Návrat Carsenovy Ženy beze stínu do Vídeňské státní opery: Neúnosný?

  1. 1
  2. 2

Zatím poslední inscenace Ženy beze stínu Richarda Strausse čekala na své znovuuvedení ve Vídeňské státní opeře celých deset let. A to poté, co za ní spadla opona ke konci roku 2003; v té době se hrála pouhé čtyři roky, se čtyřiadvaceti reprízami. O režijní koncepci Roberta Carsena se mezi operními fanoušky mluvilo vesměs v superlativech, nejednou o ni s obdivným povzdechem i přáním ji ještě jednou vidět psali ve svých komentářích také čtenáři Opery Plus. Jako hvězdné zůstalo ve vzpomínkách pamětníků premiérového uvedení dotyčné inscenace v roce 1999 i její obsazení: Císařem byl tehdy Johan Botha (v dalších letech Ben Heppner, Jon Frederic West a Glenn Winslade), Císařovnou Deborah Voigt (později Susan Anthony a Cheryl Studer), Barakem Falk Struckmann (též Wolfgang Brendel, Franz Grundheber), Barvířkou Gabriele Schnaut (také Deborah Polaski a Luana DeVol), Chůvou Marjana Lipovšek (později též Jane Henschel, Ildikó Szönyi), pod hudebním nastudováním byl podepsán Giuseppe Sinopoli (v dalších letech taktovku převzali Simone Young a Peter Schneider).Zprávu o chystaném obnovení zmíněné inscenace Straussovy Ženy beze stínu v této sezoně Vídeňské státní opery, a to ve znovunastudování jejího nového hudebního šéfa Franze Welser-Mösta, proto mnozí z návštěvníků rakouské první operní scény přijali s velkým nadšením a také nemalým očekáváním. Dostaví se někdejší okouzlení i tentokrát? Jaké bude vyznění Carsenovy režijní koncepce po třinácti letech? A co zbrusu nové obsazení většiny rolí, ty hlavní nevyjímaje? Výkon orchestru?I přesto, že nejeden z našich spolupracovníků byl v sobotu 17. března ve Vídni hned u prvního ze série čtyř naplánovaných představení tzv. wiederaufnahme Ženy beze stínu v nynější sezoně, po následném přečtení pondělního vydání předního rakouského deníku Die Presse jsme se tentokrát nakonec rozhodli dát slovo rakouskému recenzentovi Wilhelmu Sinkoviczovi. Jeho pro mnohé bezpochyby kontroverzní recenze Ženy beze stínu a v neposlední řadě i úvodník, taktéž věnovaný Carsenově inscenaci, a to netradičně hned na první straně listu, totiž rozhodně stojí nejen pro návštěvníky sobotní obnovené premiéry ve Vídni za pozornost.
Die Presse
, 19. března 2012

Proč jsou některé operní inscenace neúnosné

Roku 2019 uplyne 100 let od vídeňské premiéry Ženy beze stínu. Státní opera musí něco podniknout

Wilhelm Sinkovicz

Hloubku, prohlásil kdysi Hugo von Hofmannsthal, je třeba „ukrýt na povrchu“. Jako věrný čtenář Nietzscheho pravděpodobně tímto bonmotem myslel filozofův exkurz o starém Řecku: Řekové byli „povrchní – z hloubi“!

Kdo zažije nové vídeňské nastudování Ženy beze stínu, možná si na obě tyto věty vzpomene, když se dívá na jeviště a zoufá si nad ubohostí inscenačního pokusu Roberta Carsena. Rozpor mezi hudbou vrstvenou v mimořádných dimenzích hloubky a banální psychoanalytickou perzifláží na jevišti se dá těžko snést, stejně jako tehdy při prvním uvedení.

A navíc: premiéra roku 1999 trpěla atrofií hudební složky. Nyní však se v divadle na Okružní třídě hraje jako v oněch dobrých časech, kdy se tu o Richarda Strausse pečovalo, když tu ještě vládl taktovkou Karl Böhm a nad mysticky tmavými dekoracemi Günthera Schneidera-Siemssense (k tehdejší Karajanově inscenaci) nemusel člověk hloubat. Tenkrát se hrálo a zpívalo tak jako dnes, s plným vědomím velikosti a významu díla.

Když se to dílo kdosi pokouší vysvětlit obrazy a nepřijde s ničím jiným, než že předvádí, jak si přečetl několik stránek z Freudova „Výkladu snů“, strhává jedno z nejkomplikovanějších uměleckých děl historie hudebního divadla z bohatě naplněného trhu mezi standardizovanou nabídku malé samoobsluhy.

Je to zkrátka tak: Divadelník, který pro rozmanitě zašifrované textové a v tomto případě také hudební obrazy nedokáže najít odpovídající víceznačný svět obrazů scénických, ztroskotává jako ta hloupá zvířata, která měl Hofmannsthal na mysli, když ve svém podobenství o zrcadle na téma lyriky poznamenává: „Lidé často za básní hledají cosi, čemu říkají vlastní smysl. Jsou jako opice, které pořád sahají za zrcadlo, protože si myslí, že tam je ten druhý.“ Žena beze stínu je tu od roku 1999 v podobě směšné prostopášné zmenšeniny z dílny Roberta Carsena, která o hloubce, již zde Hofmannsthal ukryl „na povrchu“, nedává nic tušit, protože ten povrch je trestuhodně zkreslený.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Strauss: Die Frau ohne Schatten (Wiener Staatsoper Vídeň)

 

Související články


5 responses to “Návrat Carsenovy Ženy beze stínu do Vídeňské státní opery: Neúnosný?

  1. Pan Sinkovicz by sa mozno mal tiez podrobit banalnej psychoanalyze, lebo inscenacia je podla mna vyborna. To nemusi platit pre kazdeho, ale velku davku sugestivnosti sa jej upriet neda.
    Zvozit inscenaciu pod ciernu zem a pomerne pozitivne prijat napr. taku priemernu a pre vieden az podpriemernu inovu inscenaciu Traviaty…
    Ja skor dufam, ze tato inscenacia zostane na repertoari co najdlhsie
    Pre mna inscenacia aj hud. nastudovanie 5 hviezdiciek
    Bolo by super si tento zazitok este zopakovat. V tejto sezone mi to zial nevide.

  2. To je zářný příklad toho, jak „ujetý“ může být recenzent i v Rakousku. U nás jich vcelku dost píšících do celostátního tisku také máme.
    Inscenaci jsem viděl 3x. 2x před třinácti lety a v sobotu její obnovenou premiéru. Jestliže výkony pěvců mne nikterak neoslnily (daleko lepší byly opravdové hvězdy té doby, které účinkovaly před třinácti lety) a například u E. Herlitzius mi podání role nesedlo vůbec, inscenace je zatraceně dobrá. Cituji-li z překladu: „Je to zkrátka tak: Divadelník, který pro rozmanitě zašifrované textové a v tomto případě také hudební obrazy nedokáže najít odpovídající víceznačný svět obrazů scénických, ztroskotává…“ pak já jako divák, který představení viděl celkem třikrát říkám,že tenhle recenzent (ne nepodobný našim pisálkům do denního tisku) nejenže není schopen vidět, co a jak režisér Carsen na scéně rozehrává, ale s pravděpodobností hraničící s jistotou nemá ani tuchy v čem je velikost a hloubka Strussova díla i Hofmannstalova libreta.

  3. Z tohoto překladu vysvítá značná podobnost s našimi kritikami v celostátním tisku. V záplavě slov budicích dojem, že autor je odborník nejen na hudbu, ale i divadelní teorii, scénografii, literaturu a často také filozofii případně sociologii, marně hledáte alespoň náznak precizně zpracované kritiky na hudebně dramatické dílo.

    Inscenaci, ke které se váže přetištěná kritika, jsem viděl dvakrát. V obou případech mohu její hudební nastudování označit za kvalitní, ne-li špičkové. Pokud se týče časového odstupu, který byl v tomto případě mezi dvěma zhlédnutími té samé inscenace více než deset let, očekával jsem právě díky tak dlouhému odstupu, že inscenační podoba pro mne nebude stejně sdělná v obou zhlédnutích. Byla. Inscenace velmi silně, propracovanými inscenačními prostředky a postupy, postihuje právě myšlenkovou hloubku a podstatu díla. Velmi souzní s partiturou a co je asi nejvíce zajímavé – inscenace je Carsenem realizovaná s maximálním důrazem na herectví protagonistů a sdělení vnitřního prožitku a filozofických i morálních aspektů – nejen přes metaforické vyjádření zpěvem a hudbou, ale také hereckou akcí. Dle mého názoru patří tato inscenace Ženy beze stínu k nejlepším Carsenovým režiím vůbec a velmi dobře a propracovaně postihuje právě filozofickou stránku díla.

    Mám-li shrnout a použít parafrázi výroku jednoho z našich výkonných hudebních umělců, který tuto recenzi komentoval jinde: i já stojím za tím, že některé opery a jejich režijní ztvárnění jsou pro lidi s mozkem, pro lidi, kteří chtějí přemýšlet a mají schopnost skryté aspekty nadčasové, filozofické i etické, v opeře vnímat. Toto provedení Die Frau je po režijní stránce tak propracované a tak koreluje s filozofickým a etickým rozměrem předlohy i hudební stránky díla, jako žádná jiná inscenace, kterou jsem měl možnost poznat.

    A paralela s kritikami našich domácích hudebních publicistů prezentovanými v domácím denním tisku například na poslední domácí premiéru: Brittenovu Glorianu, je zde víc než nasnadě (snad jen s tím rozdílem, že mnohé z nich se ani nesnažily vzbudit dojem učenosti, jako tomu bylo v případě kritika Die Presse).

  4. Carsenova inscenácia je jednoznačne hodná povšimnutia, už len kvôli tomu, ako polarizuje :) No na rozdiel od kolegov diskutérov sa v podstate prikláňam na stranu p. Sinkowicza. Taktiež som bol na Wiederaufnahme a hoci hudobne bola na úrovni (na rozdiel od recenzenta mi ale až tak nesadla A. Pieczonka), inscenácia ma značne sklamala. Je mi jasné, že Ženu nie je ľahké inscenovať, ale hlavným problémom Carsenovej verzie je podľa mňa banálnosť. Dať do popredia komplex „cisárovnej“ zo svojho otca je nápad, ktorý beriem – má nejakú závažnosť a v diele to určite skryté je. Ale redukovať Ženu LEN na to znamená vymazať do veľkej miery detailne psychologicky vykreslené ostatné postavy a vzťahy edzi nimi (Cisárove sólové výstupy, vzťah Barak-jeho žena a aj vôbec postava Pestúnky – Amme) a takisto aj iné, podľa mňa hlbšie idey skryté v diele. Podobne ako asi p. Sinkowicza ma rozčúlilo a neskôr už nudilo, keď hudba a text niečo komunikovali, ale inscenácia na to vôbec nereflektovala. Žena bez tieňa je prepchatá symbolmi, fantastikou, a hlavne ľudskosťou – hlavná téma tej opery je predsa práve ten „tieň“ – plodnosť a schopnosť zrieknuť sa niečoho v prospech iného človeka. Je to síce „všeobjímajúce“, rozprávkové a pre dnešok možno aj nezaujímavé, ale v tej opere to je! A teda posolstvo tej opery podľa mňa leží oveľa hlbšie ako tam, kde sa ho snažil ukotviť Robert Carsen. Toto je problém, ktorý podľa mňa má viacero jeho inscenácií (Rusalka, Ariadna na Naxe, sčasti aj Traviata) – koncentruje sa na myšlienku, ktorá sa síce v diele nachádza, ale v konečnom dôsledku vlastne v kontexte celého diela vyznieva ako málo zaujímavá.

  5. Inscenaci jsem neviděl, ale s recenzentovým negativním postojem k freudovskému přístupu jsem dobře obeznámen z recenzí nejen operních, ale i činoherních. Významná část intelektuálů z německy mluvících zemí je už nejméně takových dvacet let odmítavá vůči Freudovi jako klíči k uměleckým dílům. Freudovský přístup skoro zaručuje posměch. Je to kulturní fenomén, Sinkovicz není žádná aberace. Samozřejmě, univerzální ten postoj zase není.

Napsat komentář