Nad očekávání úspěšný výsledek. Così fan tutte v Salcburku

Salcburský festivalový kaleidoskop 2016 (3)

Wolfgang Amadeus Mozart: Così fan tutte, Felsenreitschule, 6. srpna 2016, 15 hod.
O skutečnosti, že se letos na Salzburger Festspiele sešly na programu všechny tři opery autorské dvojice Wolfgang Amadeus Mozart – Lorenzo da Ponte, jsem se už zmiňoval v části, věnovaném obnovené premiéře Dona Giovanniho (zde). Ve všech případech se jedná o reprízy už dříve uvedených inscenací; umělecký šéf festivalu Sven-Eric Bechtolf je pro festival připravil pod vlastním režijním vedením postupně v pořadí Così fan tutte (2013), Don Giovanni (2014) a Figarova svatba (2015). Ani tak zkušený a respektovaný divadelník, jakým Bechtolf nepochybně je, však nedokázal beze zbytku přesvědčit, že je schopen najít k výkladu každé ze slavné operní trojice ten pravý klíč. Sérii vesměs nadšených ohlasů na vtipně a originálně rozehranou Figarovu svatbu jste si mohli na Opeře Plus přečíst už v loňském roce (zde), zatímco k obecně sdílené skepsi nad veskrze neinspirativním pojetím Dona Giovanniho jsem se ve své recenzi aktuálně připojil i já.

Zbývalo tedy zjistit, jak se mezi oběma póly, obývanými Figarem a Giovannim, budou vyjímat Bechtolfovi hrdinové hudební komedie jménem Così fan tutte. Zajímavým se stal v tomto ohledu jeden drobný detail: Figarova svatba a Don Giovanni se vracejí na festival pod označením „Wiederaufnahme“, tedy obnovená premiéra. V programu ke Così fan tutte ovšem nalezneme termín „Neueinstudierung“. A v čem že ono nové nastudování spočívá?

Primárně v tom, že se patrně z technických důvodů musela celá inscenace přesunout z budovy Haus für Mozart, kde měla před třemi lety svou premiéru, na mnohem větší scénu Felsenreitschule. Jiné řešení se zřejmě nenabízelo: zmíněný „Dům pro Mozarta“ zabydlely kromě dekorací k předchozím dvěma skladatelovým operám také komponenty k Adèsovu Andělu zkázy a obří jeviště Grosses Festspielhaus je letos vyhrazeno nejen Straussově Danaině lásce a Gounodovu Faustovi, ale i celé řadě koncertů. Pohled do historických přehledů nám pak odhalí, že od roku 1922, kdy se hrály Così fan tutte na salcburském festivalu poprvé (mimochodem pod taktovkou Richarda Strausse), hostily její četné inscenace nejrůznější scény – s výjimkou té, která se jmenuje Felsenreitschule.

Znalci mi nejspíš potvrdí, že právě tato budova „Letní jezdecké školy“ patří v Salcburku k těm nejzajímavějším. Dlouhé řady historických výklenků, vysekaných do skály ve třech patrech nad sebou, zde vytváří téměř magické prostředí, jemuž se většina inscenátorů svými koncepcemi ráda přizpůsobí. Znamenitě se zde ostatně vyjímá i monumentální produkce Bernsteinovy West Side Story, která zde měla svou premiéru na jarním Svatodušním festivalu a zanedlouho se znovu představí i na Salzburger Festspiele. Ani v zákulisí Felsenreitschule tak zřejmě pro kulisy ke Così fan tutte mnoho místa nezbylo (ten Brooklynský most je totiž vážně obrovský…), takže jestli se na letošní přehlídce ocitla nějaká inscenace tak trochu v roli odstrkované Popelky, můžete hádat, která to je.

Předchozí výklad bych si patrně odpustil, kdyby hned první pohled na scénu (opona zde chybí, takže jevištní řešení vidí diváci okamžitě) k „novému nastudování“ Così fan tutte neevokovalo neodbytný pocit, že se zde chystá jakési improvizované představení. Uprostřed jinak vcelku prázdného jeviště posedávali na židlích, křeslech a lenoškách, rozestavěných do kruhu, rokokově odění vzdělanci (kostýmy Mark Bouman) a vedli u stojanů s nákresy anatomických řezů muže a ženy nějakou důležitou disputaci. Na vyvýšené scéně nalevo bylo připraveno několik stolů, pokrytých knihami, papíry a psacími potřebami, zatímco zcela vpravo stály zaparkované dopravní prostředky, čítající lehký kočár bez koní a trakař. Tolik tedy k prvním dojmům před začátkem inscenace, pod níž je Sven-Eric Bechtolf podepsán nejen jako režisér, ale i jako scénograf…

Už s prvními tóny předehry se však tato poměrně prázdná plocha svižně zalidnila: k učencům v čele s Donem Alfonsem přibyli i přátelé ve vojenských uniformách Ferrando a Guglielmo (jak už bylo řečeno, kostýmy i rekvizity věrně evokovaly dobu vzniku opery) a zvědavě se na anatomickou kresbu muže přišly podívat i sestry Fiordiligi a Dorabella s potměšilou komornou Despinou. O drobný se šok se brzy postarali pánové z učené společnosti: všechny dámy uspali chloroformem… Sestry skončily spící na jedné z lenošek, přičemž Despina si pospala o kus dál na trakaři. Následujícího cynického rokování mužských hrdinů o dívčí věrnosti se tedy celou dobu účastnily i všechny uspané hrdinky ženské. Sázku o Fiordiliginu a Despininu věrnost milencům pak pojal Alfonso jako vědecký pokus. Jeho kolegové pro stanovení prostoru pro tento experiment vztyčili uprostřed jeviště obří paraván, který v průběhu děje několikrát vyměnili (lišil se pouze malířskou výzdobou v podobě přímořské krajiny za dne a za noci).

Role zmíněné dekorace pak charakterizovala i celou další koncepci; stala se vlastně „divadlem na divadle“, jehož nedobrovolnými herečkami byly obě sestry. Alfonso i oba přátelé, převlečení za exotické „albánské cizince“, a později i Despina, se za paravánem převlékali nebo jen ze stran či seshora nahlíželi, co se před ním děje a různě se na dění před ním podíleli. Toto řešení čtenářům možná připomene můj popis Bechtolfovy inscenace Dona Giovanniho, v níž jsou všechny jednající postavy téměř neustále na scéně a ovlivňují i situace, v nichž de facto nemají co pohledávat. Co však v předchozím případě téměř žalostně nefunguje, umí v případě Così fan tutte režisér mistrovsky rozehrát. Nehledá žádné psychologické podtexty či skryté významy, vytváří pouze komické situace a zábavné gagy, což ovšem právě této opeře neobyčejně sluší. Své hrdiny navíc postupně posílá zpívat o jejich momentálním duševním rozpoložení mezi zmíněné skalní arkády (díky nápaditému osvětlení Friedricha Roma to působí vizuálně neobyčejně vděčně).

Jediným vážným momentem v celé komedii je až samotný závěr: všichni někdejší milenci si sice zazpívají z not, rozdaných Alfonsem, píseň o lidském štěstí, ale následně obdržené papíry vztekle roztrhají a rozejdou se každý jiným směrem. Sám Alfonso pak přijímá od kolegů, kteří pokus celou dobu z arkád bedlivě sledovali, upřímné gratulace…

Bechtolfovy představy na scéně znamenitě naplňují prakticky všichni protagonisté. Sopranistky Angela Brower (Dorabella) a Jula Kleiter (Fiordiligi) zosobňují téměř identická blonďatá dvojčata, rozeznatelná jen podle barvy šatů jinak stejných střihů. Obě dámy jsou nejen výtečně vokálně disponované, takže bez potíží svými hlasy obsáhnou celý obrovský prostor Felsenreitschule, ale není jim cizí ani smysl pro humor a jeho přesné dávkování v konkrétních situacích (výtečné byly obě například v „opilecké“ scéně na začátku druhého dějství.)

Svůj půvabný soprán i rošťácký zjev použila po své loňské Zuzance pro letošní Despinu Martina Janková; spolu s předstíraně seriózním Alfonsem herecky i pěvecky výtečného Michaela Volleho tvořili oba báječně kontrastní dvojici skutečných hybatelů děje. Ne zrovna typicky mozartovský tenor předvedl jinak neuvěřitelně muzikální Mauro Peter v úloze Ferranda, s barytonem zajímavé barvy mu byl důstojným partnerem Alessio Arduini v roli Guglielma. Oběma svědčila i zvolená herecká stylizace: k prvoplánové komice nesklouzli ani ve scénách, kdy se prezentovali coby „albánští svůdci“ s mohutnými kníry. O stylově odpovídající hudební doprovod se velmi vyrovnaným výkonem postaral Mozarteumorchester Salzburg s dirigentem Ottaviem Dantonem, svou malou, ale výraznou roli v představení znamenitě splnil i Sbor Vídeňské státní opery se sbormistrem Ernstem Raffelsbergerem.

Premierové uvedení Così fan tutte na scéně Felsenreitschule tedy dopadlo nad očekávání úspěšně. Kvalit Bechtolfovy Figarovy svatby sice tato mírně improvizovaná inscenace nedosahuje, ale vedle značně průměrného Dona Giovanniho představuje výrazně živé a fungující divadlo. A kdo ví – možná, že nějaký „zásah shora“ příště významně posune i režisérovo vidění opery o potrestaném prostopášníkovi… Označení za permanentní divadelní dílnu je v případě Salzburger Festspiele každopádně neobyčejně přesné, a nezbývá proto, než se těšit, jak vybroušené výrobky nabídne v roce 2017.

 

Hodnocení autora recenze: 80%

Salzburger Festspiele 2016
Wolfgang Amadeus Mozart:
Così fan tutte
Dirigent: Ottavio Dantone
Režie a scéna: Sven-Eric Bechtolf
Kostýmy: Mark Bouman
Světla: Friedrich Rom
Sbormistr: Ernst Raffelsberger
Mozarteumorchester Salzburg
Konzertvereinigung Wiener Staatsopernchor
Premiéra 29. července 2016 Felsenreitschule Salcburk
(psáno z reprízy 6. 8. 2016)

Fiordiligi – Julia Kleiter
Dorabella – Angela Brower
Despina – Martina Janková
Ferrando – Mauro Peter
Guglielmo – Alessio Arduini
Don Alfonso – Michael Volle

www.salzburgerfestspiele.at