Opera PLUS - váš informační portál o opeře, baletu a vážné hudbě

S bigbandem Svatého Blažeje jsme natočili na podzim desku, která je věnovaná Duke Ellingtonovi. Jsou to všechno moje původní aranžmá, vlastně takové nové pohledy na slavné písně. Desku jsme natočili v říjnu a měla by vyjít v roce 2012.

Láká vás teď jako autora víc jazz nebo soudobá hudba?

Nikdy bych nedokázal jazzovou hudbu opustit, vždycky pro mě zůstane takovým základem, živou vodou, ale musím přiznat, že mě to táhne k větším formám a orchestrům. Mám některé věci už předpřipravené na letošní rok, tak jen doufám, že se mi podaří všechno uskutečnit. V říjnu jsem měl premiéru v Karlových Varech a měl bych se tam vrátit v květnu i s nějakou novou kompozicí pro symfonický orchestr, další celkem nadějné spolupráce jsou rozjednané.

Posloucháte populární hudbu?

Trochu, třeba v autě, ale vyloženě ji nesleduji a nesnažím se ji ani nějak hodnotit. Dobrá píseň má někdy štěstí, že ji rádia pouštějí… Hodně poslouchám mluvené slovo.

Lásku k hudbě máte v rodině, můžete připomenout své kořeny?

Oba moji dědečkové byli senzační pianisté, jeden z nich byl i hudební skladatel. Když tady trošku naříkáme nad současnou dobou, měli bychom si uvědomit, že oni to měli ještě mnohem těžší a často se hudbě mohli věnovat jen okrajově, protože se museli živit něčím úplně jiným. Tatínek Jaroslav byl operním zpěvákem. Dědečkové byli přes vážnou hudbu, oba doprovázeli otce při domácím studiu i na koncertech. Můj bratr Martin je pianista a korepetitor, zaměstnaný v Plzni v Divadle J. K. Tyla.

Co hudba říká vašim dětem, kolik jich vlastně máte?

Celkem čtyři, synovi Šimonovi z prvního manželství je už dvacet, je to cellista a také zkouší psát hudbu a myslím, že mu to jde, psaní se v poslední době věnuje hodně. Pak mám ještě dva kluky a holčičku, ale ti jsou ještě v útlém věku, takže je zatím necháváme v klidu. Moje žena Sára je výborná pianistka a také sbormistryně. Podílela se na nahrávce Legend jako hudební režisér a byla mi velkou oporou v čase komponování.

Vy jste ale původně studoval výtvarné umění…

Dlouho jsem váhal, kudy jít. Většinou se člověk rozhodne podle toho, jak silná osobnost ve vaší blízkosti vás přitáhne na tu nebo onu stranu. Tehdy to byl můj strýc Jan, šikovný a zručný divadelník, který shodou okolností také nějaký čas spolupracoval s Jiřím Srncem v Černém divadle. Ten mě kolem mých deseti jedenácti let přitáhl k výtvarnu, ale já jsem se zase obloukem vrátil k muzice a u ní už jsem zůstal.

Zdá se vám snadně nebo obtížné uživit se jako profesionální hudebník?

Tím, že se neorientuji na jednu činnost, je to jednodušší – věnuji se aranžování, dirigování, psaní, snažím se využívat všechny možnosti, svoje věci si skládám, hraji, aranžuji a diriguji, takže mám práce dost, ale samozřejmě jsou mezi námi strašně šikovní lidé, kteří mají práce málo. Tím, že sedím lidově řečeno asi na pěti židlích, si vlastně nemůžu stěžovat.

Vidíte v proudu soudobé hudby nějaké trendy?

Přiznám se, že nemám v poslední době příliš široký rozhled, snažím se ale trochu sledovat, co dělají moji vrstevníci, jako je Jan Kučera ze SOČRu nebo Marko Ivanovič, který napsal novou operu s bratry Formanovými. Dvanáctého prosince jsem dirigoval koncert v Obecním domě s trumpetistou Janem Hasenöhrlem. Byla to premiéra koncertu pro trubku a symfonický orchestr od Lalo Schifrina, což je velmi známý současný skladatel. Takže jsme premiérovali soudobé dílo a byla to vlastně premiéra světová, a to je asi ten nejlepší způsob, jak se potkat se soudobou hudbou – stát se jejím interpretem nebo spoluinterpretem.Měl byste chuť napsat hudbu pro ryze taneční představení?

Rozhodně ano, bavilo mě spolupracovat třeba s Petrem Zuskou právě na Legendách, ale v tom asi nejsem jediný. Kdysi jsem pracoval pro pantomimu, ale vyzkoušel bych si i celovečerní balet, musel by to být hodně silný materiál, který člověka vtáhne a vede, to by se mi líbilo. Nejsem vyloženě typ, který by se vnucoval. Jediná takhle velká nabídka byla právě od Jiřího Srnce. Legendy jsem přijal jako taneční a pantomimické představení, ale je to vlastně zčásti i filmová hudba, nejzajímavější je právě to propojování jednotlivých složek.

Byl jste potom i při samotném vzniku této inscenace?

Trochu si pamatuji čas před premiérou, mě už se to vlastně tolik netýkalo, protože tvar představení z hlediska hudby a filmu byl na devadesát devět procent připravený. Už šlo jen o to naplnit jednotlivé kapitoly, postavit jevištní akce a celé to synchronizovat. Zdálo se, že čas utíká moc rychle, spousta věcí nebylo hotových, klasická předpremiérová nervozita. Jako na každém správném představení by se na něm mělo pořád pracovat a pan Srnec určitě takové tendence má, jistě by ještě rád představení stále vylepšoval, ale otázka je, jestli je to v divadelním provozu Nové scény možné. Jsem sám zvědavý, co se po několika desítkách repríz s Legendami stalo.

Nevadilo vám, že jste musel hudbu odevzdat v jednou definované podobě, že nemůžete ovlivňovat interakci na jevišti?

Pro herce a tanečníky je složitější, že se všechno odehrává v čase, který je přesně daný, svázaný s hudbou a s filmem, není tedy kam uhnout. Ale pozitivum vidím v tom, že právě v tomto ohraničeném časoprostoru lze dané věci víc vypilovat a soustředit se na detaily. Ačkoli mnohonásobně lepší je hrát s živým orchestrem, v případě Laterny je to nemožné pro svázanost s filmem a velkou technickou náročnost celého představení.

Viděl jste poslední dobou nějaká jiná představení v Laterně?

Přiznám se že ne, z aktuálního repertoáru jsem nestihl nic ani během roku. Měl jsem celý rok spoustu práce. Na jaře premiéru v Ostravě představení Pardon My English od bratří Gershwinů a v režii Šimona Cabana, další premiéru jsme měli v Karlíně – Vražda za oponou od Johna Kandera, pak premiéra ve Varech a napodzim se začala chystat Vánoční koleda…

Hudební divadlo Karlín je vaše „základna“?

Dá se říct, že ano, diriguji v současné době šest titulů, operety Polská krev a Čardášovou princeznu, kde jsem měl i hudební nastudování, z muzikálů jsou to Carmen s Lucií Bílou, Jesus Christ Superstar a nejnovější je Vražda za oponou v mém hudebním nastudování.

Na muzikál se hodně lidí dívá jako na konzumní záležitost, nevadí vám to?

Nevadí mi to, ale s tím jednostranným pohledem nesouhlasím. V muzikálu je mnoho lidí, kteří umějí své řemeslo. Musejí umět zpívat, tancovat i hrát, a to není nic, co se dohromady dělá úplně snadno. Samozřejmě úroveň je různá, neříkám, že je každá produkce vynikající, ale nemám jediný důvod si myslet, že je to méněcenný žánr. Navíc tam, kde je živý orchestr, se jedná o skutečný a poctivý muzikál se vším všudy, co k tomu patří.

Díky za rozhovor!
www.krystofmarek.com

Foto Legendy magické Prahy – Lukáš Žentel