Nalézt interpretaci, která přimrazí

  1. 1
  2. 2

O impresionismu s Ivanem Moravcem
Texty Ivana Medka (121)

V jednom z rozhlasových pořadů cyklu Umění 20. století hovořili Ivan Medek a Ivan Moravec o hudebním impresionismu. Pořad z roku 1967 symbolicky otevíralo Debussyho Preludium k Faunovu odpoledni, nad nímž Ivan Medek rozvinul základní otázky pořadu, tedy: „jak je možno impresionisty hrát, jak je možno k nim dnes – po více než 70 letech od vzniku muzikantského impresionismu – hledat postoj, jak je možno hledat prostřednictvím těchto cest, tohoto postupu podstatu pravdy a pravdivosti v hudebním kumštu“.

A tak se srovnávaly Debussyho Odrazy ve vodě v podání Rudolfa Firkušného, Roberta Casadesuse a Artura Benedetti Michelangeliho, Ravelova skladba Alborada del gracioso s Walterem Giesekingem a Dinu Lipattim. A nakonec Ravelův Kašpar noci v podání Roberta Casadesuse a Artura Benedetti Michelangeliho. Právě jeho interpretace fascinovala mimo jiné způsobem, jakým dociloval onoho jiného pocitu času, který je pro impresionistickou hudbu tak charakteristický. Minule o tom hovořil Ivan Moravec: „On vůbec nehýbe s tempem. Rusalka se mu odvíjí skoro metronomicky. A podaří se mu vytvořit pomocí úplně strojového tempa zase ten pocit bezčasovosti. Zajímavé je, že Michelangeli si ani nedává moc záležet na tom, aby nějak romanticky prociťoval melodii Ondine, která je jedna z vůbec nejkrásnějších melodií klavírní literatury. Skoro jako by ten kus hrál studeně. Studeně z hlediska prociťování, modulování, zesilování, zeslabování melodie i z hlediska pružnosti rytmu. Pružnost rytmu tu zcela opustil, hraje to v tempu strojovém. Ovšem tu strojovost si tady člověk neuvědomuje jako moment nepříjemný, což je samozřejmě jiné, než kdybychom měli ve strojovém vydání reprodukci nějakého Chopinova díla. Pak bychom asi nebyli moc spokojeni. Tady si člověk tu strojovost vlastně neuvědomuje. To znamená, že vědomé opuštění jakéhokoliv rubata je tady jedním z hlavních vtipů, kterým Michelangeli vytváří dojem z této skladby. A ta určitá studenost v traktování melodie je také záměrem. Člověk má vlastně pocit, jako by viděl nebo slyšel ten obraz namalovaný na skle. Nevím, jestli tyto mé subjektivní úvahy posluchačům něco řeknou. Ale v každém případě jsou produktem hledání a jsou ověřeny určitým shodným definováním řadou našich přátel.“
***

Ivan Medek: Myslím, že se můžeme dostat k další části Ravelova cyklu Kašpar noci. To je Šibenice. Zase nejdříve s Robertem Casadesusem a pak s Arturem Benedetti Michelangelim.

Ivan Medek: Na první poslech je snad jasné, že jak Robert Casadesus, tak Benedetti Michelangeli hrají tuto větu ve stejném tempu. Jenomže já myslím, že stejně tak je na první poslech zjevné, i když je třeba poslouchat možná trochu pečlivěji, že Michelangeli hraje nejenom přesně v tempu, ale hraje mnohem přesněji Ravelův zápis, v každém detailu. Například v tom, že v umíráčku akcentuje zcela pravidelně, bez ohledu na to, co se děje kolem, vždycky první. Takže to od první chvíle budí dojem fantastické nezávislosti, vzato jen z technického hlediska, nezávislosti obou rukou. Člověku by se chtělo snad říct tří rukou, v tomto případě!

Ivan Moravec: Tady můžeme krásně slyšet něco, co je pro zvuk klavíru Artura Benedetti Michelangeliho přímo typické. On je například schopen skutečně udržet tři plány. Jeden plán je ten sestup decimových akordů, které vytvářejí pocit prostoru specifický pro Ravelovu hudbu. Dole leží bas a zároveň levá ruka jde proti tomuto sestupu akordů ve vzestupu akordů. A mezi tím zvoní umíráček, kde vždy, jak jsi již řekl, Ravel napíše čárku vodorovnou nad první notou. To znamená takový naléhavý, malý akcent. A toto vše jde Michelangelimu jako tři plány do sebe. Ucho, které se zaměří, nemůže věřit, že to hraje jeden člověk. Je to samozřejmě obrovský kompliment tomu, jak to Ravel napsal, že to prostě je vůbec na klavíru možné, ale také kompliment Michelangelimu, který dokáže tyto tři plány udržet.

Zajímavé je, že i Casadesus drží v této skladbě základní tempo a skutečně s ním nehýbe. Ovšem není zřejmě schopen to udržet v naprosté důslednosti jako Michelangeli. A tady, jaksi proti tomu, co jsme říkali například v souvislosti s Odrazy ve vodě, je Michelangeli daleko větší člověk než Casadesus. Mám pocit a vždycky jsem ho měl u této skladby, že Michelangeli jako by hrál sebe. Cítím zde notnou dávku té „dišperace“, kterou Michelangeli dokonale chytne a dokonale reprodukuje. Kdežto Casadesus je o kousek více na povrchu věci.

Rád bych upozornil na jeden moment, který je v celkové výstavbě skladby u Michelangeliho pozoruhodný, a to je kóda. Tam je po jednom z těch sestupných decimových akordů od Ravela napsáno u takového důležitého disonantního akordu mezzopiano. Tento akord leží na začátku taktu. Následující takt je rozvedení tohoto disonantního akordu do jiného, v následujícím taktu zase jiný akord. Zkrátka: je to pomalý sled akordů, který přivede k poslední řádce této skladby, kde Ravel cituje základní melodii.

Michelangeli zcela překvapivě ten první, dlouhý disonující akord zahraje quasi forte. To znamená: najednou se v té Šibenici ozve rána a od té rány postupuje, úplně skoro bych řekl, matematicky směrem dolů. Takže když se potom ozvou nónové akordy v levé ruce, které skladbu uzavírají, tak prakticky vyplynou z toho, co předcházelo.

Teď přistoupíme k závěrečné skladbě tohoto cyklu Scarbo, což znamená Osudový brouk. A poslechneme si ji napřed v podání Roberta Casadesuse a potom zase Michelangeliho.

(hudební ukázka: Ravel – Kašpar noci, Scarbo – hraje nejprve Robert Casadesus, pak Arturo Benedetti Michelangeli)

Ivan Medek: V tomto případě bych dal zcela jednoznačně přednost Michelangelimu. Nejenom proto, jak to hraje po stránce čistě pianistické, protože to je bravurní, těžko dosažitelné a snad i těžko představitelné jinak. Ale především proto, že mám pocit, že je tady nesmírně blízko představě démonické, fantastické, skoro bych řekl nelidské. Tomu zvláštnímu napětí, které je v té muzice a které ji staví vlastně trošku mimo lidský svět.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář