella v průběhu letního mnichovského operního festivalu, konečně dorazil na prkna Met. A učinil tak naprosto triumfálně. Jeho Mandryka je do všech detailů dokonale propracovaný koncert souhry pěveckých a hereckých prostředků, kterým vytváří postavu venkovského chorvatského šlechtice, který přijede do Vídně, aby tam nakonec nalezl své štěstí. Volle si přímo s láskou pohrává se všemi pěveckými i hereckými nuancemi role, a to ve všech situacích, jež tato postava přináší. Mandryka by lehce mohl svádět k přehrávání, nic takového ale u Volleho neexistuje. Ať jde o chvíle, kdy se chová jako venkovský buran, ať jde o bujné plesové scény či o strhující závěr, je vždy ve výraze precizní, ale uměřený a zcela koncentrovaný. Vedení Met mu okamžitě nabídlo další spolupráci, a to ne ledajakou. Měl by být Wotanem v Prstenu Nibelungově, který se chystá na rok 2018.

Není divu, že vedle tohoto Mandryky působí představitelka titulní role poněkud mdle. Myslím si, že to ale není zcela její vina, byť kritikové shodně zdůrazňují, že pod vnější nádherou se vytrácí vnitřní život postavy. Na druhé straně ale stejně shodně upozorňují na rysy, které její výkon spojují s někdejším výkonem Kiri Te Kanawy v této roli. Švédská sopranistka Malin Byström (poprvé se divákům Met představila v roce 2011 v roli Markétky v Gounodově opeře) má jasný, svěže znějící, dobře modulovaný soprán, s nímž umí pracovat a rozhodně je Mandrykovi solidní partnerkou.V obsazení se objevila celá řada nových tváří, především Juliane Banse v roli Zdenky, jež zaujala především v konverzačním duetu s Arabellou v prvním jednání, Catherine Wyn-Rogers v postavě Adelaidy či Roberto Saccà jako Matteo. Dle mého názoru si nejlépe z noviců vedl rakouský basbarytonista Martin Winkler (současný Alberich v Bayreuthu) v roli otce Waldnera. Výtečně v ní uplatnil smysl pro jemnou komiku (na své domovské scéně ve vídeňské Volksoper je například představitelem Gianni Schichiho, doktora Bartola či Kecala). Ze zpěváků, kteří už mají „něco v Met za sebou“ bych si dovolil jmenovat koloraturní sopranistku Andrey Lunu (v Met už mimo jiné vystoupila v roli Královny noci a v příští sezoně se chystá na Olympii v Hoffmannových povídkách). S náročnými pěveckými i hereckými požadavky Fiakrmilli se vypořádala po všech stránkách velmi dobře.Při četbě recenzí mě poněkud překvapilo, jak malá pozornost byla za strany kritiků věnována výkonu orchestru. Ale není se čemu divit. Pravidelní návštěvníci Met jsou zvyklí na dokonalou profesionalitu ve všech sekcích, na přesnou souhru tak, jak svůj orchestr vycepoval za léta svého působení James Levine. Francouzský dirigent Philippe Auguin, současný šéfdirigent opery ve Washingtonu, který v New Yorku oddirigoval už mnohá představení (například Toscu, Lohengrina či Ženu beze stínů) a v této sezoně se s ním můžeme setkat rovněž ve Vídni při představeních Bohémy a Toscy, řídil obří straussovský orchestr s mimořádným citem. Byl citlivým doprovazečem pěvců, ale v orchestrálním úvodu ke třetímu jednání nechal své těleso rozeznít naplno, aby vyniklo veškeré bohatství Straussovy hudby.
***

Ve čtvrtek 17. dubna (čtvrtky bývají v Met zhusta dny premiér či prvních představení obnovených nastudování starších titulů) se poprvé otevřela opona nad Belliniho Puritány, kteří se hráli na této scéně naposledy v roce 2007.

U nás je dnes, díky rozmachu moderních technologií, dílo Vincenza Belliniho mezi milovníky opery celkem známé, především tři nejznámější z jeho deseti oper Norma, Náměsíčná a Puritáni. V minulosti tomu ale bylo jinak. Ačkoli v polovině devatenáctého století (Belini zemřel mlád ve věku třiceti čtyř let po strhujícím úspěchu svých Puritánů v pařížském Théâtre italien de Paris v roce 1835) byly jeho melodie u nás podle dobových svědectví velmi populární, konstitující se česká opera šla ale jinou cestou. Na této cestě byly „opery krásných hlasů“ vesměs považovány za díla úpadková a české operní soubory je neuváděly. Z Belliniho díla se dočkala několika inscenací jediná Norma, ale s výjimkou inscenace z roku 1929, jež se s Adou Nordenovou a alternující Marií Némethovou dočkala osmnácti repríz, se vždy jednalo o pár představení. Výjimkou nebyla ani inscenace z roku 2007, kdy Norma, kterou tehdy dirigoval Oliver Dohnányi a ve scéně Daniela Dvořáka režíroval v Praze v té době velmi dobře známý Bruno Berger–Gorski, dosáhla pouhých pěti představení. V Brně se Norma objevila jedinkrát, když necelý rok po otevření Českého národního divadla ji tam uvedla Divadelní společnost Františka Pokorného a za dirigentským pultem tehdy stál Karel Kovařovic. Poté celá desetiletí nic, až v roce 1987 se Norma objevila na repertoáru opavského operního souboru a Kapuleti a Montekové v roce 2001 v Plzni.

V Met se Puritáni hráli už v první sezoně 1883/84, ale pouze v jediném představení, v němž roli Elvíry zpívala tehdejší star Marcella Sembrich. Sedmkrát zde byli uvedeni v roce 1918 v roli Elvíry s Marií Barrientos. A další inscenací už byla ta, jež byla letos obnovena. Psal se rok 1976, za pultem stál Richard Bonynge a režie byla v rukou v té době vynikajícího italského činoherního i operního režiséra Sandro Séquiho; Séqui se stal ve svých pětašedesáti v roce 1998 obětí automobilové nehody v Turecku. Obsazení bylo superhvězdné – Elvíru zpívala Joan Sutherland, která v této roli oslavila pětadvacetileté jubileum své spolupráce s Met, a Arturem byl Luciano Pavarotti. Na scénu se Puritáni poté vrátili v roce 1991 s Elvírou Edity Gruberové a Arturem Chrise Merritta. V roce 1997 při dalším znovuuvedení zpívala Elvíru Ruth Ann Swenson, Artura Stuart Neill a Richarda Thomas Hampson. V roce 2006 zazářila v roli Elvíry Anna Netrebko, partnerem v roli Artura jí byl Gregory Kunde. Z tohoto představení pořídila Deutsche Grammophone audio i videonahrávku (Kundeho vystřídal Eric Cutler).

Inscenace Sandra Sequiho, která je ještě o sedm let starší než Arabella, se vyznačuje analogickým režijním a výtvarným pojetím (scéna Moing Cho Lee a kostýmy Peter J. Hall), což kritika podrobila značné kritice. Za sebe ovšem musím říci, že mi „staré“ pojetí jevištního prostoru vadilo méně než u Arabelly. Výtvarníci se snažili, aby dílo, jehož motivické základy spočívají v tématu jednoho z prvních románů tehdy mimořádně populárního Sira Waltera Scotta Staří smrtelníci a jehož děj je zasazen do revoluční Anglie sedmnáctého století, působilo dojmem starých olejomaleb. Ani scéna ani kostýmy nebyly přesně dobově ukotveny, ale jejich výtvarné působení bylo (zdůrazňuji pro mne) více spjato s duchem díla a především Belliniho hudby, než tomu bylo u Schenkovy Arabelly.

Dominantou této opery jsou ovšem „krásné hlasy“ a v tomto směru obnovená inscenace rozhodně více než uspěla a má ambice stát se jednou z „událostí sezony“. Především znovu potvrdila, že na východě Evropy se zrodila nová sopránová superstar. Někdejší dívenka z divadelní rodiny (otec zpíval v Mariinském divadle), která snila o tom, že bude zpívat Carmen, díky péči své pedagožky Larisy Gogolevské přestala přemýšlet o altových rolích, v patnácti letech se stala členkou sboru Mariinského divadla a pak už vedla cesta vzhůru. Na radu své pedagožky odešla do Berlína, kde si ve všech směrech prohloubila své vzdělání. Olga Peretyatko, kterou jsme měli možnost poznat i v Praze, už posbírala cenné vavříny jako Gilda ve Vídni, v La Scale triumfovala v titulní roli Marfy v Carské nevěstě Rimského-Korsakova a loni nadchla salcburské publikum v postavě Giunie v Lucio Sillovi. Chyběl už jediný triumf – ten poslední, a k tomu došlo v newyorském Lincoln centru nyní. Její výkon je důkazem toho, jakou dramatickou sílu má lidský hlas, když jej interpret dokonale zvládá a dokáže s jeho pomocí vyjádřit nejniternější duševní pocity. Elvíra podobně jako řada dalších hrdinek belcantových oper zešílí, ale na rozdíl od jiných její šílenství není trvalé, zachrání se z něj. A tento mohutný oblouk od šťastné mladé dívky přes hrůzy šílenství, končící smírem a štěstím, je v podání Olgy Peretyatko úchvatný. Nejsem odborník na zpěv a nehodlám si na něj ani chvíli hrát, ale divadlu snad trochu rozumím. A při sledování této opery, kterou režisérka večera Sarah Ina Meyers pojala jako sled víceméně zcela statických pojatých čísel, jsem se ani chvíli nenudil. Vše bylo obsaženo v hlasových nuancích v dokonalém zpracování vokálního charakteru role Elvíry. Je pravdou, že nejvýraznější herecké výstupy měla Olga Peretyatko propracovány rovněž detailně gesticky, ale bylo evidentní, že se tak stalo díky zpěvaččině vlastní iniciativě.

Puritáni končí šťastně a výtečným partnerem byl Olze Peretyatko rovněž u nás známý Lawrence Brownlee, tenorista velmi něžného, ale přitom mužného pěveckého výrazu. Jejich společné scény byly rovněž naprosto úchvatné, a přestože postrádaly vnější dramatičnost, přivedly diváky k nadšeným potleskům.

Hovořím-li o páru, pak musím dodat, že v této inscenaci Puritánů jde vlastně o páry dva, v nichž protagonistkou je jedna a táž žena. Druhým neméně důležitým partnerem Olgy Peretyatko v této inscenaci je její životní druh, dirigent Michele Mariotti. Pětatřicetiletý Maestro, který se už dříve v Met představil za dirigentským pultem v Carmen a v Rigolettovi, byl dalším z těch, kdo se zasloužil o spontánní premiérový úspěch obnovené inscenace. Pesarský rodák je synem Gianfraca Mariottiho, zakladatele a šéfa pravidelných pesarských rossiniovských festivalů. Jablko tedy v tomto případě napadlo daleko od stromu. Jejich vzájemný vztah začal ve Florencii v roce 2010 při společné práci. Zajímavé je, že ředitel Met Peter Gelb nejdříve nabízel Olze Peretyatko roli Fiakrmilli v Arabelle. Posléze dospěl k velmi rozumnému závěru, že bude lepší tento mimořádný talent vyzkoušet v mnohem náročnější roli. A tak se manželé setkali při společné práci. A jak představitelka Elvíry sdělila redaktorovi Playbillu – programového měsíčníku Met: „Siamo fortunami!“

Musím ještě jmenovat basistu Michela Pertusiho v roli Elvířina bratra Giorgia. Škoda, že ze zdravotních důvodů byl nucen odstoupit z představení představitel Riccarda, polský barytonista Mariusz Kwiecień, Evžen Oněgin ze zahajovacího představení Met v probíhající sezoně. Jeho „cover“, běloruský barytonista Maxim Aniksin rozhodně nepatřil k těm, kdož by využili nečekaného debutu k razantnímu nastartování kariéry. Nebyl bych sice k němu asi tak přísný jako newyorští kritikové, ale pravdou zůstává, že byl značně nejistý, a místy, například ve slavném duetu Suoni la tromba, ho nebylo téměř slyšet.Sprška kritiky se v této souvislosti snesla na hlavu Petera Gelba. Kritika mu vyčítala, že místo toho, aby vystoupil před oponu a omluvil protagonistovu nepřítomnost, nechal pouze vložit do programového bulletinu úzký proužek papíru, který to oznamoval. Jako bývalý divadelní principál, byť v pouhých provinčních středoevropských divadlech, bych našel pro Petera Gelba slovo omluvy, ale je pravdou, že ve značně širokém štábu jeho spolupracovníků by se jistě našel někdo, kdo ho mohl zastoupit.
***

Sezona 2013/14 končí. Přinesla řadu úspěchů, především triumfální návrat Jamese Levina, Gergievova Evžena Oněgina s Annou Netrebko, Mariem Kwieceńiem a Piotrem Beczałou, skvělé Levinovo nastudování Così fan tutte a také Falstaffa, úspěšný návrat Knížete Igora pod taktovkou Valerije Gergieva po více než sto letech či Eyreovu inscenaci Massenetova Werthera s Jonasem Kaufmannem v titulní roli. Jistě k nim můžeme připočíst i výkony protagonistů v Puritánech. Tato opera také uzavře v sobotu 10. května, tedy dnes večer tuto divadelní sezonu. Jako třešnička na dortu zbývá už jenom poslední ze tří pravidelných koncertů Jamese Levina následující den odpoledne, kdy v Carnegie Hall zazní – jak jinak v roce Dvořákova jubilea – tóny Dvořákovy předehry Karneval, jeho 7. symfonie a Violoncellového koncertu b-moll v interpretaci Lynna Harrella.

Hodnocení autore recenze:
Arabella 80 %
I puritani 90 % 

Richard Strauss:
Arabella
Dirigent: Philippe Auguin
Režie: Otto Schenk
Nastudování: Stephen Pickover
Scéna: Günther Schneider-Siemssen
Kostýmy: Milena Canonero
Světelný design: Gil Wechsler
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Premiéra 10. února 1983 The Metropolitan Opera New York
(psáno z reprízy 11. 4. 2014)

Arabella – Malin Byström
Mandryka – Michael Volle
Zdenka – Juliane Banse
Matteo – Roberto Saccà
Adelaide – Catherine Wyn-Rogers
Count Waldner – Martin Winkler
Fortuneteller – Victoria Livengood
Count Elemer – Brian Jagde
Count Dominik – Alexey Lavrov
Count Lamoral – Keith Miller
Fiakermilli – Audrey Luna
Welko – Mark Persing
Djura – Jeffrey Mosher
Jankel – Timothy Breese Miller
Waiter – Mark Schowalter
Card Player – Scott Dispensa
Card Player – Seth Malkin
Card Player – Earle Patriarco
***

Vincenzo Bellini:
I puritani
Dirigent: Michele Mariotti
Režie: Sandro Sequi
Nastudování: Sarah Ina Meyers
Scéna: Ming Cho Lee
Kostýmy: Peter J. Hall
Světelný design: Gil Wechsler
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Premiéra 25. února 1976 The Metropolitan Opera New York
(psáno z reprízy 17. 4. 2014)

Elvira – Olga Peretyatko
Arturo – Lawrence Brownlee
Riccardo – Maksim Aniskin
Giorgio – Michele Pertusi
Enrichetta – Elizabeth Bishop
Gualtiero – David Crawford
Bruno – Eduardo Valdes

www.metopera.org

Autor je bývalým dlouholetým ředitelem Divadla J. K. Tyla v Plzni a Národního divadla v Brně
Foto archiv, Marty Sohl/Metropolitan Opera, Beth Bergman