Nad vokálním uměním Simony Šaturové

Během třetího prosincového týdne se naskytla vzácná příležitost vyslechnout si v Praze koncertně hlas Simony Houda Šaturové, a to hned dvakrát. Poprvé na její jmeniny, v pondělí 12. prosince, ve Dvořákově síni na koncertu pořádaném Českým spolkem pro komorní hudbu, v doprovodu L’armonia terrena a podruhé v pátek 16. prosince ve Smetanově síni po boku Mariusze Kwiecieńa a Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK na soukromém vánočním koncertu, pořádaném pro jednu z bank působících na našem trhu. Shodou okolností jsem mohl být na obou koncertech přítomen. Na každém z koncertů byl uveden naprosto odlišný repertoár a díky tomu bylo možné udělat si komplexní obraz o vokálním umění paní Šaturové.
Simona Houda Šaturová, Zdeněk Klauda, L’armonia terrena – Rudolfinum Praha 12. 12. 2016 – ČSKH (foto Jan Houda)

Glosa

Zatímco v pondělí se Simona Šaturová věnovala výlučně hudbě Mozarta a Myslivečka (vycházejíci z dramaturgie jejího CD Decade, recenzi koncertu jsme přinesli zde), v pátek se předvedla jako Rossiniho Rosina, Mozartova Zuzanka, Verdiho Violetta a Donizettiho Norina, tedy v rolích, se kterými má mnoho zkušeností na domácích i zahraničních operních scénách.

Hlas Simony Šaturové je naprosto vyrovnaný ve všech polohách, její koloratury jsou bezchybné, hlas suverénně šplhá k těm nejvyšším polohám, je krásně znělý a navíc v sobě má onu extra kapku smetany. Paní Šaturová má ten neuvěřitelný dar ztišit svůj vokální přednes do nejjemnějších pianissim, a přesto je stále schopna svým hlasem, který není od přírody velký, zaplnit celou Dvořákovu síň. V podstatě se ale nejedná toliko o dar, jako spíše o vzácně vypilovanou techniku, kterou vládne jen málo koloraturních sopranistek. Přesto však její hlas není a priori ohromující, ničím vás takzvaně neusadí, ani nedá žádný na první poslech nezapomenutelný impulz. Její hlas je totiž tak bezvýhradně přirozený, že si vůbec neuvědomíte, že takto zpívat umí jen málokdo. Tu vokální krásu vnímáte i příjímáte bez výhrad a v duchu si jen říkáte „ano, takto to má znít, takto je to v pořádku“ a terpve až na koncertech ostatních (zejména našich) sopranistek si uvědomíte, jak výjimečným hlasem tato rodačka ze Slovenska disponuje. Až tam najednou ucítíte, že vás tu a tam zatahá za uši nepřesné nasazení, omámí přehlídka umělých tónů či nepříjemného vibrata. Teprve potom si uvědomíte, jak výjimečná je osobnost a hlas paní Šaturové. Na jejím koncertu toliko vnímáte čistou a přirozenou krásu a jako častokrát v životě vám dojde, že jste byli svědky zázraku, tepve poté, co skončil.

To všechno bylo patrno na pondělním koncertu a tento závěr jsem si jen potvrdil v pátek, kdy bylo její umění přímo konfrontováno na jednom jevišti s Mariuszem Kwiecieńem, který bezesporu patří mezi nejvyšší světovou operní ligu. Nejenže jejich výkony byly naprosto vyrovnané, nejenže byli oba v duetech neuveřitelně sehraní – a bylo radost je poslouchat, ale i pozorovat (zejména v duetu Madamigella Valery? – Son io!); takové spojení není vůbec běžné – nejenže člověk zatoužil vidět tyto dva spolu v jednom operním představení, ale především oba dva nabídli o kus víc nežli „jen“ bezchybný přednes. Bylo to ono „něco“, čím se výborný zpěvák stává světovou hvězdou. Co se projevu na jevišti týče, Kwiecień je rozený herec, svými gesty, krokem i pohledy se naprosto ponořuje do děje. Šaturová mu v tom zdatně sekundovala, ve svém herectví si však vystačí s grimasou, nepatrným úšklebkem či změnou mimiky anebo třeba lehkým vyvalením očí, a tím dokáže daleko více nežli mnohými teatrálními gesty.

Łukasz Borowicz, Mariusz Kwiecień, Simona Houda Šaturová – Obecní dům Praha 16. 12. 2016 (foto Petr Dyrc)

Simona Houda Šaturová je bezpochyby na svém uměleckém vrcholu. U nás ani na Slovensku není koloraturní sopranistka, která by se byť jen blížila jejím kvalitám. Snad je jen otázkou času nebo její volby, kdy její cesty povedou na scény, kde se pohybuje pan Kwiecień. Prozatím bychom ale měli být vděčni, že ji u nás máme možnost slýchat ať už koncertně nebo v operních produkcích relativně často, protože takové spojení talentu, osobnosti a sebekázně, jaké „máme“ v osobnosti Simony Šaturové, se u nás, s přihlédnutím k současnému stavu na hudebních školách, jen tak nenarodí ani nevychová.

Související články


Napsat komentář