Nedožité devadesátiny Stanislavy Součkové

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Osobnosti české opery

Dne 27. listopadu by se dožila devadesáti let vynikající česká sopranistka Stanislava Součková, narozená 27. listopadu 1923 ve Velimi. Je příkladem zpěvačky takzvané zlaté éry české opery, jak zpětně nazýváme dobu do počátku sedmdesátých let minulého století nejen v Národním divadle, ale také na krajských scénách. V této době působila na našich krajských operních jevištích řada výrazných osobností. Stanislava Součková byla jednou z nich.Jedna z prvních absolventek pražské AMU v roce 1950 na sebe upozornila velkými úspěchy v mezinárodních pěveckých soutěžích v Praze a Bukurešti. Dokonce na AMU zůstala po absolutoriu dva roky jako aspirantka. Od roku 1951 se stala sólistkou Hudebního divadla v Karlíně, kde byla brzy ceněna za interpretaci děl klasické operety. Specifikem umělecké kariéry Stanislavy Součkové byla skutečnost, že po celé dlouhé dekádě slibné kariéry v Praze v Hudebním divadle v Karlíně, ba dokonce s celou řadou významných příležitostí v Československém rozhlasu v Praze v letech 1952–1961, se náhle spontánně rozhodla přijmout nabídku Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. A tak od roku 1961 začala ve svých osmatřiceti letech utvářet souvislou operní kariéru v nejmenším českém operním divadle v Čechách. V divadle, které mělo tehdy povinnost mnoha zájezdů nejen po regionu jižních Čech, ale dokonce třeba mimo jiné až do západočeských Klatov s nočními návraty autobusem domů. Práce v tomto typu zájezdových divadel byla mimořádně náročná. Ale odejít z centra kulturního dění do nejvzdálenějšího krajského města Čech, které dodnes není spádovou oblastí na Prahu jako třeba Plzeň, Ústí nad Labem i Liberec, to chtělo v osmatřiceti letech velký kus odvahy… Po obrovském lesku Prahy s celou řadou možností mimo jeviště domovského operetního divadla tedy náhle komorní České Budějovice.

Asi zde sehrál roli pocit syndromu zavírajících se dveří v Národním divadle v Praze, kam se jí přes několikeré hostování (Janíček v Novákově Dědově odkazu, Barči ve Smetanově Hubičce, ale i koloraturní Rosina v Rossiniho Lazebníku sevillském) nedařilo dostat na interní úvazek i přes zřejmou úspěšnost pohostinských vystoupení. Byla to generační otázka, která Stanislavě Součkové neotevřela včas vytoužené Národní divadlo. V organizaci ansámblového divadla byla tehdy jediná možnost získat interní smlouvu. Hostování, jak je známe dnes, bylo tehdy velmi málo používáno. Jevilo se příliš drahé a divadlu se muselo vyplatit, když ze zákona hostující pěvec musel za představení obdržet třetinu své mzdy. Smlouvy o dílo, které by tyto situace snadno řešily dnes, byly tehdy spíše výjimečné a běžný divadelní provoz se touto formou neřešil. Její pěvecký obor byl tehdy obsazen Marií Tauberovou, pěvkyní mimořádné úrovně, narozené v roce 1911. Čili o dekádu starší. Navíc ženou prvního dirigenta opery Národního divadla Jaroslava Krombholce! Vedle Tauberové zde tehdy byla dnes již téměř pozapomenutá Vlasta Urbanová (narozena 1914) z obdobné generace. Naopak Helena Tattermuschová zase byla o deset let mladší. Typická generační bolest, kdy daný hlasový obor je zrovna obsazen, postihla v historii Národního divadla obdobně více pěvců. Nejvíce z mého osobního pohledu dramatického tenoristu z Liberce – Jana Malíka. Ač to dnes zní nepochopitelně, obor hrdinného tenoru byl plně obsazen čtyřmi sólisty (!) a nebylo tím možno nikoho dalšího angažovat. Jiří Zahradníček se dostal do Národního divadla až před svou padesátkou, Zdeněk Jankovský dokonce ve dvaapadesáti letech! A připomenu barytonistu obrovského významu, jímž byl pro celé dvacáté století pěvec Václav Bednář, který se stal členem Národního divadla až ve čtyřiceti letech, ač se o jeho vysloveně epochální kvalitě dobře vědělo!

Stanislavu Součkovou postihlo de facto totéž! Oproti jmenovaným je ale čas u lehkého typu sopránu mnohem dražší. Věk je pro dívčí typy rolí tohoto oboru nezastupitelnou devízou. Psal se rok 1961 a Stanislavě Součková bylo již osmatřicet let. Věk jistě krásný, ale pro zisk angažmá v divadle je to de facto pro koloraturku příslovečné „poslední“ zvonění. Tento příznačný psychologický syndrom zavírajících se dveří v Národním divadle, které bylo jejím cílem, byl patrně motivem pro přijetí nabídky v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Nikdy jsem si dříve neuvědomoval, že Stanislava Součková odcházela na český jih ve věku blížící se čtyřicítky. Pokud ale tak opravdově toužila po seberealizaci v opeře, nestačil jí svět lesku klasické operety a je jistě možné tento náhlý krok po tolika letech v Praze pochopit. Po éře deseti let v Hudebním divadle v Karlíně, kde vynikla v mnoha rolích klasické operety a kde proslula jako Denisa v Mam´zelle Nitouche – operetě Florimonda Hervého, v níž titulní roli vytvářela ještě s legendárním Oldřichem Novým! Ale rovněž po celé řadě nahrávek pro Československý rozhlas v Praze, kde dostala i zajímavé operní příležitosti. Mimo jiné nahrála i operní komplety, například Gildu ve Verdiho Rigolettovi (s Jiřím Schillerem a Ivo Žídkem) nebo Servilii v Mozartově Titovi! Díky mnoha nahrávkám rozhlasu se stala obecněji známou a celostátně uznávanou sopranistkou. Tyto snímky z jejích pražských let doby kariéry v Karlíně se dodnes ve vysílání rozhlasu objevují! Je zde zvěčněna v řadě kompletů klasické operety, ale také v kantátách, písních, operních áriích a duetech.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Reakcí (2) “Nedožité devadesátiny Stanislavy Součkové

    1. Některé nahrávky paní Součkové jsem dříve slyšel, ale píseň od pana Hurníka dnes poprvé. A musím říct, že mě dojal prostý a krásný přednes, stejně jako milý a skromný proslov. O nezpochybnitelné kráse hlasu a stále zvonivých tónech i v tak, pro zpěvačku, pokročilém věku ani není třeba mluvit. Opravdu krásné.

Napsat komentář

Reklama