Nedožité jubileum Jiřího Zahradníčka

Výtečný tenorista by se dnes dožil devadesáti let

Jakmile se vysloví jméno Jiřího Zahradníčka, okamžitě se mi vybaví ve vzpomínkách nádherný spinto tenor italského charakteru, s mimořádně pevným hlasovým rozsahem, jehož jistota byla až udivující. Jiří Zahradníček se stal sólistou Opery Národního divadla v Praze ve věku pro tenoristy již pozdním, neboť v roce 1970 mu bylo již čtyřicet sedm let. Což je věk, kdy již prvooboroví tenoristé hledají cesty k charakterním rolím, které nemají polohovou a rozsahovou náročnost prvního oboru, a stojí více než na svěžesti a lesku hlasu na uměleckém výrazu a schopnostech herecké kresby. U Jiřího Zahradníčka to ale neplatilo a vedení Národního divadla se jeho angažování velice vyplatilo! Mimořádně disponovaný tenorista sloužil Národnímu divadlu hluboko do doby svého penzijního věku skvěle. Hýřil hlasem, jeho výšky si zachovávaly kovový lesk a naprostou jistotu, málokdy u tenorů v takové míře slýchanou. Světoznámý český dirigent Rudolf Vašata ho charakterizoval perfektně, když v hodnocení českých tenoristů pravil: „Na výškových vrcholech se vždy bojím, jak budu avizovat orchestru délku tónu a často jim házím rychlá avíza, aby se tam tenoři moc netrápili. Jenomže u takového Zahradníčka to je úplně naopak. Když s ním dělám Bohému, tak ho z toho vysokého Cé na konci Rudolfovy árie nemohu sundat. Avizuju a avizuju konec tónu a on mi to drží pořád dál…“

Ano, tak to opravdu bylo, Rudolf Vašata ho charakterizoval bezvadně. Krom jeho italského typu volumenu, který v těchto zeměpisných šířkách měl snad jen jeho předchůdce Bohumír Vích, byla charakteristická zejména obrovská míra suverenity vysokých poloh. Při projevu pěvce jste měli onen úžasně příjemný pocit, že interpret se doslova na vrcholy v partech těší, prahne po nich, až se jimi snad doslova ukájí. Proč se tedy tento tenorista zjevil ve svazku Národního divadla až tři roky před svojí padesátkou? O jeho úrovni se moc dobře vědělo! Ale ona slavná zlatá garda Národního divadla byla věkově podobná. Jednou angažovaní pěvci vylučovali na delší dobu další možnosti přijímání pěvců podobného oboru. V tom byl i jistý problém ansámblových divadel. Byli to tehdy většinou vrstevníci. Když si proberu tehdejší tenoristy Ivo Žídka, Oldřicha Spisara, Jaroslava Stříšku, Zdeňka Švehlu, Jana Hlavsu, Viktora Kočího… V tom tkvěla ovšem zároveň časovaná bomba per futurum. Všichni zestárli společně, ale jak potom dál s provozem opery? A tak právě trochu pozdě došlo na Jiřího Zahradníčka, neboť pro spinto a hrdinné obory zejména románských oper začal na počátku sedmdesátých let chybět adekvátní tenor pro Kalafa, Cavaradossiho, Rudolfa, Manrika, či Josého nebo Radama. Ale Jiří Zahradníček se stejnou jistotou zvládal lyrického výškového Ladislava ve Dvou vdovách, stejně jako hrdinného Dalibora. Často byl obsazován do Prince v Rusalce, protože je tradicí v české operní interpretaci svěřovat tuto roli dramatičtějšímu typu hlasu.Jiří Zahradníček, narozený 22. listopadu roku 1923 v Novém Bydžově, projevoval od mládí silný hudební talent. Pěvecké základy získal u velkého českého sbormistra Vojtěcha Bořivoje Aima. Již v roce 1941 byl angažován do sboru tehdy německého divadla v Liberci. Zůstal zde i po osvobození roku 1945 a spolu s Jaromírem Židem pomáhal v Liberci budovat české operní divadlo v době po vysídlení Němců. Zde se v této době začal uplatňovat sólově od Vaška v Prodané nevěstě a Ernesta v Donu Pasqualovi až po Rudolfa v Bohémě. Podle mých rozhovorů s pěvcem mohu dosvědčit, že si velmi cenil školení u Josefa Schwarze – Vlasáka, v němž právě v této době pokračoval.

Často byl Zahradníček vnímán v pěveckých kruzích jako typ od přírody disponovaného céčkaře, kterému bylo vše dáno do vínku. Ale pěvec to popíral s poukazem na velmi intenzivní školení u třech pedagogů. V roce 1953 přešel jako sólista do Opavy a jeho pověst jistě nemohla uniknout blízké Ostravě. V tomto proslulém divadle působil od roku 1959 do roku 1963 a zde se již zřetelně vyhranil jako znamenitý pěvec zejména románského repertoáru. Proslul v Ostravě jako vynikající Verdiho Don Carlos, výškově suverénní Vévoda z Mantovy, Radames v Aidě, či Pucciniho Cavaradossi v Tosce, na něhož pamětníci v Ostravě dosud nezapomněli. Ale překvapil také ve Wagnerovi, v postavách Lohengrina a Waltera Stolzinga. V české tvorbě zpíval celý tenorový obor Smetanův, včetně Dalibora, ale také Janáčkova Borise, Lacu, Alberta Gregora. A postoupil ve svém pohybu po tehdejším Československu opět dále. Přijal velmi zajímavou nabídku Slovenského národního divadla v Bratislavě, kde byl sólistou v letech 1964 až 1969. V Bratislavě proslul ve virtuózních partech Rossiniho oper, kde sypal z rukávu rozsahově náročné koloraturní party, ve kterých dnes udivuje hudební svět Juan Diego Flórez. Ale ve své mimořádné univerzalitě přidal navíc hrdinného Eleazara v Židovce, Alvara ze Síly osudu a imponujícího Pucciniho Kalafa v nastudování Turandot. V roce 1969 odešel pěvec do Královské norské opery v Oslu. Až tehdy si nový ředitel Národního divadla v Praze uvědomil, že mu právě Zahradníčkův typ hlasu v ansámblu citelně chybí. A nastalo zvaní Jiřího Zahradníčka jako hosta do Prahy. A posléze jeho rychlé angažování.Je sotva možné zapomenout na jeho vstupního Kalafa v Turandot a poté tak výrazně disponovaného Josého v Kašlíkově působivé, moderní inscenaci Carmen. Stal se cennou posilou pro ansámbl Národního divadla především pro celý románský repertoár, ve kterém se již projevovala v Praze nouze. Přišel jako plně vyzrálý pěvec s obrovským repertoárem, který byl v Praze plně využit. Ač byl tenor spinto s přesahem do hrdinného oboru, odvedl velké služby první scéně také ve výškovém lyrickém repertoáru. Jak si jistě oddychlo vedení opery, že má tak jistého Vévodu v Rigolettovi, ale i Ladislava Podhajského ve Dvou vdovách, pro kterého už se tenkrát hledalo dost nesnadno suverénní obsazení. Když došlo na nahrávku Supraphonu této půvabné Smetanovy opery v roce 1975, zvolil si tehdy pro roli Ladislava dirigent František Jílek právě Jiřího Zahradníčka. Mezi lyrickými tenory zřejmě tak jistého Ladislava nenacházel.

Jevištně měl pěvec určitý handicap v malé postavě, trochu jakoby typicky nahrbené. Možná to byl určitý důvod pozdního procitnutí vedení Národního divadla v Praze. Totiž určitá nedůvěra k jeho jevištnímu handicapu. Ale pěvec byl hlasově natolik velice přesvědčivý, že to nijak zvláště nevadilo. Ostatně Jiří Zahradníček dokázal tento jevištní zápor eliminovat nejen hlasově, ale i svým zřetelným charisma a silným hudebním výrazem. V pozdních letech kariéry si také on prodlužoval svoje aktivní divadelní léta v menších partiích charakterního typu. Viděl jsem ho ještě v devadesátých letech na scéně Státní opery jako výrazného Misaila v Musorgského Borisi Godunovi. Od věrohodných hudebníků jsem slyšel líčení, jak se v Plzni ocitli v nouzi a neměli v roce 1990 pro onemocnění v souboru po ruce Josého v Carmen. Tyto role již Zahradníček od své pětašedesátky nezpíval, ale Plzni slíbil výpomoc. Podal podle svědků bezvadný výkon, který byl srovnatelný s jeho projevem mladších let! Jeho hlas ani v penzijní sedmašedesátce neztratil na lesku a stále disponoval suverénními výškami! Výkony pěvce jsou zachyceny na deskách Supraphonu i Pantonu. Jiří Zahradníček patřil bezesporu k nejlepším českým tenoristům celé poválečné éry české opery. Uplatnil se výborně také jako kantátový a oratorní pěvec. Nahrál titulní roli ve Stravinského opeře – oratoriu Oidipus Rex, ale také výškový tenorový part Janáčkova Zápisníku zmizelého. Vícekráte účinkoval v Beethovenově 9. symfonii d moll, vyhledáván byl pro náročný tenorový part obou Requiem Giuseppe Verdiho i Antonína Dvořáka. Vytvořil také celou řadu rolí v televizních inscenacích oper, takže je zvěčněn jeho skvělý Canio v Komediantech, Smělkov v Cikkerově Vzkříšení či Rinuccio v Gianni Schicchi. Byli bychom moc rádi, kdyby zde dnes byl tak mimořádně disponovaný tenorista, kterého vymakala ryze česká soukromá pěvecká škola. Ta se totiž podílela na vzestupu mnoha talentů českého prostředí. Až bych řekl, že v přemíře institucí a se zánikem řady soukromých škol v Čechách úměrně klesl počet zřetelných, pro obtížný žánr opery vypracovaných talentů. Jiří Zahradníček je jeden z mnoha dokladů úspěšnosti těchto tehdy rozšířených pěveckých učilišť v Čechách. Ona totiž z velké většiny formovala technicky celou zlatou gardu nejen Národního divadla v Praze.

Jiří Zahradníček se dnes jeví jako poslední výspa této velké pěvecké generace, narozené ve druhé dekádě dvacátého století.