Národní divadlo v rozkladu, viník (ne)známý

  1. 1
  2. 2

Možná, že to pro někoho zvenku na první pohled tak vážně nevypadá, ale poměry uvnitř Národního divadla jsou po událostech posledních dnů už natolik vyhrocené, že první scéna se svými čtyřmi soubory – tedy operou, baletem, činohrou, ale i Laternou magikou – je už hodně blízko absolutního rozvratu, kolaps v podobě neschopnosti odehrát naplánované a prodané představení nevyjímaje. Dohledat viníky současné hluboké krize, v níž se první scéna nachází, přitom není příliš složité.Vlastně už samotná slova ministryně Aleny Hanákové, pronesená minulý pátek v televizních Událostech o tom, proč musel být Ondřej Černý z čela Národního divadla odvolán, toho napověděla víc než dost. „K tomuto kroku jsme se rozhodli na ministerstvu, s čímž já jsem souhlasila,“ prozradila ministryně. Souhlasila? Kdo tedy s požadavkem Černého vyhodit přišel a ministryni k onomu souhlasu přesvědčil?

Odpověď se i těm zákulisí neznalým nabídla hned v úterý, když k patřičně nevysvětleným a tajemstvím obestřeným pravým důvodům Černého odvolání byla Hanáková nucena svolat tiskovou konferenci. Na ní ale sama neřekla takřka nic a zdůvodnění odvolání Černého nechala – na svém náměstkovi Martinu Sankotovi. Sankotovy antipatie k Černému, o kterých si dlouhé týdny před tím cvrlikali vrabci nejen na střeše Nostického paláce, byly při „vysvětlování“ důvodů Černého odvolání více než zřejmé a i nezasvěcenému tak musely poměrně jasně naznačit, že ortel nad Černým je dílem nejspíš právě Sankota. Muže, který složitému a specifickému provozu divadla absolutně nerozumí a nejspíš ani nemá snahu rozumět, když ani po svém nástupu na ministerstvo hlediště divadel nevyhledával. Muže, který ale i přesto zpracovával vnitřní audit Národního divadla. Jak se velmi rychle ukázalo, prakticky všechny Sankotem uvedené důvody odvolání Černého byly obratem a hravě vyvráceny (tedy snad až floskule typu chybně nastavené procesy, když slovo procesy si Alena Hanáková tak oblíbila, že jej během několika minut svého televizního vystoupení stihla zopakovat šestadvacetkrát, jak jeden z redaktorů vzápětí spočítal). Jako zcela smyšlené a lživé se přitom ukázalo i závažné obvinění Černého z „věcí, které se týkají orgánů činných v trestním řízení“, tak jak to vyřkl Petr Gazdík, poté, co ho o tom jeho stranická podřízená Alena Hanáková prý spravila. Vzápětí tak byl Gazdík nucen přiznat, že toto nařčení se nezakládá na pravdě a že za to prý může kdosi, kdo ministryni špatně informoval. Kdo to asi tak mohl být?

Při mapování příčin současné hluboké vnitřní krize a rozpolcenosti Národního divadla nelze nezmínit ani úporné mnohaměsíční lobování odborářů Státní opery, kdy při své touze po zachování samostatnosti druhého pražského operního domu byli schopni obšlápnout kdekoho – počínaje nejvyšší kanceláře ministerstva financí přes Senát a Sněmovnu až po Ministerstvo kultury. Nejednou se přitom v kuloárech – brzy po té, co Bessera vystřídala Hanáková – mluvilo o tom, že nová ministryně i její náměstek Sankot by se k obnovení samostatnosti Státní opery mohli nechat přesvědčit. Podobné zvěsti sílily hlavně od začátku letošních prázdnin. Zvláštní shoda, že?Jistě, Státní operu v Praze nechali politici dlouhá léta hladovět a pak ji kritizovali za to, že je tak podvyživená. Ovšem celou tu nynější polízanici s operou a baletem v Praze odstartoval tandem Jiří Besser a Radek Zdráhal, když o pravých důvodech jejich rozhodnutí zrušit samostatnou Státní operu Praha a připojit ji k Národnímu divadlu lze jen spekulovat.

K uskutečnění svého plánu, nepodloženého jedinou důvěryhodnou analýzou, získali loajálního Ondřeje Černého. Je přitom otázkou, zda Černého k této službě vedla naivita, nezkušenost s jakýmkoli řízením divadla, ambice a touha se zviditelnit, zbabělost postavit se na odpor, anebo vědomí, že když odmítne on, dosadí jiného – anebo mix toho všeho. Stejně tak je otázkou, nakolik byl Ondřej Černý se zadáním, podle kterého mělo být spojení obou divadel, resp. oper a baletů tím jediným možným správným řešením, vnitřně opravdu ztotožněn, když nejeden z hlasů ostřílených divadelníků v čele s jedním z jeho předchůdců Jiřím Srstkou před tímto krokem důrazně varoval. Jen Černý sám musí vědět, co tomu všemu říká jeho svědomí. A podobné to je vlastně i se šéfem opery Roccem (jak moudře se zachoval Jiří Heřman) a v neposlední řadě i s Petrem Zuskou.V každém případě se přesložité, narychlo a v mnohém provizorně pospojované soustrojí pěti scén a čtyř souborů od letošního ledna rozjelo. Ondřej Černý a jeho věrní šlapali na plyn, co to dalo, zatímco mnozí ze Státní opery často za jejich zády sypali do převodovky písek. Nakonec se jejich přání splnilo: tolik nenáviděný spojovatel Černý konečně padnul a složitý stroj čeká hodně komplikovaná oprava s nejistým výsledkem. Pro nejednoho z oné druhé skupiny ale důvod k radosti.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář