Divadla zblízka: Národní divadlo opery a baletu Tarase Ševčenka v Kyjevě

  1. 1
  2. 2
Vzhledem k historickým okolnostem, ve kterých se město Kyjev a vůbec celá Ukrajina ve vztazích s Ruskem v devatenáctém století nacházely, byl operní vývoj v tomto městě samozřejmě jiný nežli třeba v Petrohradě nebo Moskvě. Na Ukrajině nebylo mnoho domácích skladatelů, a díla se navíc mohla hrát pouze v ruském jazyce.
Ukrajinská národní opera Tarase Ševčenka (foto Pavel Horník)

Šikovný divadelní impresário a také pěvec Ferdinand Berger založil v roce 1867 operní společnost, která se uvedla premiérou ruského skladatele Michaila Alexeje Verestovského Askoldova mohyla v tehdejším nevelkém Městském divadle. To bylo postaveno v roce 1856 podle návrhu architekta Ivana Štroma a opera v něm pak pravidelně účinkovala. Na programu byla jak ruská díla, tak opery světových skladatelů.

V tomto období se též formuje ukrajinská národní opera. Uvedu namátkou dílo Záporožec za Dunajem od Semena Hulaka Artemovského nebo slavnějšího Mykolu Lysenka s jeho operami Vánoční noc, Natalka Poltavka a Taras Bulba. Roku 1896 po dopoledním představení Čajkovského Evžena Oněgina divadelní budova od zapálené svíčky v zákulisí vyhořela. Pro zajímavost: v letech 1899-1991 vyhořelo v Evropě dvaadvacet divadel!

Na vybudování nového, většího divadla byla vypsána architektonická soutěž, které se zúčastnilo přes dvacet architektů z Ukrajiny, Ruska, Německa, Francie a Itálie. S přehledem zvítězil návrh věhlasného petrohradského architekta německého původu Viktora Schrötera. Tento umělec navrhoval mimo asi tři sta projektů jiných staveb divadla v Nižním Novgorodě, Irkutsku a operní a baletní divadlo v gruzínském Tbilisi. V Petrohradě byl autorem po požáru obnovené fasády Mariinského divadla a dalších staveb. Po požáru kyjevského divadla se musela operní představení přestěhovat do Solovcovova divadla (dnes Národní divadlo Ivana Franka) a Bergoniho divadla – dnešního divadla Lesji Ukrajinky. Také se hrálo v prostoru známého Krutikovova cirkusu, kde třeba zpíval Fjodor Šaljapin.

Národní akademické divadlo Ivana Franka (foto Pavel Horník)

Ale zpátky k nové budově. Rozlehlé divadlo, postavené v neorenesančním stylu s východními prvky, bylo slavnostně otevřeno 29. září 1901 kantátou Kyjev od ukrajinského skladatele Wilhelma Hartwelda a operou Michaila Ivanoviče Glinky Život za cara (Ivan Susanin). Zajímavá byla reakce tisku, která architekturu divadla kritizovala. Dokonce byla přirovnávána ke krunýři želvy. Osobně jsem exteriérem divadelní budovy také nebyl nikterak ohromen.

V tehdejší době měl operní a baletní soubor tři sta členů a hrál se ruský i světový operní a baletní repertoár. Pak se stala smutná událost. Poslední ruský car Mikuláš II. se svými dvěma dcerami a bohatým doprovodem navštívil poprvé kyjevské operní divadlo v září 1911. Hrála se opera Nikolaje Rimského Korsakova Pohádka o caru Saltanovi. Při tomto představení byl o přestávce přes masivní bezpečnostní opatření (v hledišti bylo osmdesát tajných agentů) zabit anarchistou Dimitrijem Bogrovem přítomný ruský premiér Pjotr Stolypin, velký carův oblíbenec. Jeho poslední slova, než zemřel, byla: „Jsem šťastný, že umřu za cara.“

Divadlo fungovalo úspěšně. O úroveň a o budování baletního souboru se velmi zasloužila Bronislava Nižinská, mladší sestra kyjevského rodáka a legendárního slavného tanečníka Václava Nižinského. Po krátkém období vzniku samostatné Ukrajinské republiky v letech 1918-1920 se země dostala do plného područí bolševického Sovětského svazu. Název divadla byl dokonce změněn na Státní opera Karla Liebknechta, německého revolucionáře. Naštěstí se v roce 1926 divadlu dostalo přejmenování na Kyjevské státní akademické ukrajinské divadlo.

Po osmi letech, kdy Ukrajina dostala status republiky, se jméno zase změnilo na Akademické operní a baletní divadlo USSR. V té době se o rozvoj kyjevské opery významným způsobem přičinil její první dirigent Rakušan Kurt Adler, který byl také významným pianistou. Později dirigoval a koncertoval po celém světě včetně Metropolitní opery. Zajímavé je to, že po svém kyjevském angažmá působil ještě do roku 1938 ve Stalingradě (Volgograd). Od té doby se hrálo též v ukrajinštině.

Za druhé světové války, byl celý soubor evakuován do divadla v Ufě a později v Irkutsku, kde působil spolu s přemístěným souborem z Charkova. Posledním představením byl 15.června 1941 Verdiho Otello. Město Kyjev bylo čtyři roky obsazeno Němci a hrálo se za pomoci hostujících evropských i ukrajinských a kyjevských umělců. Protože se vědělo, že představení navštěvují hojně němečtí důstojníci, nebyla budova ušetřena náletů ruských letadel, ale naštěstí nebyla vážně poškozena. Letecká puma totiž uvízla ve střeše budovy a nevybuchla. Ještě v roce 1944 po odchodu Němců se mohl operní a baletní soubor z Irkutsku vrátit zpět a po nejnutnějších opravách střechy divadla se začalo hrát.

Rozsáhlá budova se nalézá v otevřeném prostoru ohraničeném bulváry Mykoly Lysenka, Bohdana Chmelnického a Volodmyrským, do něhož směřuje polokruhová čelní fronta. Napravo před divadlem stojí pomník skladatele Mykoly Lysenka, dílo sochaře Alexandera Kovaljeva, postavené v roce 1965.

Tak, jak vidíme budovu dnes, to je stav po poslední rekonstrukci v letech 1983-1987, ale architektura z vnějšku v podstatě nezaznamenává žádných podstatných změn. Ty se ale projevily v interiérech a hlavně v zákulisí, kde bylo rozšířeno a zmodernizováno jeviště a zákulisní prostory. Oválnou přední vchodovou stranu zdobí šest vysokých obloukových otevřených okenních otvorů , za nimiž je lodžie přerušená ve středu centrálním rizalitem, v jehož prostředním otevřeném prostoru se nachází abnormálně veliká busta národního básníka Tarase Ševčenka. Původně byla nahoře nad středem stavby umístěna plastika ochránce Kyjeva archanděla Michaela, ale později byla na zásah pravoslavného metropolity Feogasta odstraněna. On se totiž domníval, že svatá socha nemůže stát nad tak hříšným stánkem, a tak byla nahrazena jiným symbolem.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář

Reklama