Natalie Dessay a Vášeň s velkým „V“

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Company, Follies, A Little Night Music, Sweeney Todd, Sunday in the Park with George, Into the Woods, Passion – to jsou nejvýznamnější díla skladatele Stephena Sondheima. 22. března 2016 tento americký klasik muzikálového žánru oslavil již své 86. narozeniny a úspěšná březnová premiéra Passion/Vášně na jevišti pařížského Théâtre du Châtelet, jak o tom svědčí televizní záběry dojatého skladatele, pro něho jistě byla krásným darem.

Historie vzniku Vášně je následující: na počátku byla novela Fosca (1869) italského spisovatele Iginia Uga Tarchettiho, v roce 1981 podle ní režisér Ettore Scola natočil film Passione d’amore a v roce 1994 Stephen Sondheim s libretistou Jamesem Lapinem filmový příběh adaptovali pro svůj muzikál.

Vášeň začíná až banálně. Pohledný kapitán Giorgio Bachetti v Miláně prožívá milostnou idylu s mladou a krásnou, ale vdanou Clarou, dokud není převelen do provinční posádky. V domě svého velitele, plukovníka Ricciho, se setkává s jeho sestřenicí Foscou. Fosca není ani krásná, ani mladá a trpí nervovou labilitou tak zvláštní a tak silnou, že to až ohrožuje její život. Přitom je kultivovaná a citlivá. Do Giorgia se zamiluje a upne se k němu způsobem hraničícím se šílenstvím. Giorgio Fosce zpočátku věnuje pozornost kvůli společnému zájmu o umění, ze zdvořilosti a ze soucitu. Když její city přesáhnou meze, jež je schopen pochopit a akceptovat, brání se jí, ba ji zoufale odvrhuje, avšak zároveň je jí morbidně fascinován. Hledá záchranu u Clary a prosí ji, aby s ním odešla a opustila manžela a syna. Clara odmítá. Nešťastnému Giorgiovi Fosca ztropí skandál, když se před společností otevřeně vyzná ze své lásky k němu. Plukovník po Giorgiovi žádá satisfakci, ráno oba čeká souboj. V této fatální chvílí Giorgio pochopí, že láska není ten pohodlný cit, který k němu pociťovala Clara. To byla jen „běžná milostná historka“. Láska je bezbřehá vášeň, propastný vír, do něhož ho vtáhla Fosca. Ta je schopna pro něj i zemřít. Jako by prozřel i byl očarován – jde za Foscou a stráví s ní noc. Ne, happy end se nekoná. Giorgio souboj s plukovníkem přežije, ale nervově se zhroutí. Po několika měsících se dozvídá, že tři dni po jejich milostné noci Fosca zemřela. V závěrečném snovém obrazu Giorgio čte poslední dopis Fosky: „Your love will live in me“.

S.Sondheim: Vášeň – Natalie Dessay (Fosca), Ryan Silverman (Giorgio Bachetti) – Théâtre du Châtelet, Paříž 2016 (foto © Théâtre du Châtelet / Marie-Noëlle Robert)
Stephen Sondheim: Vášeň – Natalie Dessay (Fosca), Ryan Silverman (Giorgio Bachetti) – Théâtre du Châtelet, Paříž 2016 (foto © Théâtre du Châtelet / Marie-Noëlle Robert)

Divné. To je asi první slovo, jež člověka napadne po přečtení obsahu. A skladatel nachystal divákovi ještě další podivnosti. Vášeň neobsahuje velké sbory ani taneční čísla. Ústřední píseň nemá snadno zapamatovatelnou melodii. Tohle že je muzikál?

Je, a je to muzikál krásný, i když na samé hranici žánru. Sondheim především respektoval to, že se jedná o intimní melodrama. On sám Vášeň označuje za rapsodii, v níž se písňové i mluvené prvky podmanivě splétají do „dlouhé a žhavé milostné písně“. Tomu odpovídá kompozice díla. Není zřetelně členěno na jednotlivá hudební čísla, jde o kontinuální tok hudby. Z něj se jako vlny vynořují témata se svými dominantními nástroji (tu housle, tu vojenské bubny) a vracející se motivy zvyšují dojem obsedantnosti celého příběhu. Připomíná-li Vášeň operu, nejde o náhodu, a jak v programu inscenace poznamenává Natalie Dessay, představitelka hlavní ženské role, toto proplétání zpěvu a slova klade na koncentraci interpretů obdobné obrovské nároky jako v operách Richarda Strausse.

Jaké bylo provedení Vášně v Théâtre du Châtelet?
Režie je dílem herečky Fanny Ardant. V Châteletu režírovala už v roce 2008, a to komickou operu Andrého Messagera Véronique. Režie Vášně je tak zdařilá, že si ji – okamžitě vtaženi do děje – ani neuvědomujeme. Příběh jako by prostě jen „byl“. Ve skutečnosti Fanny Ardant tohoto účinku dosahuje propojením tří prvků: jednoduchosti, přesnosti a kontrastu. Jim jsou podřízeny všechny aspekty inscenace.

S.Sondheim: Vášeň – Ryan Silverman (Giorgio Bachetti) – Théâtre du Châtelet, Paříž 2016 (foto © Théâtre du Châtelet / Marie-Noëlle Robert)
Stephen Sondheim: Vášeň – Ryan Silverman (Giorgio Bachetti) – Théâtre du Châtelet, Paříž 2016 (foto © Théâtre du Châtelet / Marie-Noëlle Robert)

Tmavá, chladná, téměř holá scéna, do níž se spouštějí šedočerná plátna s abstraktními vzory či se tu vysouvá stůl či lůžko (scéna Guillaume Durrieu), tvoří prostor, který svým minimalismem umocňuje velikost vášní, v nichž se zmítají jednající postavy. V tomto prázdném vesmíru je intimita jejich vztahů naprostá. Díky světelnému designu (Urs Schönebaum) a nádherným kostýmům (Milena Canonero) postavy působí jako drahokamy v etuji. Clara – světlý opál, Fosca – temný smaragd. Jako dobře viditelné planety obíhají kolem svého Slunce – Giorgia, čehož režie využívá i pro nevtíravé znázornění toho, že se vlastně jedná o příběh v dopisech.

Postavy si navzájem berou z úst útržky vět, situace jsou rozostřeny kombinací vyprávěného a předváděného.

Celé představení se odehrává v polotmě a má charakter jakéhosi snu, ba noční můry. Tím kontrastnější je oslnivé světlo linoucí se z otevřených dveří na pozadí jeviště v závěrečné scéně. Ke zdrcenému Giorgiovi jimi vstupují všechny postavy hry a točí se kolem něho v pochmurném mumraji. Nakonec za Giorgiem vchází Fosca v jasně rudých šatech a víří s ním v pomalém tanci posledního duetu. Její rudá silueta je to poslední, co Giorgio vidí, než se za ní dveře zase zavřou a on zůstane ve tmě napospas prázdnotě.

Je evidentní, že inscenace tohoto druhu potřebuje herce a zpěváky, kteří budou umělecky silným a vyrovnaným týmem. Fanny Ardant je k dispozici měla.

S.Sondheim: Vášeň – Natalie Dessay (Fosca), Ryan Silverman (Giorgio Bachetti), Erica Spyres (Clara) – Théâtre du Châtelet, Paříž 2016 (foto © Théâtre du Châtelet / Marie-Noëlle Robert)
Stephen Sondheim: Vášeň – Natalie Dessay (Fosca), Ryan Silverman (Giorgio Bachetti), Erica Spyres (Clara) – Théâtre du Châtelet, Paříž 2016 (foto © Théâtre du Châtelet / Marie-Noëlle Robert)
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Komentáře “Natalie Dessay a Vášeň s velkým „V“

  1. Děkuji za moc hezkou recenzi, která je pro mě jedním z dalších důkazů, že muzikálům Stephena Sondheima operní jeviště výjimečně svědčí. Velmi sofistikovaně nabourávají veškeré teorie, kde končí muzikál a začíná opera, respektive že je to v případě, je-li dané dílo hudebně a dramaticky dostatečně nápadité, vlastně celkem nepodstatná otázka. U nás jsme mohli v Praze v posledních letech vidět jen produkce Sweeneyho Todda v Divadle Na prádle a Into the Woods v divadle Kolowrat (oboje téměř souběžně i ve filmových verzích) a mám za to, že je to stále velmi málo…

Napsat komentář