Nataša Novotná: Z Ostravy přes Kyliána ke Kunešovi

16. 7. 2010 00:00 Redakce

Velmi pozitivně naladěná, vstřícná, racionální, ví co chce. Tak působí tanečnice Nataša Novotná, když se s ní osobně setkáte. Stejně jakoby průzračný a v jednotlivých krocích na sebe logicky navazující je i její profesní životopis.

Po absolutoriu Janáčkovy konzervatoře v Ostravě se jí podařilo získat angažmá u Kyliána, v nizozemském juniorském souboru Nederlands Dans Theatre 2. Po dvouleté epizodě ve švédském souboru Göteborgse Ballet se v roce 2002 vrátila do Nizozemí, kde se stala členkou hlavního soborum Nederlands Dans Theater 1. Tam se setkává s řadou špičkových choreografů, počínaje Kyliánem či Forsythem přes Naharina a Eka až třeba po Lightfoota. Od léta 2006 pracuje nezávisle, spolupracuje s Tero Saarinen Company ve Finsku, Copenhagen International Ballet, Korzo Theater, Station Zuid a C-scope v Nizozemí, sólistou italské La Scaly Robertem Bollem nebo s japonským choreografem Saburem Teshigawarou. Souběžně s tím, od přelomu let 2006 a 2007, stojí společně s tanečníkem a choreografem Václavem Kunešem u zrodu a dalšího formování vlastního projektu současného tance se sídlem v Praze, pod názvem 420PEOPLE. Mimochodem – proč 420? Jde o telefonní předvolbu při volání z ciziny do Česka, tedy o symboliku poslání a smyslu projektu 420PEOPLE více než jednoznačnou. Ale to už jsme vlastně v současnosti, byť další samostatný odstavec by zabral výčet nominací a ocenění, která Nataša Novotná u nás i v zahraničí obdržela – uveďme tedy alespoň Thálii z roku 2008 a ocenění kritiků tanečního magazínu Dance Europe za nejlepší taneční výkon, a to v choreografii Václava Kuneše Small Hour.

Co a kdy přesně bylo vlastně tím úplně prvním krokem vašeho uskupení 420PEOPLE? Nějaké konkrétní představení, projekt? Pamatujete?

Označit vůbec první krok 420PEOPLE, musela bych se vrátit asi 13 let zpátky, kdy jsme se poprvé setkali s Václavem v angažmá v Haagu. Už tenkrát jsme si s nadsázkou povídali o čase, kdy se vrátíme pracovat domů, se vším co do té doby získáme – mám tím na mysli především cenné zkušenosti. Před těmi třinácti lety mě totiž jako vlastence dost mrzel fakt, že vlastně můj Mistr, pan Jiří Kylián, dělá obrovskou díru do uměleckého světa, při tom ale „reprezentuje“ za Holandsko. Abych ale odpověděla na vaši otázku: Tím prvním konkrétním krokem ke 420PEOPLE bylo nejspíše rozhodnutí osamostatnit se a žít v Praze, z čehož vyplývala možnost jednat v daném místě. Pro první představení pak asi více než půl roku, ve volných chvílích, vznikala choreografie Small Hour. Ta nám nakonec umožnila odstartovat na myslím dost vysoké úrovni a bez zbytečné ostudy.

Co z té dosavadní „peoplácké“ epochy bylo nejobtíženější?

Začala bych tu frází: “Doufej v lepší, počítej s nejhorším“. Počítám tedy s tím, že to nejobtížnější je ještě před námi. Já sama si nesu ve vínku přímou a konfrontační povahu, tudíž nemám o obtížné momenty nouzi. V pozici výkonného šéfa souboru (kterou učit se za chodu je občas také dost na hraně zdravého rozumu) máte zodpovědnost krom jiného především za kompetence lidí kolem sebe a jak známo, práce s lidmi, sebe nevyjímaje, ne vždy snadná jest. Z tohoto pohledu byl pro mě doposud nejobtížnější moment loučení se s naším prvním produkčním Ondrou Kotrčem.

Pokaždé, když 420PEOPLE vidím, mně v duchu projde hlavou, zda-li jste se přece jen trochu s vaším osamostatněním neunáhlili. Doba není zvlášť v Česku kultuře nakloněna a navíc moderní balet nemá u nás na růžích ustláno, lidé prostě na něj nejsou – snad zatím – zvyklí chodit. Míváte někdy podobné myšlenky?

Vůbec nad tím takto nepřemýšlím. Doposud jsem o své ¨budoucnosti“ rozhodovala vždy na základě jakéhosi vnitřního puzení; okolností do určité míry. Pokud bych měla své kroky kalkulovat podle „stávajících možností“, nebyla bych asi schopna si užít a řešit každý další den a přijímat ho bez předsudků s tím, co většinou nečekaně, přináší.

Působíte dojmem hodně pozitivně naladěného člověka, ale i tak se zeptám: Skutečně jste nikdy za dobu existence vašeho uskupení neměla třeba jen na okamžik chuť jít znovu do jistoty, do stálého angažmá? A vaše projekty dělat „bokem“?

Opravdu zatím nikdy. Tedy nechci počítat tu asi jednu hodinu, kdy jsem se spíše sama sebe tázala, jestli jsem odchodem od jistoty neudělala blbost. Bytí v nejistotě mě prozatím baví velmi…. Samozřejmě, jsem klidnější, když mám v kalendáři spíše popsaná políčka. Nabídkám ke spolupráci se rozhodně nebráním a pokud by mě do budoucna má vlastní company neuživila, jistě ji budu muset brát jako bokovku.

Další aspekt vaší současnosti, který mne dost často v souvislosti se 420PEOPLE napadne – a zdůrazňuju, čistě teoreticky: Nestrádáte přece jen trochu co se kondice týče? Přece vedle tréninků a zkoušek musíte sami vyřizovat stovky věcí, které jsou určitě často vlastně v tu chvíli důležitější než péče o kondici, a které musíte nosit v hlavě – ať už si to připouštíte nebo ne – i na jevišti…

Právě naopak! Nahradit z části čas ve zkušebně, kdy krom zátěže psychické pracujete těžce také fyzicky, za vyřizování a schůzky je vlastně určitý bonus. Mozek zahrnovaný větším počtem různých vjemů tak zůstává v kondici, tělo má prostor pro odpočinek a regeneraci. To ale neznamená, že můžu ze schůzky hned na jeviště! Příprava a načasování kondice na představení se nesmí podcenit, je to základ, který ať chcete či ne, ve finále na jevišti tak či tak ovlivní události toho daného dne.

Exposed – Cora Bos Kroese

Jak to vůbec je v současné době s vaší „firemní kasou“? Jak hodně je plná? Máte nějaké stálé sponzory? Jak těžké je jejich shánění?

Poměr peněz k poměru práce je naštěstí většinou relativní. Sám zmiňujete, že „doba není zvlášť v Česku kultuře nakloněna…“, takže nebudu hovořit o zázraku. Ano, stát – náš hospodář má přes veškerý hon za jinými poklady očividně stále trochu problém najít si k umění cestu a prakticky využít jeho potenciál. Věřím ale, že v budoucnu ucítíme nějaký progres a snahu o kontinualitu. Do té doby nám nezbývá, což je ale v pořádku, hledat podporu i jinde. My sami ji nacházíme prozatím mimo Čechy, nicméně nechtěli bychom na to spoléhat. Ideálně bych ráda propojila 420PEOPLE se stejně slibnou českou firmou, kdy 10% jejího zisku by šlo nám, namísto státu na daně:-) Snad ji tedy najdeme?!

Jak se vám osvědčilo vaše působení na pražské Nové scéně? Začínají na vás už trochu víc chodit lidé?

V tuto chvíli, prakticky po čtyřech měsících působení 420PEOPLE na Nové scéně, bych s hodnocením nespěchala. Nicméně ani jednou jsem zatím neměla pocit, že máme málo obecenstva:-). Prozatím máme, i tabulkově, vždy nadpoloviční návštěvnost! Musím diváky za jejich zájem opravdu spíše pochválit. Nová scéna je totiž pro tanec opravdu ideální prostor, a přestože by si zasloužila určité převážně technické úpravy, jsem ráda za příležitost aktivně se na jejím programu podílet hned od „začátku“ a pokoušet se nové diváky získávat.

Konkrétní projekty pro novou sezonu? Zdomácníte na Nové scéně ještě víc nebo budete svá působiště i nadále docela často střídat? A co zahraniční vystoupení – kam se chystáte?

Po jakési zkušební době na Nové scéně, kde panuje dobrá a upřímná atmosféra, oboustranně cítíme že nám fúze svědčí a ve spolupráci budeme pokračovat i v nadcházející sezóně 2010-2011. Dvě nové premiéry, další hosté, reprízy, workshopy – to bude velká část práce. Další dost podstatnou částí by měli být chystané výjezdy do zahraničí – Francie, Holandsko, Korea, Polsko… A doufejme, že kromě Prahy se dostaneme i do některých dalších z českých měst.

B/olero – Ohad Naharin

Neodpustím si jednou tak trochu „poťouchlou“ otázku: Nedovedu si vás vůbec představit na špičkách v klasickém titulu typu Labutího jezera nebo třeba Giselle. Tančila jste někdy podobné role? A kolik by vás to teď stálo úsilí něco takového podstoupit? Chuť na to byste neměla?

S Giselle jste se tedy trefil do černého! V posledním ročníku konzervatoře jsme společně s mým spolužákem Richardem Kročilem, nynějším sólistou pražského Národního divadla, absolvovali právě hlavními rolemi v tomto představením. Dostali jsme tenkrát příležitost nastudovat celý balet se souborem ostravského Národního divadla moravskoslezského, a jako druhé obsazení jsme si ho se vším všudy užívali a poctivě reprízovali. Nicméně tímto považuji svou kariéru baletky za naplněnou a ukončenou. Špičky jsem ale každopádně na noze od té doby ještě několikrát měla a i pro trénink nejsou někdy k zahození!

Co váš soukromý život? Není to zase až tak dlouho, co jste se novinářům svěřila, že „děti byste ráda“. Pokud to pořád platí, otázka skutečně na tělo: Jste spíš ten racionální typ profesionála, který má vše naplánováno, s tím, že dítě musí ještě počkat, anebo to prostě zatím nevychází?

Dokáži si představit, že pokud bych opravdu už třeba několik let nemohla otěhotnět, nikdy byste odpovědi k tomuto rozhovoru zpět nedostal. Tento dotaz by mě totiž asi zlomil vejpůl. Nezbývá mi tedy než ta profesionální racionalita?

Ještě jedna, a to „poťouchlá“ otázka, závěrem, déle už vás trápit nebudu: Dokázala byste rozšifrovat, co se skrývá pod číslem 736753?

Dokázala! Na telefonních tlačítkách slovo PEOPLE. V příštím rozhovoru budu očekávat další stupeň obtížnosti:-)

Díky vám Natašo za rozhovor!

Small Hour – Václav Kuneš

Ptal se Vít Dvořák

www.420people.org

Vaše jméno:

Poslat článek na email:

Připojit vzkaz:

Související články

Komentář

DanceFactor dne 16.7.2010 v 09:10

Děkuji za zprostedkovaný rozhovor i za velmi otevřené odpovědi! Není to tak obvyklé…

Pro přidání komentáře musíte být přihlášeni.

ZAČÁTEK STRÁNKY