Nedožité osmdesátiny Roberta Wolka

Osobnosti české opery

19. ledna 2014 by se dožil osmdesáti let přední pěvec Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, basbarytonista Robert Wolek.Je to nedávno, co jsem na těchto stránkách (zde) psal o nedožitých narozeninách Stanislavy Součkové, přední sopranistky opery Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. V podobné historické době (léta šedesátá až osmdesátá) mělo Jihočeské divadlo více zajímavých operních osobností. Jednou z nejpozoruhodnějších byl Robert Wolek, narozený 19. ledna 1934 v Olomouci, přesně před osmdesáti lety. Oslavy reálného jubilea se ale nedočkal. Kvůli nešťastným následkům infarktu zemřel již v roce 1992, jako teprve osmapadesátiletý.

Robert Wolek byl nadán od Boha nádherným, mužným, kovově lesklým a nosným basbarytonem, s dispozicemi pro velký hlasový rozsah. Dostalo se mu poctivého školení v soukromé pěvecké škole profesora Rudolfa Vaška, který v Ostravě vychoval mnoho talentů pro česká operní pódia, mimo jiné Ivo Žídka, Rudolfa Asmuse, Přemysla Kočího, Eduarda Hrubeše, Jaroslava Hlubka, Lubomíra Havláka či Milana Karpíška, Dalibora Jedličku nebo Václava Floriana, pokud maně preferuji zejména jeho mužské absolventy. Byla to velmi efektivní pěvecká škola, takže bylo životním štěstím Roberta Wolka,  že se dostal včas do správných pedagogických rukou. Což je pro mladý talent vždy veliké štěstí!

Robert Wolek se v roce 1960 stal na základě konkurzu sólistou opery Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Prezentoval se brzy jako disponovaný basbaryton, což je ten ohromný typ velkého formátu hlasu se znělými hloubkami a zároveň jistými vysokými polohami. Formátu, jaký je vzácný a jaký u nás představoval takový Ladislav Mráz, Antonín Švorc nebo plzeňský Karel Křemenák. Je to onen typ  hlasu, který zvládne basové i barytonové party, jemuž ideálně sedne Gounodův Mefisto ve Faustovi a Markétce, tak jako Vodník Dvořákovy Rusalky, Pizzaro Beethovenova Fidelia, dramatický Scarpia Pucciniho Tosky, či pro tento typ hlasu ideální Wagnerův Bludný Holanďan, hrabě Telramund v Lohengrinovi, o Wotanovi ve Valkýře snad ani nemluvě. Právě tato širší oborová schopnost vynesla Wolkovi také angažmá v tehdejší Německé spolkové republice (západní část po druhé světové válce rozděleného Německa), v divadle v Coburgu, kde pobyl celé dvě sezony.

Podobně byl v letech 1968 až 1972 sólistou Státní opery v Brně. Ale vždy se vrátil zpět do svých Budějovic, kde byl tehdejším šéfem opery Jihočeského divadla Karlem Noskem vždy velmi přivítán. Život je otázkou potřeb a v divadle to platí dvojnásobně. Hlas, který zazpívá jeden den basového Vodníka i Kecala, ba i profudního Sarastra, druhý den si „střihne“ Dvořákova Bohuše, Verdiho Germonta, hned vedle toho zase krále Filipa II. v Donu Carlosovi, jen tak skoro mimochodem polohou typicky barytonového Alfia, Escamilla, Scharplesse… A Mefista a Raracha coby oborový vrchol. Po takových pěveckých äuniverzálech“ malá, tehdy ansámblová divadla prahla. Oborovost byl spíše přepych než žádaný jev. Po návratu z Coburgu z Německa prý Robert Wolek velmi propagoval v Jihočeském divadle tamní typ volnější organizace našich divadel, více podobné i dnešní době. Kdy si šéfové zvou adekvátní hosty pro role, ve kterých nemají ideální vlastní obsazení, a vládne i pružná kooperace mezi jednotlivými scénami.+++
===Pana Wolka jsem měl štěstí poznat osobně. Po svém zakotvení v Budějovicích v roce 1983 jsem přijal jako určitou výzvu přání šéfky rubriky kultury Jihočeské Pravdy a na její popud začal psát operní recenze, nejprve pod anonymní zkratkou. A byl jsem rád, že to byl zrovna pan Wolek, který po první recenzi Dvořákova Jakobína zatelefonoval do tohoto listu, že prý poprvé, co zde působí, si přečetl kritiku, která má hlavu a patu. Tak to mě jistě potěšilo… Ale zároveň  jsem se bavil, neb v divadle se rozšířilo, že pod značkou se skrývá recenzent z Prahy… Šéfredaktor zřejmě panu Wolkovi neprozradil dohodu, kdo se za zkratkou skrývá. Bylo to jak v oparu Gogolova Revizora. Nu, pak se to ale provalilo, jak jinak, že? Asi to muselo být v divadle tehdy zklamání, že píše jen nějaký místní XY z Pedagogické fakulty… Ale právě tahle humorná epizoda na samém počátku mě s Robertem Wolkem rychle sblížila. Byli jsme v přátelském vztahu, svěřoval mi své postřehy ze svého školení u Rudolfa Vaška, bavili jsme se o pěveckých školách, o dirigentech, režisérech. Byl příkladem člověka, který sice neměl „papírové“ vzdělání, ovšem silně ho kompenzoval přirozenou inteligencí, přehledem o kultuře a bystrým úsudkem.

Sledoval jsem se zájmem jeho jevištní kreace, byl nejen pěvecky, ale také jevištně velmi komplexní, přesvědčivý. V paměti mně asi nejvíc zakotvil jako Vodník v Rusalce. Nejen bezpečným rozsahem, naprosto suverénním fis na vrcholu hudební fráze „rozkvetou rudé růže“, ale i vřelostí výrazu. Jeho krásně konejšivá věta Rusalce  – „on že tě zavrh’, jenž měl tě rád, jenž měl tě rád, musíš teď, musíš vytrvat“ – byla až dojemná. Byl to zajisté i jmenovaný Mefisto, což je právě u Gounoda ideální role basbarytonu v onom pravém významu slova. Po rovněž oborovém basbarytonu Figara v Mozartově Figarově svatbě vytvořil nově v roce 1985 v zajímavé Průdkově režii (s orchestrem na jevišti!) naopak typicky barytonovou roli hraběte Almavivy. Vybaví se mi také Wolkův Vladislav ve Smetanovu Daliborovi, který měl výrazem hlasu blíž k dramatickému Stanislavu Mužovi než k výsostně lyricky kantabilnímu Václavu Bednářovi. Zpíval jej vícekrát i v amfiteátru staroslavného Žižkova rodiště – Trocnova. A jistě i jeho Escamillo v Bizetově Carmen, jejíž premiéra nás na jihu Čech brzy znovu čeká.

Podle dobrozdání pana Otakara Dubského, tehdy operního kolegy Roberta Wolka, s nímž na jevišti účinkoval v řadě titulů, byl Robert Wolek excelentní Mozartův Don Giovanni, k čemuž ho předurčoval i mužný, atraktivní zjev. A naopak, když zase interpretoval basovou roli Rossiniho Basilia v Lazebníku sevillském, projevoval tak velké komediální dispozice, že dokázal  své jevištní partnery často svými „špílci“ až odrovnat… Rád toto dokládám, v těchto titulech jsem pěvce neviděl.Když jsem v době po převratu v roce 1991 chystal pro Rakousko koncerty s Jihočeským vysokoškolským sborem, s volbou kantáty Bohuslava Martinů Otvírání studánek, zvolil jsem si tehdy právě Roberta Wolka pro nádherné sólo v závěru díla. Zazpíval ho vřele, s nádhernou znělostí svého instrumentu. Když poprvé spustil ve zkušebně sboru svá vstupní slova – „Potkal jsem jeseň, co před ní bylo jar a zim, z oblohy šlehají plameny jeřabin, a cítíš vůni posledního sena“ – dodnes pamatuji, jak členky sboru překvapeně vzhlédly k umělci, jehož hlas zněl v akustické učebně jako varhany… Toto sólo zpíval poprvé v životě. Byl do něj tehdy vpravdě zamilován. A jistě netušil, on ani já, že naposledy. Jako by v Burešově nádherném textu nacházel zcela nevědomky epilog svého plodného života kumštýře. Jeho dny totiž byly již sečteny. Epilog kantáty, ona závěrečná slova – „co na tom, že jejich dny jsou nenávratně pryč, z ruky do ruky si podáváme těžký klíč, klíč od domova“  – se stala i jeho životním epilogem.

Nedlouho po tomto krásném koncertním turné prodělal pan Wolek infarkt. Zdálo se, že se vše rychle k dobrému navrátí. Líčil mi, jak již zkouší falzetovou funkci, jak ji propojuje do mixtu, ale s plnou oporou dechu ještě tvořit nesmí. A moc se těšil na jeviště, na návrat do svých rolí. Byť jsem mimoděk vnitřně postřehl, že tomu sám moc nevěří… Bylo zřejmé, že zpěv je mu životem a život je mu zpěvem,  jako jeho Bohušovi v Dvořákově Jakobínu…

Nebylo mu osudem dáno dočkat se obratu. A s ním i kýženého návratu na jeviště. Lze zde použít citaci epitafu na hrobě básníka Jiřího Wolkera, že zemřel mlád, ne sice dvacet čtyři, ale padesát osm let… Věk, kdy byl Robert Wolek plně na vrcholu sil.

Foto archiv JD České Budějovice, Bohuslava Maříková