Nebýt nikdy sám se sebou spokojený. Velký rozhovor s Vlastimilem Harapesem

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
Vlastimil Harapes je pro většinu Čechů synonymem baletu. Lidé jej znají nejen jako tanečníka, ale i jako herce z filmů, televizních, muzikálových a činoherních inscenací. Tanečníkem byl ideálním, prototypem pro role princů, ale i dramatických charakterních postav. Výjimečně disponovaný a talentovaný sólista Národního divadla v Praze. Legendární rolí byl jeho Romeo či Merkucio v baletu Romeo a Julie. V neděli 24. července oslavil významné životní jubileum, proto jsme se sešli k obšírnějšímu rozhovoru.
Vlastimil Harapes (foto archiv umělce)
Vlastimil Harapes (foto archiv umělce)

 

Vlastimil Harapes – ikona československého baletu
Dětství
Zaujalo mě, že jste se narodil na severu Čech, protože se vaši odstěhovali z Prahy na Chomutovsko, do Droužkovic. Jakou měli motivaci, to muselo být přece dost obtížné, odejít z města, do krajiny, kde nikoho neznali, navíc do válkou poznamenaných Sudet?

Ale právě, že znali. Tatínek měl sestru v Droužkovicích a ta našim psala, ať přijedou, že je to kraj bezvadný, hezký, milý. Naši tam odjeli, vyhlídli si tam volný baráček a ten spláceli asi deset let. A hlavně tam odešli za prací.

Čím byli vaši rodiče?

Matka byla úřednice, dělala ve válcovnách trub a železárnách, v oblasti propagace a nakonec pracovala jako hlasatelka v závodním rozhlase. Dělala takzvané relace, rozhovory, měla velmi hezký, příjemný hlas, takže se na to hodila. A otec byl vychovatelem učňů v učňovském středisku. Byli tam valcíři, zámečníci a další profese, které byly pak potřeba do závodu.

Pětiměsíční Vlastimil Harapes s maminkou v rodných Droužkovicích (foto archiv umělce)
Pětiměsíční Vlastimil Harapes s maminkou v rodných Droužkovicích (foto archiv umělce)

Pocházíte z šesti dětí, mít pět starších sester to člověka asi zocelí?

Naši měli sice šest dětí, ale dvě starší sestry zemřely, ještě než jsem se narodil, takže jsem měl sestry tři a vlastně jsem vyrůstal s nejmladší z nich, která byla ale o šest let starší. Maminka měla hodně práce a také velkou rodinu, často se o mne starala nejmladší sestra. Když ji to nebavilo, zamkla mě doma a utíkala za kamarádkami. Jakmile jsem ovšem povyrostl, zúčastňoval jsem se všech her s vrstevníky, běhali jsme a hráli si na návsi, na okolních kopcích a loukách. Nejvíce nás přitahoval rybník, místní koupaliště. Kolem něj byly postaveny dřevěné kabiny a altán s tanečním parketem. Tam se odehrávaly všechny naše klučičí bitvy, indiánky, přebory v odvaze, síle a mrštnosti. Prostě dětství, jaké bych přál každému.

Četla jsem, že vaši rodiče vedli amatérský divadelní soubor?

Otec vedl ochotnický divadelní spolek, maminka se tam věnovala dětem, připravovala různé besídky. I já jsem od nejútlejšího dětství účinkoval. Pamatuji si, že jsem tam hrál svoji první roli Východní vítr, tehdy měli velkou starost s nějakou pelerínou, aby to dobře znázorňovalo vítr. To mi bylo ani ne pět let.

Jak jste se tedy dostal k tanci a k baletu?

Vlastně přes housle. Nevím, jak mě to napadlo, ale hrozně se mi začaly líbit housle a chtěl jsem na ně hrát. A zároveň maminka objevila, že v Lidové škole umění je i výuka rytmiky. Říkala si: „Ten náš Vlastík, si pořád prozpěvuje, poskakuje, tak ho tam přihlásíme, aby to mělo nějaký řád“. Po roce mě přestaly housle bavit, protože pan učitel byl přísný a hlavně jsem si myslel, že budu hrát písničky, a zatím jsem cvičil jen stupnice a prstoklady. Úplně mě otrávil. A v rytmice říkali rodičům: „On je ten váš chlapec velmi pohybově nadaný, přihlaste ho na konzervatoř.“

Nebáli se vás rodiče pustit samotného do velkého města?

Měli jsme v Praze příbuzné, bydlela tady švagrová mého tatínka, tatínkův bratr byl Vlastimil Harapes, kterého zastřelili v Praze 7. května 1945, a na Pankráci má pomníček. Teta ze mě byla celá hiš piš, tím spíš, že jsem se jmenoval po jejím muži. Takže i když jsem bydlel v internátě, k ní jsem mohl kdykoliv přijít. A ještě na Žižkově bydlel maminčin bratr. Takže jsem nebyl ztracený sám ve velkém městě a měl jsem tady v příbuzných určitou oporu. Ale v podstatě nebyl na nic čas, protože ta škola, to bylo hrozné vytížení.

Desetiletý Vlastimil Harapes zpívá se spolužačkou (foto archiv umělce)
Desetiletý Vlastimil Harapes zpívá se spolužačkou (foto archiv umělce)

 

Léta na taneční konzervatoři v Praze
S jakou představou jste do Prahy na Konzervatoř odcházel?

Myslel jsem si, že hlavním oborem bude šerm. Což tedy opravdu nebyl. Určitou motivací bylo i to, že na konzervatoři nebyly předměty jako matematika, fyzika a chemie. Klasický tanec mi nejdříve moc nešel, měl jsem samé čtyřky, čtyři mínus z hlavního oboru. A zlomilo se to až po maturitě, ještě na maturitním vysvědčení mám trojku.

Kdo vás na škole vyučoval klasický tanec?

Vystřídalo se několik pedagogů. Nejdřív nás učila paní učitelka Chourová. Ale v podstatě mě na škole udržely jenom lidové tance.

A kdo vás učil lidové tance?

Paní profesorka Míla Urbanová. Ona byla úžasná. Myslím, že ji měli všichni rádi, s jakým temperamentem a s jakou chutí, do té výuky šla. Ona spolupracovala s Aničkou Huječkovou, která jí doprovázela na klavír nebo akordeón.

To je zajímavé, že to říkáte, čekala bych, že řeknete jméno nějakého pedagoga klasického tance, ale nejste jediný, kdo mi na otázku, kdo jej inspiroval na škole, říká právě jméno učitele lidových tanců, pro hodně lidí to byl i profesor Bonuš.

No, pan profesor Bonuš byl mnohem přísnější, ale Míla Urbanová byla skvělá. A ještě paní profesorka Věra Urbánková na moderní tanec. To je taková volnější disciplína než klasika, ta je strašně přísná. Ale bez toho to samozřejmě nejde. A pak, stejně jako u sportu, když tomu člověk propadne, tak chce dokázat, že to umí a že to dokáže, probudí se v něm soutěživost.

V pátem ročníku začala být pro vás škola atraktivnější asi i z toho hlediska, že jste dostal profesora, a také přibyla scénická praxe a s ní i zajímavý repertoár.

Určitě variace a scénická praxe sehrály důležitou roli. Nejdříve jsem měl Stanislava Buzka, později odešel do západního Německa, po něm to vzal Petr Vondruška.

To jste měl samé emigranty…

Ano, vlastně ano, a když odešel i Petr Vondruška, tak jsme nakonec dostali pana profesora Zdeňka Doležala.

S tím jste se pak potkal v Národním divadle…

Na jevišti jsme se pak potkali mimo jiné v Labutím jezeře,  když jsem tančil v roli Prince, tak Zdeněk Doležal tančil v roli Šaška.

Vy jste měl i to štěstí, že jste z poměrně silného ročníku.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Související články


Napsat komentář