Největší operní propadák skladatele Giacoma Pucciniho

Letos je tomu 120 let, co John Luther Long, anglický spisovatel a právník, publikoval svoji nejznámější povídku Madame Butterfly. Příběh založil na vyprávění své sestry Jennie Correll, která se svým manželem, metodistickým misionářem, strávila část svého života v Japonsku.

Brzy na to se nechal povídkou inspirovat americký divadelní ředitel David Belasco a adaptoval ji do podoby jednoaktové divadelní hry. Madame Butterfly – A Tragedy of Japan, premiérovaná roku 1900 v newyorském Herald Square Theatre, stala se Belascovým nejúspěšnějším dílem. Když se téhož roku hrálo představení v Londýně, nacházel se mezi diváky i Giacomo Puccini, který byl příběhem nesmírně dojat. Se slzami v očích se po představení vrhnul do zákulisí, aby okamžitě vyjednal práva pro použití hry jako základu pro operní libreto.

Následující rok začal Puccini pracovat na nové opeře. Práci i nastudování však doprovázely od začátku jen samé těžkosti. Dva měsíce před premiérou Pucciniho porazil automobil. Zásadní komplikací při nacvičování opery byla spolupráce s nakladatelem Ricordim, který trval na nejpřísnějším utajení nové hudby. Z opatrnosti tak nikdy nepropůjčil zpěvákům více notového materiálu najednou a zakázal, aby party opustily prostor divadla – to mělo vzhledem k nastudování nového díla fatální důsledky.

Puccini zatím zůstal optimistický, a to natolik, že si dovolil to, co zásadně nikdy před tím neučinil: pozval na premiéru opery celou svoji rodinu… Později tohoto rozhodnutí velmi litoval.

Asi se nikdy nedozvíme, co přesně odstartovalo kaskádu hlučného poprasku během operní premiéry, dirigované Arturem Toscaninim 17. února 1904. Již v prvním aktu se část publika začala projevovat, pohoršená z dojmu, že Puccini si vypůjčuje vlastní motivy ze svých předešlých oper, přerušujíce představení pískáním a pokřiky “Bohème! Bohème!”

První akt skončil padající oponou za částečného bučení a rozpačitého potlesku. Podmínky v druhém aktu se natolik zhoršily, až si pěvci začali stěžovat, že přes rámus z hlediště neslyší orchestr. Režisérův nápad, doprovodit svítání ve finále píšťalkami imitujícími zvuk ptáků, insipirovalo publikum k hlasitému imitování i jiných druhů zvířat.

Nejhorší poprask ale způsobilo nešťastné vlnění kimona pěvkyně Rosiny Storchio v roli Butterfly, které kostým výrazně opticky zvětšoval břicho. Z publika padaly pokřiky “Butterfly je těhotná!”, následované dalšími “To je malý Toscanini!”, narážející na klepy o aféře pěvkyně a dirigenta orchestru.

Jedni tvrdí, že závěrečná opona klesla v absolutním tichu, jiní svědčí, že konec byl doprovázen hurónským smíchem. Denní tisk přinesl následujícího dne titulky “Fiasko v La Scale” a “Puccini vypískán”. Někteří přičítali kvalitu díla za vidnu skladatelově dopravní nehodě.

Puccini, který se o celé situaci vyjádři jako o popravě, stáhnul partituru a vrátil svůj plat. Přesvědčený o kvalitách svého díla, začal dílo revidovat a na jaře téhož roku provedl Butterfly v Brescii, tentokrát s podstatně lepším úspěchem. I tak nepřestal operu přepisovat. Finální verze Madam Butterfly byla provedena v Metropolitní opeře roku 1907. V hlavních rolích se představili Geraldine Farrar jako Butterfly a Enrico Caruso coby Pinkerton. Od té doby už tato opera zůstala na repertoáru operních scén a dnes patří mezi 10 nejhranějších oper současnosti.