Návraty v soudobé hudbě

Zápisník Jindřicha Bálka (97)

Na Strunách podzimu zazářil Gil Shaham v programu, ve kterém nemůže udělat chybu. Čtvero ročních dob funguje za každého počasí, na podzim i na jaře. A vědí to i soudobí skladatelé. Není proto náhoda, že se ikonická skladba klasické hudby dočkala už několika novodobých verzí. Vedle britské verze od Maxe Richtera, americké od Philipa Glasse či argentinské od Ástora Piazzolly tak vznikla i jihokorejská od Sukhi Kanga (Čtvero ročních dob v Pchjongčchangu), kterou v rámci Shahamova programu přednesl skvělý ansámbl Sejong Soloists.

Gil Shaham & Sejong Soloists - Struny podzimu 2015 (foto Struny podzimu)
Gil Shaham & Sejong Soloists – Struny podzimu 2015 (foto Struny podzimu)

Ale po pravdě řečeno jsem nezažil, že by novodobý remake někdy opravdu překonal originál. Je to trochu podobné, jako kdybychom mapovali, kolika různých ztvárnění se v soudobém výtvarném umění dočkala Mona Lisa. Od bizarních až odrazujících po vtipné a odlehčené. Sukhi Kang by se asi zařadil k těm odlehčeně virtuózním. Čekám ale, kdy se najde autor, jehož hudební řeč je natolik invenční, že by od Vivaldiho nepotřeboval krýt záda. Soudobá hudba se programově vymezuje proti tradici, ale často si málo připouští, jak mnoho ji potřebuje. A autoři, kteří to přiznávají, nakonec patří k těm zajímavějším.

O něčem podobném se dalo přemýšlet i na pátečním koncertu královéhradeckého festivalu Hudební fórum. Tam zazněla Nová verze Beethovenovy Sedmé symfonie od Michaela Gordona.

Michael Gordon (foto © Peter Serling)
Michael Gordon (foto © Peter Serling)

Na půdorysu čtyř vět a rytmického materiálu známé skladby se pak odehrávalo něco, co se snad dá nazvat dialog současnosti s Beethovenem. Tematický materiál se pak dočká posunů a různého rozlaďování a zvukové modifikace. Z řádu Beethovenovy hudby tedy zbyde jen jakási slyšitelná ozvěna. Mohli bychom se ale ptát radikálněji: co je výsledkem tohoto dialogu s tradicí? Co kromě rozlaďování a rozostřování Beethovenova hudebního řádu naše současnost vlastně přináší? Co přináší onen intelektuální experiment? Nechci rovnou tvrdit, že vůbec nic – ale ten současný hlas prostě zdaleka nemá vnitřní sílu své předlohy. Skutečný tvůrčí dialog s Beethovenem tak po mém soudu musí vypadat ještě jinak.

Celkově je zajímavé, jak mnoho současné umění vystačí s hravými reminiscencemi a narážkami na velká díla minulosti. Na stejném koncertě Hudebního fóra Hradec Králové zazněla i vtipná skladba Teda Hearna s názvem Word for Word, tedy Doslovně. A její dvě věty jsou narážkou na nejčastější klávesové zkratky při práci s textem – Ctrl + C a Ctrl + V.

Ted Hearne (foto sfsymphony.org)
Ted Hearne (foto sfsymphony.org)

V první větě se tedy jedna klasická figura nakopírovala vždycky desetkrát za sebou – a vznikla nová skladba. I to je určitý postřeh k tomu, jak jsme na tom s tvůrčími silami při psaní a komponování. A opět jsme rádi, pokud se to děje přiznaně a není to jen vykrádání, které se vydává za původní dílo. Nicméně hlad po něčem původním a silném to nezmenšuje. Tento hlad či žízeň by pak nejlépe vyjádřila závěrečná skladba koncertu, který hrál v Hradci Orchestr FOK pod taktovkou Andrease Sebastiana Weisera. Měla název Tři zpěvy beze slov a ten třetí opravdu vyzněl jako ztišený výraz touhy či životní žízně. Inu, snad se jednou zase dočkáme děl nových, původních a silných.

Autor je redaktorem Českého rozhlasu Vltava

Související články


Napsat komentář

Reklama