Národní divadlo Brno: vyrobeno ve Státech

Brněnský balet zatím pod vedením Mária Radačovského vykazuje poměrně rozkolísanou dramaturgii. Minulou sezonu zahájil (pokud nepočítáme Choreografický ateliér) kýčovitý a starobou zatěžkaný Louskáček (naše recenze najdete zde a zde ) a zakončil ji balet Black and White (naši recenzi najdete zde ), v němž Radačovský na půdorysu Labutího jezera (zejména v hudbě, ale i v odkazech k libretu) vytvořil inscenaci, do níž otiskl výpověď o vlastním zápase se zákeřnou chorobou. S výsledkem po mém soudu sporným a bez berličky programové brožury obtížně srozumitelným. Další plánovaná premiéra minulé sezony byla zrušena, aby se mohly naspořené finance investovat do premiéry Made in USA.

Letošní sezona v brněnském baletu se opírá o dva složené večery – americký vystřídá na jaře nizozemský. Klíčovými tvůrci (hvězdami) těchto programů jsou choreografové George Balanchine a Jiří Kylián.

Program Made in USA otevírá Balanchinova Serenade s hudbou Petra Iljiče Čajkovského. Balanchine ji původně vytvořil pro své studenty a až později se stala součástí repertoáru renomovaných souborů. U nás jsme ji mohli vidět před téměř osmnácti lety v podání Taneční konzervatoře hl. m. Prahy. Serenade je čistá neoklasika pro dívčí sbor, do něhož postupně vstupují muži, jejichž úlohou je být hlavně spolehlivými partnery balerínám. Balanchinova Serenade, zabarvená do snových modrobílých tónů, dává vyniknout souhře tanečnic, jejich křehkým a ladným pohybům.

Balanchine se zde ukazuje jako mistr práce s prostorem i jako vnímavý posluchač Čajkovského hudby. Choreografie, v níž lze hledat obsahy jen v náznacích, je především o kráse a poezii. Brněnský balet se zde prezentuje ve velmi dobrém světle, i když souhra nebyla vždy dokonalá.

V sólových partech nejvíce zaujala svým jistým a přitom křehkým a ladným projevem Eriko Wakizono.

Zatímco Balanchine reprezentuje zakladatelskou americkou generaci, k níž se odkazuje řada klíčových choreografů dvacátého století, Olivier Wevers, který byl autorem druhé položky programu, je současným tvůrcem v plné síle. Na Mozartovu hudbu vytvořil choreografii Sofa. Název odkazuje k pohovce, která je dominantním scénickým objektem, k němuž se tanečníci často vracejí. Tento rozložitý kus nábytku anebo jemu podobné jsou ostatně oblíbenou inspirací choreografů. Pro příklady není potřeba opouštět Brno. Kolem pohovky vystavěl vtipnou choreografii Motýli Rami Be’er – v Brně byla uvedena v roce 2013. Zcela odlišně využil obří černou pohovku Petr Zuska v D.M.J. 1953–1977 (brněnská premiéra v roce 2004). V obou těchto případech šlo o objekt klíčový pro stavbu choreografie. Tanec na pohovce a v souvislosti s ní vytvářel významy, díky práci s pohovkou se odvíjel jakýsi mikropříběh.

Vínové sofa ve Weversově Sofa však pocit této nezbytnosti nevzbuzuje. Sledujeme nejdříve duet ve vínových pseudorokokových šatech, v němž ona (Ivona Jeličová) je trochu dominantní a trochu koketní, zatímco on (Uladzimir Ivanou) svým výrazem působí jako zamilovaný jelimánek.

Když se svléknou do spodního prádla, jako by se odložila slupka přetvářky, a pozice v páru i výraz obou tanečníků se mění. Ona je pojednou nešťastná, on sebevědomější. Chvílemi se vracejí k pohovce, která je za asistence šestičlenného sboru (všichni jsou také ve spodním prádle) přemisťována, překlápěna, a ve finále dokonce vyzvednuta dvěma provazy do vzduchu. Jenže jaké to přináší významy, lze stěží odhadnout, a sama choreografie s kusem nábytku příliš originálně nepracuje. Snad převrácená pohovka s odkrytýma šesti nohama ukazuje na nesoulad ve vztahu ústředního páru, její vyzvednutí do výšky ztrátu bezpečného zázemí, kde se dá nejen uvelebit, ale v případě nebezpečí i ukrýt.

Weversova choreografie se zálibou ve sportovně krkolomných zvedacích figurách sice neoplývá vynalézavostí, místy se však v ní odráží lehkost a hravost Mozartovy hudby. Nejvíce mi ovšem chybělo opodstatnění dění na scéně. Šestičlenný sbor měl povětšinou funkci stafáže a přemisťovatele pohovky; neorganicky působil komický duet dalšího sólového páru (Barbora Bielková a Florent Operto).

Rozmanitost programu podtrhlo poslední číslo Lunar Sea – Noir Blanc Mosese Pendletona, které vytvořil pro svůj slavný soubor Momix. Šlo o klasickou ukázku černého divadla.

Jako by se americké dřevo vrátilo do českého lesa. Vždyť sami se pokládáme za objevitele jeho nových možností díky inovátorům, jakými byli Jiří Srnec nebo František Kratochvíl. Paradoxně dnes mají pražská černá divadla pověst úpadkové atrakce pro turisty. Pendletonovo číslo uvedené v Brně pracuje s jednoduchým základním principem. Tanečníci jsou oblečeni v černobílých nebo černých kostýmech a díky kombinaci světla a černého vykrytí scény stupňuje Pendleton svá kouzla. Tanečníci v očích diváků stále ve větší míře popírají zákony gravitace. Nejdříve se „jen“ dostávají do figur vzpouzejících se fyzice, aby posléze dostávali své údy do nemožných poloh a následně se po scéně vznášeli. Sympaticky jednoduchý princip, který na brněnské publikum zabral. Čistotě vjemu překážela jen nadbytečná projekce, skrze niž divák tanečníky sleduje.

Made in USA představilo tři hodně rozličné výrobky amerického tance. Byly to ukázky kvalitní neoklasiky v její krystalické podobě, současné americké oceňované tvorby a netradiční iluzionistické práce? Nebo ukázky neoklasického dokumentu z historie, který už současného diváka příliš neosloví, průměrné současné choreografie a černého divadla, které je už poněkud pasé? Snad se diváci přikloní k první variantě a naplní Janáčkovo divadlo i při reprízách.

Hodnocení autora recenze: 65 %

Made in USA
Premiéra 29. října 2015 Janáčkovo divadlo Brno

Serenade
Hudba: Petr Iljič Čajkovskij
Choreografie: George Balanchine
Dirigent: Robert Kružík
Kostýmy: Patricia Barker
Sbor Baletu Národního divadla Brno
Sóla tančí – Klaudia Radačovská, Eriko Wakizono, Ilaria Ghironi, Gregor Giselbrecht, Martin Svobodník

Sofa
Hudba: Wolfgang Amadeus Mozart
Libreto, choreografie a režie: Olivier Wevers
Dirigent: Robert Kružík
Klavírní sólo: Jiří Hrubý
Kostýmy: Patricia Barker
Sóla tančí – Ivona Jeličová a Uladzimir Ivanou, Barbora Bielková a Florent Operto
Dále tančí – Carolina Cogollos Isach, Ilaria Ghironi, Serena Green, Manuele Bolzonello, Gregor Giselbrecht, Peter Lerant

Lunar Sea – Noir Blanc (Momix)
Hudba: Harold Budd, Adrian Rainbow, David Roberts, Phil Thornton, Jake Stephenson
Libreto, choreografie, režie a scéna: Moses Pendleton
Kostýmy: Katzin Phoebe
Tančí – Barbora Bielková, Natasa Dudar, Ilaria Ghironi, Serena Green, Kateřina Matonohová, Hana Švábenská, Arthur Abram, Dan Datcu, Gregor Giselbrecht, Petr Hos, Uladzimir Ivanou, Václav Šutorka

www.ndbrno.cz