NANOHACH naposledy, žensky a surrealisticky

Co by se stalo, kdyby se spolu setkaly britská spisovatelka Virginia Woolfová a česká umělkyně Toyen? Jaké splynutí duší a temperamentů těchto dvou obdivuhodných žen své doby by mohlo nastat? Právě takovým hypotetickým setkáním začíná společná tanečně divadelní inscenace dvou choreografek souboru NANOHACH. Projekt Den a Noc a Noc a Den je epilogem za dvanáctiletým dobrodružstvím tohoto tanečního tělesa. Dílo jeho protagonistek Ley Švejdové a Marty Trpišovské se ale neohlíží za historií tanečního ansámblu, přestože inspiraci také čerpá v minulosti.

Osobnosti umělkyň, které se prosadily na počátku a během první poloviny dvacátého století ve dvou odlišných oborech, byly impulsem pro vznik díla, které zrcadlí v jednom případě spíše tvorbu a ve druhém autorku a bytost, ve skutečnosti se ale tematika obou kusů prolíná. Ačkoli diváci viděli dvě svébytné interpretace dvou rovněž svébytných předobrazů, v rámci dramaturgie můžeme klidně hovořit o spoluautorství. Choreografky vytvořily společně svět, do něhož své hrdinky pozvaly chvíli pobýt, a ty spolu chvílemi komunikují, chvílemi se míjejí, obě na své vlastní cestě ke svobodě. Lea Švejdová se zaměřila na výtvarné dílo Marie Čermínové (1902–1980), která se pod přezdívkou Toyen zapsala do dějin nejen českého surrealistického hnutí. Marta Trpišovská byla zaujata osobností Virginie Woolfové (1882–1941). Obě choreografky jsou zároveň interpretkami, ale jak už bylo řečeno, nejde o úplně oddělená sóla. Jednotnou estetiku jejich společnému dílu zaručuje kromě dramaturgického oblouku, v němž se obě ženy setkávají, také tým spolupracovníků: sdílí stejnou scénu, výpravu, hudbu i technické zázemí.

Minimalistickou scénografii vytvořila Nora Sopková. Naše hrdinky se na začátku setkávají nad cigaretou a vínem u karetního stolku.

Nad němohrou dvou žen se vznáší namluvený dialog, text Radky Denemarkové, v němž se dotýkají světy obou umělkyní, které mají mnoho společného – chtějí svobodně tvořit, bez zbytečného omezování společenskými pravidly, nechtějí být determinované ničím a nikým, nechtějí, aby jejich umění, ani jejich ženství bychom uchváceno do škatulek. Hlasy dvou hereček si jsou svou barvou tak podobné, že záhy ztratíme přehled o tom, kdo právě promlouvá, ale je to zcela jedno, protože důležitá je právě podobnost a jednota výpovědí. Po tomto úvodu ale už text do inscenace nezasahuje a rozhodující „slovo“ má pohyb a vizualita.

Pozornost se přesouvá k malému stolku uprostřed scény, z bílého ubrusu vede červená nit spojená s konstrukcí podobnou lustru, je to ale spíš objekt – na jediném místě sbírka útržků látek, rukaviček, peří, ozdob, nicotných drobností, které symbolizují vzpomínky na celý život.

Nejprve si však divák všimne živého obrazu, nepřehlédnutelného a přímočarého – Lea Švejdová totiž v úvodu zosobňuje postavu ze slavného obrazu Spící. Ten zná jistě každý velmi dobře, je téměř symbolem tvorby Toyen: napůl tělo, napůl prázdný plášť, síťku připravenou k lapání snů. Na jevišti při jeho ztvárnění vydatně pomohl téměř přesně zkonstruovaný plášť i ona síťka na motýly. Autorkou kostýmů je Mariana Novotná, která tanečnice jinak oděla do jednoduchých splývavých šatů, jež u obou zdůrazňují jejich křehký vzhled (nejvýraznějším prvkem jsou jen na úvod inscenace bohaté secesní klobouky). Otázkou samozřejmě je, proč vytvářet živý obraz uměleckého díla, které je všeobecně známé a díky své známosti se vlastně stalo sériovým výrobkem, jak kdysi na osud uměleckých artefaktů upozornil Walter Benjamin (esej Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti). Je to velmi vizuálně lákavé, ale s rizikem triviality. Choreografie se ale od tohoto bodu odvíjí dál a přímočarost velmi rychle mizí, tak jak se tanečnice vymaňuje z kostýmu. Výstup je směsí inspirace surrealismem a charakteristického pohybového materiálu, jímž je taneční sólo Ley. Pohyb sám evokuje lehkost, s jakou objevovala prostor taneční moderna, u tanečnice a choreografky v jedné osobě jako obvykle dominuje práce paží, v jejich tvaru a v napětí torza se zračí všechny pocity a emoce. Stoleček v místnosti skrývá však ještě další překvapení, a tak tu máme i pozdrav postmoderně v podobě jídla na scéně. Vše nese pečeť neskutečna, absurdních celků, snu.

Součástí tohoto snu je i jemné osvětlení, jehož důležitou součástí jsou před diváky rozmístěné stojany s žárovkami vydávajícími teplé a intimní světlo. Dynamika inscenace vyžaduje od počátku velké soustředění, protože nabízí jen málo proměn, a pokud dílo divák nevnímá jako celek, komplex pohybově vizuální, budou mu některé části připadat zdlouhavé. Hudba Jany Vörosové je minimalistická, často složená jen z konkrétních zvuků, krátkých rytmických celků, monotónně opakovaných, zazní ale i smyčce nebo trochu zádumčivé tango. Různorodost se poměrně lehce propojuje.

Ačkoli Virginie Woolfová nebyla surrealistkou, je tímto směrem nasáklé i sólo Marty Trpišovské, která se snaží pochopit ji. Z tragiky spisovatelčina života se na scénu mnoho nedostává, nejde ostatně o životopisnou inscenaci, ale o zachycení dojmu z osobnosti. A ta je při všech vnitřních běsech a depresích velmi silná. Bojuje i prosti vlastní minulosti a zkušenostem, obrňuje se proti mužskému světu. Anebo jen tak chodí po pokoji, jako když paní Dallowayová čekala návštěvu. Marta Trpišovská tvaruje svůj pohyb do úsečných gest, jakoby v odpověď světu a jeho pravidlům. Nejdůležitějším prvkem je vnitřní prožitek, protože choreografie sama nepatří k onomu druhu, kde divák obdivuje technickou náročnost. Ačkoli obě tanečnice mají svůj vlastní rukopis, v mnohém jsou si jejich sóla podobná, v impulsech, kterými posílají své tělo do prostoru, v drahách pohybu, v tom, jak kombinují volný pohyb s jakousi extatičností, jako je tomu v tanci Ley, nebo spočinutím v klidu, které je příbuzné spíš východní estetice.

Když Marta na scénu přinese starou promítačku, najednou se oba umělecké světy doopravdy propojují. Na kterou z žen se vlastně díváme? Černobílý film neodbytně evokuje ranou tvorbu Luise Buñuela z doby, kdy byl surrealistický film provokací, jež atakovala pravidla a morálku buržoazní společnosti. Inscenace je jakousi poctou celé této éře, skutečně se obrací především do minulosti, jejíž odkaz neaktualizuje, ale spíše vyvolává vzdálené obrazy, vzpomínky, vděčnost za průkopnickou práci nejen dvou slavných žen, ale i ostatních, které umění včetně tance otevíraly svobodným vlivům. A tak projekt neúmyslně souzní se situací, v níž se nachází soubor – je tu touha obracet se k minulosti, ale není namířená na minulost vlastní, ale na odkaz osobností ze vzdálenější historie. Je to stejně silný motiv, jakým je téma ženství, které je samozřejmě v inscenaci také stěžejní. Obě polohy jsou k nalezení, a kdo hledá, najde. Ale není to cesta pro každého.

 

Hodnocení autorky recenze: 90%

Den a Noc a Noc a Den
Námět, choreografie: Lea Švejdová, Marta Trpišovská
Scénografie: Nora Sopková
Hudba: Jana Vörosová
Zvuková spolupráce: Veronika Švábová
Světelný design: Katarína Ďuricová
Kostýmy: Mariana Novotná
Videopráce: Mikuláš Arsenjev, Michael Vodenka
Text: Radka Denemarková
Hlasy: Marie Jansová, Anna Kroupová
Umělecká spolupráce a konzultace: Radka Denemarková, Monika Sybolová
Produkce: Honza Malík & NANOHACH z.s.
Premiéra: 9. května 2016 Divadlo Ponec Praha

Tančí – Lea Švejdová, Marta Trpišovská

www.nanohach.cz